První skladby nahrávala na iPhone a dávala je na internet, aniž by chtěla, aby si jich někdo všimnul. Zlom přišel za covidu, kdy si jí všiml jeden z nejzásadnějších představitelů české rapové scény Hugo Toxxx. Pak se do rapu ponořila naplno a ukázala celému Česku, že i pro ženy je v tuzemském hip hopu místo. „Nechci být ale svazována škatulkami, to je největší chyba,“ říká v rozhovoru nadějná umělkyně Arleta.

Je jí sedmadvacet, ale jak sama říká, je zatím na začátku. Teprve před pár týdny vydala svůj debutový studiový projekt Toxic Rodeo, který ji mimo jiné prý ukázal, že pokud má být rap její hlavní profesní kariérou, musí k němu přistupovat jako k byznysu.

Především se v něm ale jasně vymezuje vůči tomu, že je českou rapovou feministkou. „A girl support? Toho jsem si všímala na začátku, bylo to ale pokrytecké. Tak to u nás nefunguje. Holky mají prostě větší ega než kluci a celkově je spolupráce s rapperkami náročnější,“ říká Arleta Jánská v rozhovoru pro CzechCrunch.

Stává se z českého rapu konečně místo, ve kterém mají co říct i ženy?
Přijde mi, že dnešní doba a společnost tomu hodně nahrávají. Rozebírají se témata, která jsou křehčí, lidé se už nebojí dávat veřejně najevo svou zranitelnost. Jsou otevřenější, přístupnější – a dávno se ukazuje, že novodobý rap nemusí být jen o vychloubačnosti, byť to v něm stále pořád hraje roli. A hrát bude.

Máš na tom svůj podíl i ty?
Doufám, že ano. Když jsem se o rap začala na střední zajímat, takže řekněme asi deset let dozadu, šlo o prostředí plné maskulinity, tvrdých póz a ego tripů. Já jsem si ale začala dělat věci po svém.

Odhlédnu-li od toho, že jsi žena, která pronikala do tehdy ryze mužského prostředí, v čem ses oproti tehdejší scéně lišila?
Snažila jsem se hlavně vypisovat ze svých aktuálních mentálních stavů, ze svých problémů. A našla jsem svůj safe space právě na SoundCloudu, kam jsem své první nahrávky, tehdy ještě z iPhonu, publikovala.

Nebudu ale lhát, k rapu jsem zároveň i vzhlížela a měla ho jako součást své image. Na úplném začátku, když jsem k žánru přičichla, mi přišlo hrozně cool, když někdo rapuje a žije si lifestyle, který se k hip hopu pojí.

Současně ses ale od tvrdého lifestylu, který byl tehdy v rapu na denním pořádku, chtěla oprostit, ne?
Odjakživa jsem chtěla ukázat, že k rapu se dá přistupovat i jinak, více umělecky, ale zároveň neztratit nic na autenticitě. Když jsem se cítila jako křehká holka, psala jsem tak. Když jsem se cítila jako party girl a drsňačka, psala jsem tak. Vývoj je všudypřítomný – a je to podle mě slyšet i na nové desce.

Tu máš venku už skoro třetím týdnem, jmenuje se Toxic Rodeo a přijde mi, že v ní různé experimenty hodně prosakují…
Je inspirována americkým country, takže některé tracky znějí v podobném tónu, jako by do nich prostupovala inspirace umělci jako Lil Nas X nebo Post Malone. Pro mě byla tato fúze důležitá, je to další forma mého vyjádření a snahy se nějak postupně vyhrabat z „feministické“ škatulky. Protože pokud se dobře zaposloucháš, je tam průřez různých poloh. Je tam love song, je tam explicitní party track a tak.

Z feministické škatulky?
Na začátku mě takto scéna brala. Že jsem reprezentantka feminismu v rapu. To může být v nějakých ohledech super, ale je to dvousečná zbraň, která tě svazuje. Často mi teď chodily negativní komentáře ve stylu, že dříve jsem sexistické rappery hejtovala, ale teď někde v mém textu zazní slovo p*cat.

Pak jsem ale zjistila, že když si feminismus vyložím tak, že si můžu umělecky dělat, co chci, hned se mi v tom začalo plavat lépe. Nerada ale bývám škatulkována, minimálně v hudbě je to nevýhoda.

Myslíš, že to podobně jako ty vnímá širší pole dámské rapové scény?
Těžko soudit, my o sobě tolik nevíme.

