Jestli něco opravdu nemusí, je to otřepaný dotaz typu: „Jak blízko je lék na rakovinu?“ Radek Špíšek, šéf biotechnologické společnosti Sotio, která patří do skupiny PPF nejmajetnější Češky Renáty Kellnerové, totiž jako lékař hned upozorňuje, že pod pojmem „rakovina“ se skrývají desítky, možná stovky různých onemocnění. Přesto je podle něj fér říct, že za posledních 25 let je u léčby některých nádorů vidět výrazný pokrok. A určitým dílem k tomu přispívá právě i pražské Sotio.

To je svým způsobem dítětem zesnulého zakladatele PPF Petra Kellnera, který firmu nejen financoval, ale měl v ní podle Špíška i „zásadní intelektuální vliv“ – zajímala ho věda a nevyhýbal se detailům. Šlo mu přitom o jedinou věc: postavit v Česku biotechnologickou společnost, která bude vyvíjet onkologické léky a dostane je až k pacientům. „To je cíl, pro nějž potřebujete člověka jeho formátu. Byl stoprocentním vlastníkem i decision makerem, který nás hnal dopředu,“ říká šéf Sotia.

Špíšek působil jako výzkumný pracovník v několika mezinárodních týmech, spolupracoval i s nositelem Nobelovy ceny Ralphem Steinmanem na Rockefellerově univerzitě v New Yorku. V roce 2010 pak stál společně s profesorkou Jiřinou Bartůňkovou a právě Petrem Kellnerem u zrodu Sotia. „Dlouho jsem se však aktivně a úspěšně bránil tomu, abych firmu vedl,“ vzpomíná v rozhovoru pro CzechCrunch.

Jenže pak přišel moment, který si živě pamatuje dodnes. Kellner povolal bývalého šéfa České pojišťovny Ladislava Bartoníčka, jenž byl toho času ředitelem Sotia, do čela dozorčí rady O2. A jednoho večera přišel do Špíškovy kanceláře, váhavě mu prý poklepal na rameno a oznámil mu: „Radku, už se mi nevyvlíknete. Pana Bartoníčka potřebuju jinde. Ředitelem Sotia teď budete vy.“ A vědec si uvědomil, že už nemá na vybranou. „V mých očích se asi zračilo upřímné zděšení, ale nebylo kam uhnout,“ usmívá se teď.

Podle něj se ale toho v praxi příliš nezměnilo. „Od začátku tu byl tým lidí, který Sotio formoval, a to včetně pana Bartoníčka. I moje role byla důležitá – byl jsem zodpovědný za vědeckou, klinickou a strategickou část. A bylo skvělé, že tu Ladislav byl a pomáhal mi svými manažerskými zkušenostmi i váhou své osobnosti. Takže jsem nevnímal, že by to byla zásadní změna. Jen se mi na dveřích vyměnila cedulka. Místo ‚šéf výzkumu‘ tam teď je ‚CEO‘,“ líčí Špíšek.

Změny každopádně nastaly po úmrtí Petra Kellnera v roce 2021. Do té doby rozhodoval v PPF jeden člověk, dnes rozhoduje širší vedení. A panuje shoda, že skupina by v budoucnu neměla celý výzkum, do kterého do této chvíle nalila střední jednotky miliard korun, táhnout sama. „Dospěli jsme k tomu, že racionálnější je přizvat partnery. Ideálně velké farmaceutické firmy, protože přinášejí nejen peníze, ale i know-how z klinického vývoje,“ vysvětluje Špíšek s tím, že alternativou jsou i investiční a venture kapitálové fondy zaměřené na biotech.

Jednání s potenciálními partnery už běží, přičemž PPF má vůli zůstat v Sotiu významným podílníkem. Stále totiž věří, že se některá z vyvíjených látek dostane na trh, což by znamenalo zajímavý výnos. Už se jí to ostatně povedlo – v roce 2020 prodala za stovky milionů eur svůj podíl ve švýcarské biotechnologické společnosti NBE-Therapeutics.

Vývoj onkologických léků je nicméně běh na dlouhou trať. Podle Špíška je to zvláštní disciplína – člověk startuje s nějakým nápadem, věří mu, ale zároveň od začátku ví, že statistická šance na úspěch je třeba jedna ku stovce, tedy mizivá. „Jediné, co v onkologii rozhoduje, jsou velké registrační klinické studie na stovkách až tisících pacientů. Mediální výroky jako ‚průlomový objev‘ či ‚nadějné výsledky‘ je v případě dřívějších fází vývoje potřeba brát s rezervou,“ míní padesátiletý šéf Sotia.

