Ondřej Bartoš, venture kapitálový investor a partner v tuzemském fondu Credo Ventures, na 21. dubna 2021 už pravděpodobně nikdy nezapomene. V tento den vstoupil na newyorskou burzu rumunský startup UiPath, v němž bylo Credo jedním z prvních investorů a podíl z původně investovaných osmi milionů dolarů má aktuálně hodnotu ve vyšších stovkách milionů dolarů, v přepočtu přes deset miliard korun, což představuje zhodnocení o tisícovky procent.

Na zvonec signalizující otevření obchodování na balkónu newyorské burzy přitom zakladatel UiPath Daniel Dines zvonil na den přesně deset let poté, co Credo Ventures zažilo jeden ze svých prvních milníků. Byl 21. duben 2011, když pražský fond podepsal svoji vůbec první investici, a to do startupu Cognitive Security, který o několik let později koupil americký gigant Cisco.

Tato transakce tak byla jedním z prvních velkých úspěchů Creda, jež do mladých firem začalo investovat v době, kdy slovo startup v tuzemsku neznal téměř nikdo. O deset let později je situace kompletně jiná, což dokazují i úspěchy českých zakladatelů, kteří už relativně běžně své startupy prodávají v transakcích za miliardy korun. Takzvaný exit ve formě vstupu na burzu je však spíše výjimečný.

Na prvního opravdového českého jednorožce, tedy startup s hodnotou vyšší než miliarda dolarů, navíc tuzemský ekosystém ještě čeká. U některých z nejžhavějších kandidátů má přitom svoji stopu i Credo, které se obecně označuje jako jeden z nejúspěšnějších venture kapitálových fondů v celém regionu střední a východní Evropy, kde působí.

S Ondřejem Bartošem jsme se na rozhovor setkali den poté, co se s akciemi UiPath začalo na burze obchodovat. Když během něj vzpomíná na rok 2015, kdy Credo do tehdy relativně neznámého startupu investovalo, jen těžko věří, k jakému úspěchu vlastně došlo. Byl to každopádně dlouhodobý proces s pořádnou dávkou štěstí.

„Nikdo neměl tušení, že by z UiPath mohla vzniknout až taková pecka. Je potřeba si uvědomit, že mluvíme o jednom z nejúspěšnějších softwarových IPO (první veřejná nabídka akcií – pozn. red.) historie, u jedné z nejrychleji rostoucích enterprise software firem historie. Až takhle optimistický jsem nebyl,“ přiznává s úsměvem šestačtyřicetiletý investor.

V zářijovém vydání Forbesu jste říkal, že pokud všechno s UiPath vyjde správně a koronavirus dovolí, rád byste zazvonil zvoncem na newyorské burze. To se dělo včera, my sedíme v Praze, takže je zjevné, že to nevyšlo. Předpokládám však, že zklamaný asi nejste, ne?
Zatím to nevyšlo, není ale všem dnům konec. (smích) Zklamaný nejsem, na taková gesta si moc nepotrpím. Bylo by vtipné stát tam a zazvonit si, ačkoliv bych na tom netrval.

Jak se tedy cítíte po včerejším vstupu UiPath na burzu?
Cítím se dobře, moje nálada nijak zásadně nevybočuje. Mnohdy se o IPO mluví jako o obrovském milníku, ale tím, že je to dlouhý proces, který nepřichází přes noc a člověk se na něj připravuje, to není takový šok. V Credu jsme si dali na přípitek šampaňské a popřáli jsme si mimo jiné proto, že 21. duben je datum, kdy UiPath vstoupil na burzu, ale také proto, že 21. dubna 2011 byla podepsána naše vůbec první investice do startupu Cognitive Security. Na deset let zpátky přesně.

To jsem zvědavý, co přijde 21. dubna 2031…
To bude muset být ještě něco většího. (smích)

Co většího by to mohlo být?
Vždy může přijít něco většího.

Jak teď hodnotíte celou šestiletou jízdu s UiPath?
Kladně. Jsem nadšený a šťastný, profesně je to highlight mého investování.

