Když nevydělám, táta utne finance. Jiří a Vojtěch Hlavenkovi popisují, jak u nich fungují rodina a byznys

Otec je investor a krajský zastupitel, syn podnikatel. V otevřeném rozhovoru rozebírají společný byznys i nálepku „povolání syn“.

Jiří SvobodaJiří Svoboda

02-portret-havlenkaRozhovor

Foto: Petr Hrubeš / CzechCrunch

Jiří a Vojtěch Hlavenkovi, otec a syn, kteří tvoří i byznysové duo

Ačkoliv žijí pod jednou střechou, málokdy se potkají. Jiří Hlavenka je vytížený startupový investor, spoluzakladatel Kiwi.com a krajský zastupitel, jeho syn Vojtěch přebral podnikatelské smýšlení do značné míry po něm, a tak za sebou má už několik úspěšně rozběhnutých projektů, i když nedávno teprve dokončil studium na gymnáziu. V tom posledním spolupracuje se svým otcem. Přesto když se setkáváme k rozhovoru v brněnské kavárně, je to prý poprvé po týdnu, co sedí u jednoho stolu.

Někdo by možná čekal, že osmnáctiletý syn a osmapadesátiletý otec budou různí, s odlišnými názory na svět a byznys. Místo toho ale usedají ke stolu dva startupoví nadšenci a podnikatelé, kteří nemají daleko k politice. Hlavenka senior je známý hlavně díky své trefě do letenkového startupu Kiwi.com, kterou zhodnotil do miliard korun. Do startupů investuje buď napřímo, se společníky ve skupině Garage Angels, nebo prostřednictvím Jinýho fondu, v němž spolupracuje s Janem Slámou, mladým brněnským podnikatelem a zakladatelem startupu Nenech to být, jenž bojuje proti šikaně a dalším formám útlaku ve školách i firmách. Vedle toho je Jiří Hlavenka také už šest let členem zastupitelstva domovského Jihomoravského kraje, poslední dva roky i jeho krajským radním.

Od útlého věku ho u toho všeho pozoroval jeho syn Vojtěch. Ačkoliv v květnu teprve odmaturoval na gymnáziu, ve studiu dál nepokračoval. I proto, že má sám na kontě několik dobře rozjetých projektů – od webu Názory politiků, který chce ulehčit výběr u voleb, přes vlastní e-shop s oblečením a startup rostutu zabývající se vertikálním zemědělstvím až k současné roli. Tou je takzvaný late co-founder ve startupu MyAge, který na základě přesných měření vytváří pohybové plány na míru po vzoru těch, podle nichž trénují třeba čeští olympionici.

Vojtěch Hlavenka v této roli začal poté, co do projektu vložil peníze jeho otec, který usoudil, že by společnost, která vznikla jako spin-off projektu určeného právě pro profesionální sportovce, potřebovala někoho mladého do týmu. A synovi místo nabídnul. „Vlastně jsem roli otec a syn nikdy extra nevnímal. Vojta je pro mě partner v byznysu, se kterým debatujeme, jak ho dělat nejlépe. Z mé strany dodávám určitý mentoring, který je dán zkušenostmi. A Vojta často chodí a ptá se,“ říká ke vzájemnému fungování Jiří Hlavenka a jeho syn dodává: „Kdyby MyAge nevydělávalo, táta prostě utne investování jako u každého jiného startupu.“

V rozhovoru pro CzechCrunch otec a syn Hlavenkovi popisují, zda se společný byznys promítá do chodu rodiny, jaké vlastnosti by měli mít úspěšní podnikatelé, proč není podle nich potřeba jít na vysokou nebo to, co si myslí o politice.

Vojto, jsi ve vedení startupu, do něhož tvůj táta investoval. Nedostáváš někdy nálepku „povolání syn“?
Vojtěch: Občas to tak naše okolí vnímá. Po maturitě jsem ale měl více nabídek na vedení startupů úplně mimo rodinu nebo známé. Mohl jsem si vybrat a práce se sportovci v MyAge mi dávala největší smysl. Vklouzl jsem do byznysu sám už dříve, třeba s e–shopem s oblečením, který se v tomto roce dostal na měsíční tržby kolem 500 tisíc korun.

Jiří: Nikdy jsem do toho Vojtu netahal. MyAge prostě potřeboval mladou krev. Vědecky je to na super cestě, ale byznysově a lidsky to tam skřípalo, pokrok byl příliš pomalý, a tak jsem to Vojtovi nabídl jako jednu z možností.

Má Vojta v MyAge také svoje peníze?
Jiří: Po něm nemůžu chtít peníze… Vojta se do toho vrhnul z pozice takzvaného late co-foundera. Počítám tedy, že si tam ještě s kolegou Vítkem Schlesingerem (kolega z MyAge, pozn. red.) vydupou brázdu a prokáží úspěch. Pak dostanou podíl.

Vojtěch: Kdyby MyAge nevydělávalo, táta prostě utne investování jako u každého jiného startupu.

