Clam-Gallasův palác je jednou z nejvýznamnějších architektonických památek nejen v Praze, ale napříč celou Českou republikou. Barokní památka prošla kompletní obnovou, která byla dokonce nedávno spolu s několika dalšími stavbami oceněna titulem Stavba roku. Na adresu nové podoby paláce ale zaznívá i kritika. Míří především od Klubu Za starou Prahu, kterému vadí, jak se nakládalo s pískovcovými portálovými strukturami od významného sochaře Matyáše Bernarda Brauna.

„Braunovy portály se po řadě, z dnešního pohledu kontroverzních obnov v průběhu 19. a 20. století dochovaly bez původní polychromie, v podobě odhalené takzvaně na kámen. Díky tomu ovšem představovaly jednu z nejpřesnějších výpovědí o charakteru sochařského projevu i rukopisu tohoto sochaře,“ líčí předseda klubu Richard Biegel a její jednatel Jakub Bachtík v aktuálním věstníku spolku.

Připomínají, že palác je barokní památkou evropského významu, stejně tak i Braunův umělecký vklad do této budovy. Jedná se totiž o jedno z mála autentických Braunových děl dochovaných v Praze na svém původním místě. Nutno dodat, že samotný palác je dílem dvorního císařského architekta Johanna Bernarda Fischera z Erlachu.

Rekonstrukce tuto podobu „na kámen“ pozměnila. Klubu Za starou Prahu vadí zvolený nátěr, který podle něj „zásadně potlačil původní autorský rukopis i celkovou působivost sochařského výrazu“. Vadí i zvolený odstín, který podle klubu nevychází z žádného spolehlivého a relevantního nálezu z provedeného restaurátorského průzkumu.

Do třetice vadí i to, že nátěr sjednotil všechny zuby času, které na sobě sochy měly, tudíž nelze odlišit originální části od těch novodobých. A poslední výtka směřuje na způsob restaurování. Konkrétně jde o to, že použitá technologie a způsob provedení nemá nic společného s tím, jak se barokní sochy dříve opravovaly. Pokud na nich navíc byla barva, šlo právě o polychromii prováděnou štafírováním, nikoliv o nátěr.

„Vzhledem k významu památky musí klub bohužel konstatovat, že způsob, jakým bylo v rámci rekonstrukčních prací s těmito výjimečnými díly naloženo, považuje za sporný a celkový výsledek za vysoce neuspokojivý,“ podotýkají zástupci klubu.

Kritika na dokončovanou rekonstrukci míří i přesto, že i Biegel s Bachtíkem uznávají, že obnova portálů vycházela ze správného předpokladu. Tím je fakt, že dnešní kamenné prvky původně nějakou povrchovou úpravu měly. Cílem rekonstrukce pak bylo přiblížit se právě do tohoto výchozího stavu.

„Jakkoliv to klub považuje za metodicky legitimní přístup, zvolené řešení bylo podle něj provedeno způsobem, který narušuje výtvarné a památkové hodnoty výjimečného barokního díla,“ míní spolek, který se věnuje ochraně památek v hlavním městě a je složený z historiků umění, architektů i dalších odborníků. Na konkrétní dotazy CzechCrunche Klub Za starou Prahu neodpověděl.

Rekonstrukci je třeba vnímat v souvislostech

Jinak to ale vidí Národní památkový ústav (NPÚ). „Podle Klubu Za starou Prahu byla jediná správná cesta ponechat kamenosochařské prvky režné s otevřeným kamenem za každou cenu,“ uvádí pro CzechCrunch tisková mluvčí pražského pracoviště NPÚ Andrea Holasová.

„Generální ředitelství Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště a stejně tak i další vědecké instituce a odborníci se shodují, že tento přístup není jediný možný a už vůbec ne jediný správný,“ doplňuje.

Holasová dále dodává, že dosavadní úprava pocházela ze sklonku devadesátých let a již v době svého vzniku vzbudila vlnu odmítnutí a polemik právě proto, že odstranila řadu historických zásahů, včetně pozůstatků tmavých krycích nátěrů.