Credo si stále v UiPath drží podíl, takže předpokládám, že jízda nekončí?
Ano, Credo nadále podíl v UiPath drží. Pro nás končí venture kapitálová cesta. Jsme investoři a typicky firmám aktivněji pomáháme. Tato část příběhu v podstatě kousek před IPO skončila. Teď přichází dozvuky, další část příběhu, kterou jsme zatím nezažili. Nedá se říct, že by byla méně příjemná, je prostě jiná a méně aktivní. Sám vlastně nevím, jak se budu cítit, jestli budu mít nutkání kontrolovat cenu akcií každý den. Snažím se a slibuju si, aby to tak nebylo.

Chápu, že nemůžete komentovat, kdy svůj podíl v UiPath prodáte, zajímá mě ale strategické rozhodování. Jak přemýšlíte nad tím, jestli podíl prodat rovnou, případně počkat a na jaký moment?
Můžu říct, že plán máme, ale detailněji o něm mluvit nemůžu. Strategické rozhodování v obecné rovině není moc komplikované, probíhá na několika úrovních. Jedna možnost je prodat všechno při IPO, respektive hned, jak to půjde, tedy když akcie vylezou z takzvaného lock-upu. Druhá možnost je akcie držet a zkusit si vytipovat moment prodeje. Nicméně to je cesta, která na nás klade úplně jiné nároky, než na jaké jsme coby venture kapitáloví investoři zvyklí. Nejsme manažeři peněz na veřejných trzích.

Můžete si také předem stanovit časové nebo cenové milníky, při kterých automaticky část podílu prodáte. A poslední možnost je distribuovat akcie investorům in-kind po uvolnění lock-upu, tedy že je neprodáme, ale pouze převedeme na ně. Kterou z těchto variant nebo jakou jejich kombinaci jsme zvolili, říkat nemůžu. Zatím to nevědí ještě ani naši investoři.

Vstupují do tohoto rozhodování právě i investoři, kteří dali peníze do vašeho fondu?
Investoři do rozhodování nevstupují. Rozhodnutí je naše, ale pochopitelně se o něm s investory bavíme a jejich preference jsme brali v potaz, když jsme rozhodnutí dělali.

Vy a celé Credo jste jedni z velmi mála, kterých se můžu v Česku zeptat na tuto otázku – jak se rodí jednorožec?
Na to neexistuje triviální odpověď, recept na jednorožce určitě nemáme. U UiPath to také byla komplexní cesta, která začala příležitostí automatizace opakujících se a nudných procesů, kombinovanou s existencí legacy systémů v korporacích. Pokračovalo to výborným produktem a následně to byla řada šťastných souher okolností.

Jakých konkrétně?
Dobře zvládnutá go-to-market strategie, správné načasování otevírání nových trhů, odvaha nebát se jít na několik trhů zároveň, nebát se Spojených států coby nejzajímavějšího a nejtěžšího trhu. K tomu se přidala odvaha jít pro investiční peníze a šťastné načasování nabírání investic. Kdybych to úplně zjednodušil, byla to souhra spousty šťastných okolností v kombinaci s poměrně impresivním způsobem exekuce zakladatelů a managementu UiPath.

Existují nějaké obecné předpoklady, že z firmy vznikne jednorožec?
Nutným předpokladem je adresování zajímavé a dostatečně velké příležitosti na trhu. Tohle je zároveň jedna z mála věcí, kde můžeme říct, že jsme jako Credo přispěli k tomu, že jsme byli součástí příběhu UiPath – byli jsme schopni identifikovat příležitost a vyhodnotit ji jako zajímavou.

Pak je to obecně o lidech. Kdo jsou zakladatelé, jak moc mají hlad po úspěchu, jak jsou odolní vůči vnějším nebo případně vnitřním vlivům, jak jsou kompetentní v tom, co dělají, a jak zvládnou osobně růst. Do zakladatele UiPath Daniela Dinese jsme investovali v době, když řídil tým deseti lidí. Teď je jich přes tři tisíce. To vyžaduje obrovskou míru osobního růstu jako člověka, manažera, šéfa i hlavního vizionáře firmy.

Jak dokážete poznat, když investujete do lidí s malými týmy, jestli takový růst vůbec zvládnou?
Dobrým základem je se o to pokusit. Vysvětlit se to dá jen strašně obtížně, ale seed investování je daleko víc o vnímání příběhu, pozadí a vize, jakým způsobem chce firma adresovat příležitost, a zároveň vnímání lidí, jejich nadšení, zaťatosti a ochoty tvrdě pracovat.