Co v praxi vědcům na této dlouhé cestě pomáhá? Špíšek radí rozdělit si cestu na etapy. „Je úspěch, když se objeví něco slibného na úrovni myších experimentů nebo pokusů na lidských tkáních. Najednou vidíte, že máte v rukou něco, co zatím nikdo jiný neobjevil, a můžete svoji práci prezentovat v prestižních vědeckých časopisech. Další zásadní krok je dotáhnout nápad do stádia klinické studie, což samo o sobě trvá řadu let. A pak je tu silný moment, kdy se objeví lahvička s látkou, kterou jste si vysnili, a regulátoři vám umožní testy na lidech. Pro mě osobně je to jeden z největších pocitů zadostiučinění.“

Firma aktuálně vyvíjí tři látky, které jsou ve fázi klinických studií, případně do ní brzy vstoupí. První z nich je SOT109, což je cílená chemoterapie na nádorová onemocnění zažívacího traktu. Druhá SOT106 míří především na sarkomy, tedy vzácné nádory často postihující mladé lidi. Třetí SOT201 má podporovat imunitní reakci proti nádoru, přičemž už byla testována na dvaceti pacientech v Evropě i USA. Sotio přitom nezačíná tím, že by si vybralo konkrétní diagnózu, kterou chce „vyřešit“. Nejprve staví technologii a teprve potom hledá, u jakých nádorů by mohla fungovat.

U SOT201 už Sotio definovalo bezpečnou dávku, teď hledá financování pro větší a dražší fáze testování. Špíšek nicméně přiznává další realitu oboru: někdy jdou programy k ledu. V roce 2022 firma – mimo jiné i kvůli covidové pandemii – pozastavila vývoj vakcíny DCVAC, na níž pracovala asi 12 let a která mohla pomoct například s léčbou karcinomu prostaty, vaječníků a plic. Léčebné výsledky u karcinomu prostaty prý nakonec nebyly přesvědčivé, u vaječníků a plic však přinesly výsledky klinických studií slibné výsledky, na které lze ještě v budoucnu navázat.

Kromě Sotia investovala PPF v minulosti i do dalších biotechnologických firem, byť podle Špíška šlo spíše o „oportunistické“ případy, ne systematickou snahu o vytvoření fondu. Kromě již zmíněné NBE-Therapeutics a jedné menší švýcarské investice jde o britský Autolus, který vyvinul lék na leukémii a uvedl jej na trh. „Z medicínského hlediska to je fantastické, protože dává naději části pacientů. Byznysově ale o úspěch zatím nejde, protože je léčba náročná na výrobu i distribuci. A trh zatím zcela nevěří v její masové rozšíření,“ krčí profesor imunologie rameny.

PPF dnes další nové biotechnologické investice cíleně nevyhledává, když se však objeví zajímavá příležitost, určitě ji prý posoudí. Současně Sotio upustilo od plánů na vstup na burzu, mimo jiné proto, že za poslední roky obecně na trhu docházelo k utlumení biotech IPO. Špíšek teď sice vidí oživení, firma ovšem nejprve potřebuje solidní data z klinických studií, což je ještě otázkou dalších několika let.

Zatímco u nás je biotech stále okrajovou záležitostí, ve světě se přepisuje mapa sil. Čína roste tak rychle, že to v Evropě i USA budí obavy. „Evropa je přeregulovaná, USA do velké míry také. Mezitím Čína těží z jednodušších regulací, rychlejších klinických studií, kapitálu i státních pobídek,“ tvrdí Špíšek. Dopad to má také na Sotio – jakmile firma začne pracovat na něčem, co jí připadá atraktivní, často zjistí, že se podobnému nápadu už úspěšně věnuje řada čínských firem.

I přesto Špíšek míní, že je Sotio v českém kontextu výjimečným počinem – už jen proto, že něco takového ani nejde postavit „pouze“ z Čechů. „Jednoduše řečeno nám chybí někteří experti, tohle tady dřív nikdo nedělal. U nás proto pracuje celkem 17 národností,“ vysvětluje.

Ještě důležitější je ale možná skutečnost, že se firmě opakovaně podařilo přizvat ke spolupráci na klinických studiích první fáze Masarykův onkologický ústav v Brně. Běžně se přitom takové testování provádí výhradně ve špičkových nemocnicích v Paříži, Barceloně nebo USA. „Brno se tak připojilo k velmi exkluzivnímu klubu, kam by se jinak velmi těžko dostávalo, protože by si ho velké farmaceutické firmy samy od sebe nevybraly. A odvádí skvělou práci,“ dodává šéf Sotia.

Právě na tomto příkladu ukazuje Špíšek širší ambici českých biotechnologických snah. I když cesta k léku trvá roky a úspěch není zdaleka jistý, dá se mezitím posouvat krůček po krůčku. A možná – za 10, 15, 20 let – by odpověď na otázku, zda má český biotech světový význam, mohla být lepší než dnešní zcela upřímné „zatím ne“.