Dokážete při diskuzi doma odlišit role otec a syn a investor a spoluzakladatel?
Jiří: Vlastně jsem roli otec a syn nikdy extra nevnímal. Vojta je pro mě partner v byznysu, se kterým debatujeme, jak ho dělat nejlépe. Z mé strany dodávám určitý mentoring, který je dán zkušenostmi. A Vojta často chodí a ptá se.

03-portret-havlenka

Foto: Petr Hrubeš / CzechCrunch

Investor Jiří Hlavenka

Je fakt, že ještě než jsme dnes usedli, tak jste se hned začali bavit o byznysu.
Vojtěch: Ale nás to fakt baví víc, než kdybychom se bavili o tom, jak je venku hezky.

Mě právě zajímá, jestli jste schopni třeba doma u večeře řešit něco jiného než byznys?
Vojtěch: My se doma u večeře vlastně skoro nesejdeme (smích).

Jiří: Jsme oba tak vytížení, že jsme rádi, že se potkáme jednou za týden. Vojta někde urve dvě hodiny mého času, jdeme na procházku a probíráme. A myslím, že ani ten kapitál, co máme v rodině, není ve způsobu společné práce podstatný. Postupuju stejně racionálně jako s jakýmkoliv jiným startupistou.

Počítám, že jste se ale doma bavili třeba o tom, jestli Vojta půjde na vysokou školu. Přeci jen by někdo mohl říct, že jen maturita z gymnázia není moc perspektivní.
Vojtěch: To ano, to jsme řešili. Mě obecně baví humanitní obory, přemýšlel jsem nad mezinárodními vztahy, politologií nebo právem. Ale šel bych tam jen proto, že mě to zajímá. S byznysem to těžko propojím, nemám na to teď čas.

Takže jsi ani neměl náklonnost k nějakému technologickému oboru? Čistě pragmaticky?
Vojtěch: Tohle mě vlastně nikdy nebavilo, mám celou rodinu v humanitní sféře, takže jsem k tomu neměl ani kde načichnout. Nechci ale na školu spěchat teď, chci se tímto směrem rozvíjet až po úspěchu v podnikání.

Jiří: Možná to časem k nějaké škole povede, ale otázka je, kam by vlastně šel. Vojta není zaměřený odborně, ale obecně jako podnikavý člověk a v Česku pro něj v podstatě nic není. Bojím se, že by to byly ztracené roky nějakým učením schémat. Často opakuji výrok Masaryka z Hovorů s TGM. Čapkovi tehdy říkal, že nepovažuje za vzdělanost to, co se člověk dozvěděl, ale to, co sám vytvořil.

budnikove-hp

Přečtěte si takéTáta dělal pro Kellnera, syn snil o velkém byznysu. A otce přemluvil, aby spolu začali investovat

K technologickým oborům ale ještě jedna věc – v mediálním prostoru se často opakuje, že jsou potřeba lidi z technických oborů, ale myslím, že je to úplně falešná realita. To v nás zůstal z minulého režimu jen jakýsi inženýrismus. Tvrdíme si, že jediná naše práce je vytvořit kolo, motor nebo raketu a myslíme si, že měkké obory jsou něco méně. Na Západě to tak vůbec není. Steve Jobs nebyl žádný technik, to byl kreativec a filozof.

To zní, jako že se vaše podnikatelské smýšlení hodně promítlo do výchovy.
Vojtěch: Musím říct, že si fakt vážím toho, že mi táta do věcí nikdy moc nekecal a nezakazoval.

Jiří: Ano, možná se můj mindset projevil v důrazu na samostatnost. Já vlastně v životě neměl šéfa. Teda ano, čtrnáct dní. Vrátil jsem se z roční vojny, začal pracovat a měl nadřízené. Pak hned přišla revoluce, vazby se úplně zpřetrhaly a za tři měsíce, v březnu 1990, jsem odešel a založil firmu.

Kde se ve vás tak brzo po revoluci probudila podnikatelská chuť?
Jiří: Vlastně ani nevím. Možná to bylo mojí aktivností. Něco mě zajímalo, tak jsem to chtěl zkusit. Hodně jsem byl přes počítače, na vysoké byly první mikropočítače, hned jsem tam založil klub… Vlastně to bylo takové kvazi podnikání. Vždycky když vidím nějakou novou věc, tak se na ni dívám a snažím se zjistit, jak by se dala udělat lépe.

Vojto, když se člověk podívá na tvoje projekty, vypadá to, že jsi tu akčnost dost zdědil.
Vojtěch: Asi ano, to je pravda. Názory politiků jsme zakládali, když mi bylo patnáct nebo šestnáct. Viděl jsem problém v tom, že neexistoval nástroj, co by lidem volbu ulehčil. Byla to taková polonaivní představa mladého kluka, ale hodně mě zformovala. I společně s fotbalem, který jsem hrával. Už od mala jsem takový, že když chci na na něčem dělat, tak seženu lidi a pustím se do toho.