Rekonstrukci je podle památkové instituce potřeba vnímat v souvislostech. NPÚ přibližuje, jak se o rekonstrukci uvažovalo, a jak se přístup památkové instituce k dané problematice vyvíjel. V poslední fázi příprav se investor rozhodl, že celkově obnoví i uliční fasádu.

„V letech 2020 a 2021 bylo provedeno několik restaurátorských průzkumů i průzkumů barevnosti uliční fasády a byly zpracovány rešerše vývoje podoby fasád, které přinesly mnoho poznatků o jejich starších podobách z různých dob,“ říká Holasová.

Rozhodly tedy hloubkové sondážní a laboratorní průzkumy a také příklady dalších staveb architekta Fischera z Erlachu. „Výchozí realitou byla značná degradace originálů s řadou starších zásahů a oprav,“ popisuje Holasová. A dodává, že dosavadní pruhovaná podoba fasády s očištěnými kamenickými a kamenosochařskými prvky byla prokazatelně „volně ahistorická“, bez opory v jakémkoli období dějin budovy.

Podle NPÚ také platí, že sochařská a architektonická díla byla v minulosti v naprosté většině případů natírána. Venkovní dokonce nejspíš všechna. To, že dnes převažují odhalené sochy bez nátěru, je pak podle instituce většinou dané tím, že jde o nejméně kontroverzní řešení vzhledem k tomu, že původní podoba památky většinou není známa.

„Na základě učiněných nálezů zbytků nátěrů na sochách a reliéfní výzdobě, analogií s jinými palácovými stavbami architekta Fischera, nepříznivých zkušeností s degradací odhaleného kamene a v neposlední řadě kvůli záměru sjednotit architektonické kompozice průčelí navrhl architekt kamenosochařská díla překrýt poměrně snadno odstranitelným pololazurním a z části krycím nátěrem. Tomuto závěru předcházely konzultace s odborníky na restaurátorské technologie a konzultace s technology výrobců stavebních hmot a chemie,“ říká mluvčí památkářů.

Podle památkové instituce tak platí, že Braunovy sochy a reliéfy byly v minulosti opakovaně opravovány a doplňovány. Jejich vypovídající schopnost o přesné podobě sochařského projevu už tak byla v minulosti výrazně omezena.

Dílo je více chráněno

Co se týče zvolené šedé barvy, podle Národního památkového ústavu byla šedavá barevnost fasády nalezena na všech vnitřních i vnějších fasádách paláce. Stejně to platí také o poslední původní skulptuře v paláci, soše Tritona v kašně nad vjezdem.

Samotné restaurování pak podle NPÚ zajistilo vyšší ochranu uměleckého díla a nejedná se tak o jeho dezinterpretaci, ale o maximálně podložený přístup. „Zda více, či méně úspěšný, nechť posoudí širší odborná veřejnost, nejlépe však s jistým odstupem,“ dodává mluvčí instituce.

Clam-Gallasův palác stojí na Starém Městě na rohu Husovy ulicie a Mariánského náměstí. Podle Muzea hlavního města Prahy jde o jedno z vrcholných děl pražské barokní architektury a je skvělou ukázkou barokního bydlení a způsobu života tehdejší aristokracie.

Koncert tady odehrál Wolfgang Amadeus Mozart i Ludwig van Beethoven, po vyhlášení Československa v roce 1918 tu sídlilo také první ministerstvo financí nového státu. V roce 1945 byl palác znárodněn, usídlil se tu Archiv hlavního města Prahy, který tu zůstal až do roku 2017. O rok později se začalo s rozsáhlou obnovou.

Ať už jde o rekonstrukci povedenou, či nikoliv, po jejím dokončení se palác otevře veřejnosti. Nově jej bude využívat právě Muzeum hlavního města Prahy. To sem umístit některé své výstavy, palác ale bude sloužit také pro společenské události. Od 21. října až do 29. ledna je v něm k vidění výstava o Josefu Myslivečkovi.