Místo pokračování kultovního sci-fi jsme dostali padouchy z 3D tiskárny. Ani OK soundtrack to nezachrání
Recenze Tron: Ares v kostce: Už nemá Daft Punk, ale Nine Inch Nails. A bohužel ani takový audiovizuální šmrnc. Natož alespoň průměrný scénář.
Znáte to. Pustíte počítač, zapnete 3D tiskárnu – a ta vám odněkud z digitálních útrob vašeho PC vytiskne pět pater vysoký, lasery střílející, rudými neony blikající stroj, který začne ničit město. Jo a z té tiskárny vyleze i padouch, který tenhle digitální destruktor řídí. Přijde vám tohle jako v pohodě námět na film a ne jako něco, co autor tohoto článku vymyslel v sedmé třídě základní školy? Tak to pro vás máme super tip na návštěvu kina!
V pradávných dobách osmdesátých let minulého století zrodil filmový průmysl snímek Tron. V době, kdy počítače byly stále spíš doménou vědců, je ukázal coby fungující světy, do kterých se živí uživatelé mohli dostat. Místo jedniček a nul a elektroniky v nich existovala digitální města s digitálním obyvateli a světelnými motorkami. Bylo to naivní, ale bylo to cool. A stal ze toho cool-tovní (ha ha!) film.
Před patnácti lety si na Tron u Disneyho vzpomněli a udělali moderní pokračování Tron: Legacy. To bylo audiovizuálně opravdu nesmírně působivé, stylové a pod soundtrack se podepsali Daft Punk, sami mistři mixování elektronických a živých prvků. No a teď někoho napadlo udělat další pokračování. Jmenuje se Tron: Ares a je znatelně stupidnější než předchozí dva filmy, které rozhodně nebyly kdovíjak rafinované. Ale aspoň ten soundtrack je občas solidní.
Tron: Ares asi nejlíp vystihuje ta věta s 3D tiskárnou z úvodu článku. Nehledejte v něm smysl nebo logiku. Je to film, kde hlavní záporák buď vyhrožuje programům, že je smaže, nebo vyhrožuje živým lidem, že je zničí. Je to film, kde z 3D tiskárny vyleze oslizlý Jared Leto, ale i když je sám digitální, tak se v něm rozehřeje lidské srdce. Je to film, jehož vrchol „humoru“ je „jsem oživlý kus softwaru ve filmu Tron a líbí se mi Depeche Mode, protože osmdesátky mrk mrk žert“. Je to film složený asi tak ze čtyř honiček a jednoho souboje.
A jo, když začne dunět industriální soundtrack od Trenta Reznora a Nine Inch Nails, tak je sledování neonového ponorko-skútru, na němž lidská hrdinka převedená do počítačové podoby objímá slizkého Jareda a vy cítíte první náznaky jejich vzájemného jiskření, ačkoliv v třísetkilometrové rychlosti utíkají před zlými neonovými drony (tento popis není jakkoliv přehnaný!), tak si to vlastně i užijete. Průšvih je, že už vám asi není dvanáct let, takže i tohle omrzí.
Navíc i ten soundtrack se až příliš často promění jen ve hluk doplňující akční dění na plátně. Které je předvídatelné, bez hloubky a nápadu. Není nutně nudné, to zase ne, Tron: Ares vás vlastně ani nenechá vydechnout. A v zájmu zachování férovosti je nutné filmu přiznat, že v pár chvilkách (jako fakt pár, opravdu asi jen dvou) s něčím přijde. Třeba s odkazy na předchozí filmy nebo s krátkým intermezzem v osmdesátkovém digitálním světě.
Jenže v dalších 98 chvilkách z gigalaserové megatiskárny lezou padouši na světelných hypermotorkách, kteří chtějí ulovit nebohou hlavní hrdinku (superhackerku, samozřejmě), aby ji zdigitalizovali a z její existence vytáhli speciální kus kódu, který umožní počítačovým programům přežít v reálném světě donekonečna. Jo, když si po sobě tuhle větu podruhé čtu, tak tohle přesně je Tron: Ares.