V souvislosti s UiPath se mluví o tom, že jde o rychlý úspěch, kterému ale předcházel velmi pomalý úvod. V začátcích se deset let snažili, dělali pokusy a omyly, pivotovali, představovali nové produkty, až tam zasvítila perla, kterou zakladatelé byli schopni identifikovat. Všechny svoje zkušenosti pak vložili do tohoto produktu a vyšlo to, také díky obrovskému štěstí.

Štěstí zmiňujete už poněkolikáté.
Protože to tak je, příběh UiPath je v tom příznačný. Bez štěstí to nejde.

Bylo také štěstí, když jste se seznámil s UiPath vy?
Všechno je o štěstí. Já jsem do Rumunska jezdil pravidelně asi od roku 2006, měl jsem tam vybudovanou síť kontaktů a kamarádů. Jeden z nich se mi v prosinci 2014 ozval, že je tady zajímavý startup UiPath. Po novém roce jsme si s Danielem dali call přes Hangout a to byl začátek příběhu.

Jak dlouho pak trvaly námluvy o investici?
Námluvy nebyly krátké, dělali jsme si due diligence včetně technologií. Daniel a Marius (Tîrcă, spoluzakladatel UiPath – pozn. red.) jeli do Německa, kde jsme společně s fondem Earlybird najali softwarovou firmu, aby se na technologie podívala a zhodnotila rodící se produkt, protože tehdy byl UiPath s tímto produktem bez obratů a zákazníků.

Součástí procesu bylo vytvoření americké společnosti a převedení rumunské s. r. o. na novou strukturu, řešení duševního vlastnictví a další standardní věci, které dnes už možná trvají kratší dobu. Investici jsme podepsali před létem nebo začátkem léta, celý proces trval asi půl roku, nijak to nespěchalo.

Měli jste už tehdy tušení, že by UiPath mohl čekat takový úspěch?
Nikdo neměl tušení, že by z toho mohla vzniknout až taková pecka. Je potřeba si uvědomit, že mluvíme o jednom z nejúspěšnějších softwarových IPO historie u jedné z nejrychleji rostoucích enterprise software firem historie. Až takhle optimistický jsem nebyl.

Byl jsem přesvědčen, že příležitost je dostatečně zajímavá, aby vznikla firma, která bude mít hodnotu ve stovkách milionů dolarů, možná o něco víc. Ale že by to skončilo 29miliardovým IPO, to neočekával nikdo. Ona je to totiž tak nepravděpodobná věc! Kdybych to v roce 2015 čekal, byl bych totální blázen. Z tehdejšího pohledu se to téměř nemohlo stát, v podstatě to bylo nemožné.

V našem regionu se startupy většinou prodávají, není běžné, aby vstupovaly na burzu. Když investujete, zamýšlíte se vůbec nad IPO?
Určitě o tom takhle přemýšlíme a je pravda, že je to v našem regionu neobvyklé, ale nikoliv vyloučené. Několik IPO jsme viděli v téměř každé ze zemí střední a východní Evropy. Burza je pro nás vždy scénář A – když všechno půjde dobře, měla by existovat šance, že firma bude natolik veliká a zajímavá, aby by mohla udělat IPO.

Scénář A ale většinou nevyjde, takže už na začátku přemýšlíme, co by mohl být scénář B, tedy kdo by firmu případně mohl koupit. Pak je scénář C, jak startup překlopit do udržitelného byznysu a prodat ho například finančnímu investorovi. To jsou všechno úvahy, které děláme.

Čili si to takhle analyzujete u každého startupu?
Ano, u každého startupu. Zlaté pravidlo venture investic je, že když fond investuje, měl by vidět potenciál toho, že se v případě úspěchu tento fond zaplatí. Když tedy investujeme z fondu o velikosti 50 milionů eur, což byl náš Fond 2, tak u každé z investic musíme vidět cestu k exitu, který nám přinese 50 milionů.

Za obecného předpokladu, že fondu na konci zbyde kolem 10 procent, musíme v investované firmě vidět potenciál, že se dokáže dostat na půlmiliardovou hodnotu. V případě stomilionového fondu, což je náš Fond 3, potřebujeme vidět dvojnásobek.

