Po probuzení nám pomáhá otevřít oči, během dne funguje jako spolehlivý nakopávač v momentech, kdy pozornost začne vadnout. Dodává energii, zlepšuje náladu nebo prostě jen těší svou vůní. Káva je doping, který si podle výzkumu společnosti Nielsen alespoň jednou týdně dopřeje až 7 z 10 Čechů. A ačkoli data stále naznačují, že většina z nich si ráno doma zalije „instant“, výběrový segment trhu vytrvale roste. A s ním i byznys pražíren, kterých v tuzemsku přibývá. „Je to jako ve vinařství. Posouváme se od krabicového vína k hledání konkrétních odrůd,“ říká zakladatel pražírny Jablum Czech Petr Nývlt.

Dvě dekády nazpět přitom sám kávu téměř nepil. A když už si v kavárně něco s kofeinem objednal, následoval rituál, u kterého by dnešní baristé zřejmě omdlévali. K šálku si zpravidla přiobjednal hromádku malých smetánek. „Tehdy to byly ještě takové ty jednorázové plastové kalíšky. Vždycky jsem si řekl tak o šest nebo osm. Postupně jsem je všechny otevíral a naléval do šálku, abych kávu vůbec dokázal vypít,“ směje se.

Přesto se právě z něj stal jeden z výraznějších průkopníků české kávové kultury. Jeho firma dnes denně zpracuje až tunu kávy a její loňský obrat přesáhl 87 milionů korun. Celý příběh značky přitom odstartovala prostá snaha udělat manželce radost na Štědrý den.

„Moje žena přišla s tím, že by chtěla pod stromeček kávovar. Jenže já jsem byl tímto světem naprosto nepolíbený. Vybrat takový stroj pro mě byla obrovská výzva,“ kulí Nývlt oči při vzpomínce na okamžik, kdy si uvědomil, že si s výběrem bude muset nechat poradit.

Pátrání po nejlepší kávě světa

Úkolu se ale nechopil zrovna skromně. Místo obyčejné návštěvy elektra si rovnou zaplatil odborný kurz přípravy espressa u Roberta Trevisana, který byl tehdy jednou z mála skutečných kávových autorit v Česku. „Úplně jsem se pro to zapálil,“ vypráví.

Když konečně vybral kávovar, u kterého věřil, že manželku nezklame, narazil na další problém. Netušil, co do něj nasypat. „Říkal jsem si, že až to rozbalí, bude chtít hned ochutnat. Začal jsem tedy pátrat, jaká káva je vlastně nejlepší na světě.“ Hledání ho dovedlo k legendární odrůdě Jamaica Blue Mountain.

Nejde jen o název značky, ale o přísně hlídané označení původu. Aby mohla káva nést toto jméno, musí být vypěstována ve specifické oblasti jamajských Modrých hor ve výšce nad 900 metrů nad mořem. Každá zásilka navíc podléhá certifikaci státního dozorového orgánu Coffee Industry Board, který kontroluje kvalitu předtím, než povolí export.

„Často se stane, že se nám zásilka zpozdí, protože zůstane viset právě u tohoto kontrolního orgánu. Pokud nedostane certifikaci, o týden se to protáhne,“ vysvětluje Nývlt. Odměnou za trpělivost je však káva s charakteristicky jemnou, vyváženou chutí, téměř bez hořkosti, s přirozenou sladkostí a komplexní dochutí. Tomu však odpovídá i její cena. Za 250gramový pytlíček zaplatí zákazník zhruba dva tisíce korun.

Telefonát přes půl zeměkoule

V roce 2007 byla tato kávová vzácnost v Česku k nesehnání. Nývlt se ale nenechal odradit a v zoufalství zavolal přímo výrobci na Jamajku, aby se zeptal na evropské distributory. Ten si nejprve musel na mapě najít, kde vlastně Česko leží, a pak suše konstatoval, že v zemi žádného nemá. Nabídl však, že mu kávu pošle přes mezinárodního dopravce FedEx. Nývlt si tak objednal dva balíčky po 227 gramech a u stromečku zazářil, čímž jeho kávový příběh mohl skončit. „Osud tomu ale chtěl zjevně jinak,“ říká.

Před založením pražírny byl Nývlt především fotografem a v Liberci provozoval síť laboratoří na vyvolávání kinofilmů. Jenže digitální revoluce jeho byznys neúprosně drtila. „Představa, že by se lidé najednou vrátili k analogu, byla pro mě nereálná,“ popisuje.

Když mu pak po svátcích nečekaně zazvonil telefon, na jehož druhém konci byl farmář z Jamajky, něco mu došlo. Volal jen proto, aby se ujistil, že zásilka dorazila v pořádku a že je spokojený. „Šlo o dva balíčky, a stejně to poctivě řešil. Jsme na druhé půlce planety a někdo neváhá zvednout telefon kvůli dvěma sáčkům kávy. Tady si něco koupíte a kolikrát se na vás obchodník ani hezky nepodívá,“ vzpomíná Nývlt. V tu chvíli se mu v hlavě propojily dvě věci: Jamaica Blue Mountain v Česku nikdo nenabízí a právě taková úroveň péče o zákazníka je směr, kterým se chce vydat.