Jak to myslíš? Tím, že je žen v českém rapu pořád jako šafránu, přišlo mi, že budete spíš spolupracovat a snažit se to posunout kupředu.
Tak to právě není. Nějakého girl supportu jsem si všímala možná na začátku, ale bylo to pokrytecké. Tak to u nás nefunguje. Holky mají prostě větší ega než kluci a celkově je spolupráce s rapperkami náročnější.

Proč to tak podle tebe je?
Možná proto, že tím, jak je nás na scéně málo, tak si každá pevně střeží svůj okruh a nikoho na svůj píseček nepouští. Vnímám, že rivalita mezi rapperkami v Česku je větší než rivalita mezi rappery.

Čistě po stránce vzájemných kreativních spoluprací to ale může být pro další vývoj scény velká škoda, ne?
Třeba se to ale časem zlomí.

Tak se nabízí možnost více spolupracovat s rappery.
Jenže ti tě do své crew jen tak nepozvou. Tam je zase problém žárlivost holek těch konkrétních rapperů. (smích) Všichni víme, jak to občas v takové partě chodí.

Když odběhneme od feminismu a rivalit, co podle tebe má rapová umělkyně mít, aby se prosadila?
Když to vztáhnu na sebe, tak u mě zafungovala právě autenticita a otevřenost vůči různým hudebním směrům. Podle mě je dnes chyba, pokud začínající rapperka zůstane stát na jednom místě a není otevřená experimentům. Rap jako žánr se velmi rychle vyvíjí a to, co bylo trendy před rokem, může být dnes už pasé.

Taky je vhodné mít nějaký svůj „podpis“, tedy něco, s čím si tě lidé spojí i bez hudby a staneš se díky tomu zapamatovatelnější. Může jít o cokoliv, já to třeba vztáhla právě na „koňařinu“, kdy každého, když se řekne Arleta, napadla posedlost koňmi. Nebo si jako příklad můžeme vzít Rohonyho, který celou svou profesní hru otočil okolo fotbalu.

Mně teda přijde, že Rohony je dnes už spíš bavič než hudební umělec…
A já souhlasím. Je to jen příklad toho nehudebního podpisu, ale co se týče jeho přerodu z nadějného rappera na rádoby humornou hvězdu sociálních sítích, to je něco, čeho se minimálně já chci rozhodně vyvarovat. Stal se velkým tahákem prakticky ze dne na den, ale ze dne na den se z něj stal i cringe.

Na jeho cílovku to ale funguje.
Ale jo, určitě, dělá to asi dobře. Ale pro mě z pozice hudebního umělce je to už nestravitelné. Ty bys šel na jeho koncert kvůli hudbě, nebo kvůli tomu, že je známý komik na sociálních sítích?

Já bych na jeho koncert asi nešel, neberu ten jeho přerod ale nijak zvlášť dramaticky. Ať je to ale jak chce, je to jméno, které táhne.
Stoprocentně, na druhou stranu já si představuji, že do mainstreamu prorazím jinak.

Už přemýšlíš nad mainstreamem, jo?
Přemýšlím – a zcela upřímně kvůli penězům. Vím, že je to tenký led a rychle se z tebe může stát produkt komerce, ale pokud to budeš držet v nějakých mezích, můžeš z mainstreamu vytěžit. Nechci si hrát na to, že underground je ta cesta, když to není pravda.

Zatím si hudbou příliš nevyděláváš?
Příliš ne, ale je to komplikovanější s tím, že jsem upsaná pod vydavatelstvím, takže máme vše smluvně zajištěné. Od ní dostávám peníze na koncerty, ale na vlastní život si hudbou zatím nevydělám. Koncerty jsou super, z toho něco hezkého kápne, ale třeba ze streamů, což je dnes měřítko, to není žádná sláva.

Tak musíš napsat hit, který tě vystřelí.
Zrovna nedávno jsem dokonce googlovala, jak napsat hit. (smích) Seděli jsme s mým klukem (rapperem Berlinem – pozn. red.) a byla jsem nastartovaná, že napíšu hit. Pak jsem to vzdala, nejde to samozřejmě udělat tak rychle a tak vypočítavě. Přijde to samo.

Takže všechno má svůj čas a plán?
Plán zatím úplně nemám, ale vím, že je potřeba si profesní život trochu rozvrhnout a naplánovat v něm jednotlivé kroky. V hudbě – obzvlášť v éře streamovacích služeb – je extrémně důležité pravidelně vydávat a zásobovat lidi novými věcmi. Takže se na to teď musím zaměřit.

Nějaký plán na blízkou budoucnost ale mít už musíš.
Tak chystáme novou desku s Berlinem, která bude naše společná. Na to se těším, vyjde v rámci měsíců. Příští středu mám křest alba, pak budou nějaké koncerty. Něco se teď dít bude.