Se třetím fondem se tedy zaměřujete na větší firmy?
Ne nutně, ale potřebujeme vidět velký potenciál. My jsme zůstali věrní naší oblasti, rádi investujeme brzo a děláme pre-seed nebo seed investice. Nevadí nám, že je firma nevyvinutá a úplně na začátku, ale chceme vidět příležitost, potenciál, diferenciátor oproti všemu, co je na trhu. Chceme vidět hladový tým.

Credo je přitom malá firma. Jste čtyři partneři, v relativně malém týmu pokrýváte velký region a máte za sebou jedny z nejúspěšnějších exitů českých VC fondů. V čem se odlišujete oproti ostatním, proč zrovna vy jste takto úspěšní?
Začali jsme jako jedni z prvních, takže máme určitý náskok. Za uplynulou dekádu se těch fondů zrodilo víc a myslím si, že některé z nich mají šanci, aby byly úspěšné. Naše úspěchy bych připsal „neférové výhodě“, že jsme tady byli v podstatě jako první.

S ostatními fondy se v rámci relativně malého rybníčku „bijete“ o stejné příležitosti investování do dobrých startupů. Považujete se za konkurenci?
Určitě jsme konkurenti, ale oproti našim kolegům ve Spojených státech, ve Velké Británii nebo ve Skandinávii máme ten luxus, že konkurence není až tak veliká a není tak nepřátelská. V rámci regionální scény se bavíme téměř s každým a zatím nic nevykazuje znaky urputné konkurence. Ale všichni samozřejmě chceme být u těch nejzajímavějších dealů.

Když se podíváme na několik z našich úspěšně se rozvíjejících firem, mnohdy jsou tam i naši konkurenti. Sedíme spolu v představenstvech a koordinujeme způsob, jakým firmy vedeme a radíme jim. Například v Productboardu je Reflex a Rockaway, v UiPath zase Earlybird a Seedcamp. Nazval bych to takovou gentlemanskou konkurencí.

Konkurence přibývá stále více, přičemž někteří lidé mluví o tom, že u nás pro startupy není dostatek prostředků, zatímco jiní tvrdí opak, že je těch prostředků až moc, což vede k možná i „zbytečným“ investicím. Jak se na to díváte vy?
Z určitého pohledu platí obojí. Bezesporu je teď v našem regionu spousta investičních peněz, tak jako všude na světě. Na druhou stranu, někdy se vytýkalo Evropě, a teď se to vytýká střední a východní Evropě, že je tady nedostatek opravdu odvážných peněz. Příklady jsou Sequoia Capital v Kalifornii nebo Index Ventures v Londýně, kteří investují opravdu hodně peněz do odvážných projektů, do disrupce a do opravdové inovace. Myslím, že svým způsobem je to pravda.

My v Credu se snažíme takovým investorem být, ale i náš dosah je relativně omezený. Máme fond o velikosti 100 milionů eur, což je v regionu relativně hodně, ale také to neobslouží úplně všechno.

Když se bavíme o regionech – v posledním více než roce došlo v mnoha oborech k přesunu komunikace online, což některé VC fondy vede k rozšíření regionálního záběru. Vy v Credu něco takového neplánujete?
My věříme tomu, že náš geografický záběr dává smysl. Protože jsme z tohoto regionu, rozumíme kulturním kontextům i mindsetům, a díky vytvoření sítě kontaktů se nám daří dostávat k projektům hodně brzo. Máme rádi rané investování, nechceme se posouvat do pozdějších fází. Zajímají nás příběhy a rozpoznávání příležitostí dostatečně brzo. Rozšiřování geografie proto pro nás není velmi pravděpodobné, ale vyloučit se nikdy nedá nic.

Ptám se i v kontextu toho, že další z vašich partnerů Andrej Kiska strávil několik let přímo v Silicon Valley. Neplánujete tam posilovat svoje aktivity?
Vyloučit se to nedá. Andrej však v Silicon Valley strávil několik let s tím, že budoval síť kontaktů, a to ne ve startupové komunitě, ale primárně mezi dalšími investory, většími korporacemi, v big techu. Abychom byli schopni lépe pomáhat firmám v našem portfoliu, když tam chtějí přesunout své sídlo, najímat obchodníky nebo marketéry, když hledají peníze nebo když chtějí prodávat do Googlu, Microsoftu a podobně. To byla jeho mise.

