Papírově je to jeden z nejzajímavějších filmů, na který byste teď mohli zajít. V rukávu má totiž samá esa – popisuje to, jak se zrodil současný ruský režim, hrají v něm hvězdy jako Jude Law, Paul Dano, Alicia Vikander nebo Jeffrey Wright a do kin jde v době, kdy je Rusko jedním z mediálně nejexponovanějších témat vůbec. Jenže namísto toho, aby Čaroděj z Kremlu ukázal, jak tohle všechno využít, nabízí filmařsky tak nešikovnou podívanou, že od půlky budete nudou koukat na hodinky, kdy už bude konec.

Ve světě filmů platí jedno základní pravidlo – jakmile sáhnete k triku, že vám postavy musí samy přeříkat, kdo jsou, co mají za sebou a proč jsou důležité, je to špatně. Jednou se to dá vydržet, když to ale budete využívat coby děj posouvající metodu dvě a půl hodiny, je to průšvih.

A přesně to Čaroděj z Kremlu dělá. Nejspíš ne proto, že by jeho režisér, Francouz Olivier Assayas, neuměl točit normálně, chce toho ale říct tolik a ukázat tolik postav, že by na to standardně potřeboval spíš seriál. Jeho snímek, který vznikl na motivy knihy švýcarsko-italského badatele Giuliana da Empoliho, se tak namísto výpovědi o zásadním procesu, který utváří naši současnost, stal obětí vlastní ctižádosti. A z příběhu o muži, který stál v pozadí vzestupu Vladimira Putina, umně mu umetl cestu k moci a pomáhal ji svým citem pro manipulaci upevňovat, je dlouhý slepenec kupy témat se zbytečně překombinovanou strukturou, který dopředu žene hlavně síla vůle a historická danost.

Co tím myslím? Třeba to, že hlavní postavou a oním čarodějem z názvu je fiktivní a vším protřelý poradce Vadim Baranov, jehož hraje Paul Dano a který po většinu filmu vypráví svůj životní příběh. Hlavním lákadlem je ale Jude Law coby Vladimir Putin, který se objeví až někdy v půlce. A skutečným vypravěčem, jenž všechno odstartuje, ale už nikdy nedořekne, je pak bezejmenný americký spisovatel s tváří Jeffreyho Wrighta, který do Ruska přijede sepsat knihu o někom úplně jiném.

Ve filmu to vypadá takto – Jeffrey Wright dorazí do Moskvy a celou dobu jeho vnitřní hlas líčí, proč tam je a co dělá. Pak dostane tajemnou pozvánku do domu někoho, z koho se vyklube Baranov. Ten mu bez jediné otázky a jasné přímé souvislosti začne líčit svůj životní příběh. Opět u toho hojně využívá svého vnitřního hlasu. Wrightova postava tak ustupuje do pozadí a dál slouží jen jako pomocný posouvatel děje, který se občas, když vyprávění skočí z minulosti do přítomnosti, vytasí s nějakým šroubovaným konstatováním ve stylu „Je dokázané, že ty volby byly zmanipulované“, aby Danovi nahrál na další repliku. A podobně to funguje i ve výletech do minulosti.

Foto: Biscop

+4

Assayasovi se takhle podařilo obsáhnout časový rámec od rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let po obsazení Krymu v roce 2014, divák u toho ale trpí. Nejen, že mu neustále někdo musí říkat, na co se dívá, ale děje se to podle dokola se opakujícího mustru, ve kterém většinou Baranov – ať už ve své starší nebo mladší verzi – nepřirozeně přihazuje další a další historická fakta, aby informace byla kompletní. A aby toho nebylo málo, celý film kromě toho, že vytrvale skáče v čase mezi přítomností a vybranými úseky minulosti, je navíc ještě dělený do kapitol – ohraničených černou obrazovkou s názvem.

Kdyby se aspoň část téhle energie přetavila ve snahu vyprávět víc filmařsky a uvěřitelně! Jeffrey Wright je skvělý herec, v Čarodějovi z Kremlu je z něj ale jen přizvukující stafáž, Putin Judea Lawa není ani trochu uvěřitelný a ze všeho nejvíc působí jako nepovedená karikatura, kterou slavný Brit hraje především tím, že se mračí. Paul Dano je coby slizký Baranov sice skvělý, ale ani on jako postava nedostane paradoxně moc prostoru ke skutečnému vývoji a všechno nám musí otrocky přeříkat. Včetně toho, že je mistrným manipulátorem (!).

K tomu všemu se ještě přidává urputná snaha ukázat co nejvíc dalších známých postav a momentů moderní ruské historie a fenoménů tamní společnosti od tanečku Borise Jelcina po potopení Kursku a nechybí ani polidšťující milostná linka. Ta je mimochodem z celého filmu asi to nejlepší, protože v ní nikdo nemluví o tom, kdo je a co dělá.

Ve výsledku to jsou ale další a další vrstvy k už tak dost složitému konceptu, kterému se ze všeho nejvíc povedlo jediné – přes veškeré trumfy pohřbít sám sebe a z papírového černého koně udělat velké zklamání, které začne být po chvíli tak šablonovité, že do konce už jen nudí.