Jiří: Zvenku vnímám, že Vojta se chápe jako lídr. Spontánně. To jsem já vždycky neměl, ale přijde mi, že kdekoliv je, tak začne lídrovat. A kolektiv ho umí brát a akceptuje ho, což je důležitý předpoklad podnikání.

01-portret-havlenka

Foto: Petr Hrubeš / CzechCrunch

Vojtěch Hlavenka

Co tedy musí umět dobrý lídr?
Vojtěch: Vesnický fotbal mě inspiroval v tom, že autoritu si musíš vybudovat. Kapitánskou pásku měl ten, kdo byl nejlepší a nejvíc makal. Naučilo mě to, že abych mohl být lídr, tak musím makat ze všech nejvíc a ukázat ostatním, za čím jdeme.

Jiří: Já k tomu přihodím historku, kterou si Vojta ani nepamatuje, ale dobře to dokresluje. Když mu bylo asi tak osm let, tak hrával World of Warcraft. Jedna z prvních věcí, co v něm udělal, bylo, že si založil vlastní klan. Vedl tam tým, kde měl i padesátileté chlapy. Já to vůbec nechápal a ptal jsem se malého Vojtíška, jak to dělá. A on mi říkal. „Tati, musíš mít tři věci – musíš tomu rozumět víc než ostatní, musíš mít pravidla a musí tam být sranda.“

To je vlastně startup, ne?
Jiří: Přesně tak. To jsou skvělé předpoklady k zakládání firmy.

Vojtěch: Tak tohle si nepamatuju, ale taky jsem soutěžil ve hře League of Legends. I tam jsem udělal tým, sehnal jsem sponzora, bylo nám asi třináct, dělali jsme velké strategie a chtěli vyhrávat turnaje.

Jiří: Pamatuju si, že jelikož má Vojta pokojíček nade mnou, tak vždycky řval na svoje spoluhráče. A manželka říkala, ať mu to jdu zarazit a vypnout. Ale zase má to své užití. I ve firmě je občas potřeba lidi seřvat.

Nejsou to dobré předpoklady i do politiky? Nechtěl jsi, Vojto, následovat tátovo veřejné angažmá?
Vojtěch: Spíš si myslím, že tátova zkušenost byla odstrašující příklad. Jsem mladý a mám nějakou představu o tom, jak funguje podnikání. Politika je oproti tomu pomalá a svým způsobem opruz. Za tu velkou časovou vytíženost je výsledek často malý a ne tak hodnotný. Přijde mi, že bych se tam v tomhle věku úplně kariérně zabil.

Jiří: Myslím, že politika je dobrá pro lidi, kteří se jí dokáží naprosto oddat. Není dobré to dělat na čtvrt či na půl plynu. Já mám výhodu v tom, že gesci, kterou mám na starost – to jsou inovace, věda výzkum – zvládám celkem snadno, protože to je blízko tomu, co dělám po zbytek času. Ale v konkurenci s podnikáním politika prohrává, protože není tak zajímavá. I proto u sebe prioritizuji podnikání. I proto, že jsem v něm vlastně nezastupitelný.

Nechci být sběratel funkcí

Budete tedy chtít za dva roky znovu kandidovat v krajských volbách?
Jiří: Ještě nevím. Možná třeba jen na zastupitele, protože si myslím, že je to dobrá pozice na předávání zkušeností. Každodenní dřinu z pozice radního už ale nejspíš přenechám mladším. Nechci být sběratel funkcí.

Není tajemstvím, že máte v rodině značný kapitál. Miliardáři po celém světě často otevírají otázku, zda předají dědictví svým dětem, nebo třeba celé jmění dají na charitu. Máte tohle mezi s sebou vyřešené?
Jiří: Nemáme to dořešené. Přemýšlíme spíš nad scénáři, které mohou nastat. Pokud by třeba v budoucnu, až nebudu mít tolik sil, Vojta chtěl moje aktiva spravovat, tak je může převzít. Možná ale až ten okamžik nastane, tak bude větší miliardář než já, nebude nic potřebovat a já to celé odkážu na charitu. Nechci dělat přesné scénáře.

Takže ale nejste vyloženě proti tomu, abyste dal synovi své peníze?
Jiří: Nejsem. Přijde mi, že pohled některých bohatých „já jsem budoval od píky, tak ty musíš taky“, je nesmysl. Při získávání dovedností totiž zpravidla ztrácíte spoustu času, když si u toho navíc musíte vydělat, kvůli tomu se akorát zasekáváte. V tu chvíli vstupuje do hry investorský princip. A tak to beru i u nás v rodině.

Vojtěch: V čase se nám pohledy na tuhle otázku dost mění. Pamatuji si, že ještě před dvěma roky jsem měl názor, že nikdy nic od táty nechci. Teď mám spíš postoj, že je to kapitál, se kterým můžu pracovat. A společnými silami, zkušenostmi a energií ho můžeme přetvořit na velkou věc.