Od obýváku po vlastní laboratoř

„Moje žena, která je dodnes mou pravou rukou, byla tehdy na mateřské. Napadlo nás proto, že prodej jamajské kávy by mohl být ideální brigádou,“ vypráví. Rozhodli se tak kávy objednat několik pytlů a nabídnout ji dalším nadšencům.

Tím vznikla firma Jablum Czech, jejíž začátky byly ryze domácí. Obývací pokoj o rozměrech čtyři krát pět metrů sloužil jako sklad, odkud luxusní káva z Modrých hor putovala dál k zákazníkům v Česku. V jednom rohu krabice, ve druhém zásoby, na stole lepenky a popisky, které ručně lepili na balíčky. „Kávu jsme vozili letecky, abychom zaručili čerstvost. Trvali jsme na tom, aby ji pražili přímo Jamajčané. Nechtěli jsme dovážet jen zelené zrno a pražit ho tady. Nechtěli jsme, aby se ztratil její původní příběh,“ vysvětluje Nývlt.

Byznys s jamajskou kávou ale brzy odhalil zajímavý paradox. Zákazníci, kteří chtěli to nejlepší, logicky požadovali i špičkové vybavení. Nývlt, který sám používal švýcarské kávovary značky Jura, se proto domluvil s jejich zastoupením a začal je také prodávat.

Skutečný posun však přišel ve chvíli, kdy narazil na ekonomické limity jamajské kávy. Je sice proslulá, zároveň ale natolik drahá, že se nehodí pro každodenní pití v kanceláři, tedy pro segment, na kterém české pražírny často stojí. „Když ji objedná office manažerka do firemní kuchyňky, druhý den ji šéf zřejmě vyhodí, protože mu zničí roční rozpočet na kávu za jediný den,“ směje se Nývlt.

I proto manželé vytvořili značku Banua, vlastní brand s českou recepturou. A aby kávu mohli nabízet, museli začít sami pražit. A tak si pořídili stroje, spojili se s experty, s nimiž vybudovali vlastní know-how, a zahájili postupné investice. „Co jsme vydělali, to jsme dali zpět do Jablumu. Moderně se tomu říká reinvestice, my říkáme, že si děláme radost,“ popisuje podnikatel.

Dnes je Jablum Czech první pražírnou v Česku a jednou z mála v Evropě, která disponuje vlastní analytickou chemickou laboratoří vybavenou přístroji firem Thermo Fisher či Mettler Toledo. Využívají například plynovou chromatografii k detailní analýze aromatických profilů a sledování čistoty zrna, zatímco další přístroje hlídají přesný obsah kofeinu či kvalitu vody.

Každý kontejner navíc prochází dvojí kontrolou, vzorek se odebírá už před nakládkou u farmáře a stejný se analyzuje po vykládce v Česku. „Obě měření se musí stoprocentně shodovat. Jen tak máme jistotu, že jsme dostali přesně to, co jsme chtěli.“

Partnerství na dálku a cesta kolem Afriky

Firma dnes spolupracuje napřímo se čtyřmi farmami v indické Karnatace a s producenty v Tanzanii. Nejde o jednorázové nákupy, ale o vztahy budované roky. Nývlt s partnery řeší experimentální fermentace i speciální výběry a jednou ročně je osobně navštěvuje. Situaci mu ale ztěžuje současná situace na Blízkém východě. Poslední cesta do Indie, 1 400 kilometrů autem za pět dní, skončila ale těsně před uzavřením tras přes Rudé moře.

Aktuálně jsou tři kontejnery s kávou na cestě kolem celé Afriky. Trasa se prodlužuje o týdny, v přístavech se hromadí zpoždění a náklady rostou. „Cena dopravy je nepříjemná, ale dá se s ní žít. Horší je prodloužení času. Čerstvost je pro nás klíčová,“ popisuje aktuální výzvy globálního obchodu.

Z původního byznysu v obýváku se během dvou dekád stala firma s dvaceti zaměstnanci a čtyřmi pobočkami. Hlavní výroba společnosti Jablum Czech dnes sídlí v Mladé Boleslavi. Kromě jamajské kávy a značky Banua nabízí také výběrové kávy z Mexika, Kolumbie nebo nově z Kanárských ostrovů, fermentované mořskou solí. „Český zákazník je dnes vzdělaný a náročný. Lidé chtějí příběh, původ i čistotu,“ říká Nývlt.

Navzdory rostoucí popularitě se firma do zběsilého růstu nežene. „Když prodáme sto kávovarů, musíme mít techniky, kteří se o ně postarají. Růst balancujeme tak, abychom všechno zvládali i za dva roky,“ vysvětluje. Po otázce, zda neplánuje do budoucna i další pobočky, se podnikatel na chvíli odmlčí a pak se zplna hrdla rozesměje. „Kdybyste se zeptala mé ženy, tak ne. Chceme taky chvíli klidu.“