Navážu na to, že pomáháte firmám ze svého portfolia. Jakým způsobem jste pomáhal UiPath od investice v roce 2015, co jste měl za úkol?
Jednoduše jsem se snažil nějak pomáhat. Raný investor pomáhá, s čím může, a způsobů byla celá řada. Po investici jsme proaktivně pomáhali s najímáním prvních mezinárodních lidí a s regionálním rozrůstáním v Polsku i v západní Evropě. Přestože jsme malý středoevropský fond a UiPath měl od Series B hvězdné globální investory, u některých z nich jsme udělali první kontakt.

Od začátků byla naše role jako strategického poradce – někoho, s kým startup může diskutovat strategii a plány růstu či expanze. Naše role je snažit se tyto plány rozstřílet, a když se nám to nepodaří, je to známka, že možná dávají smysl.

Jak se vaše role měnila v posledních letech, kdy se hodnota UiPath počítala v miliardách nebo desítkách miliard dolarů?
To byl čas, kdy jsem byl již spíše v roli pobaveného a šťastného pozorovatele. (smích)

Takže i samotný úpis akcií už šel mimo vás?
Ještě jsem zažil několik board meetingů, kde se IPO diskutovalo. S ohledem na naprosté minimum zkušeností, které s něčím takovým mám, však už moje role nebyla nějak důležitá. To je fáze, se kterou pomáhají pozdější investoři.

Nastal v průběhu růstu UiPath moment, kdy jste si řekl, že z něj nakonec vznikne tak obrovská pecka?
Myslím, že to mohlo být u Series C v roce 2019, UiPath tehdy udělal kolo při valuaci tři miliardy dolarů. A zvenku to sice vypadá, že firma pak rostla bez zakolísání, nicméně těžké chvíle tam byly. Toto však byl moment, kdy už jsme měli velikou důvěru v to, že to dopadne velmi dobře.

Pořád jste měli pocit, že se to nemusí podařit a že to krachne?
Určitě. Firma vykazovala hezká růstová čísla, pořád ale ještě nebylo vyhráno. A k tomu se váže filozofická otázka – kdy nastane moment, že je vyhráno? Možná nenastane nikdy. Věřím tomu, že Nokia nebo RIM s Blackberry v nějaký moment měli pocit, že je vyhráno, i když zdaleka nebylo. Firma musí pořád jít kupředu, snažit se být lepší a pravděpodobně i nadále potřebuje to štěstí.

Necítíte teď ze stran investorů větší tlak, že i ve třetím fondu musíte najít takovou pecku? Sám jste říkal, že bylo téměř nereálné, že k takovému IPO dojde.
Samozřejmě mě napadají obavy z toho, že nic tak dobrého už nemusí dlouho nebo vůbec přijít. Ale ze stran investorů takový tlak necítím, myslím, že jsou celkem spokojeni s tím, jak se naše portfolio vyvíjí. Pochopitelně ani zdaleka nejsme na konci, takže nevylučuju, že nějaký tlak přijde, ale když se koukám kolem sebe, tak mám pocit, že paradoxně většinou cítím větší tlak od nás samotných než od investorů.

Jak s takovým tlakem pracujete?
Já ani nevím. (smích) Tahle práce jednoduše není pro lidi, kteří špatně pracují pod tlakem. Asi se dá říct, že jsem spokojený s tím, jaký je tady tým a že se nám pod tím tlakem zatím fungovat daří. Jak to bude v budoucnu, to neumím říct. Pokud se ale ptáte, jestli medituju a jezdím na očistné dovolené, tak ne, nemám žádnou takovou mechaniku, kterou bych zmínil jako recept na zvládání stresu nebo tlaku.

Přitom tady máte zasedačku, která vypadá jako japonská zen zahrádka. Nechodíte se tam uklidnit?
Asi bych mohl, ale já si spíš chodím dát dvacet do sleeping roomu.

UiPath je jedním z prvních jednorožců – díky vám – s českou stopou. Koho z Česka nebo od českých zakladatelů považujete za dalšího kandidáta?
Našlápnuto má Rohlík, po posledním ohlášení je na dostřel Productboard (minulý týden nabral investici 1,5 miliardy korun – pozn. red.) a velkou šanci má i Kiwi, i když nejsem seznámen s jejich aktuální strategii. Tým v čele s Oliverem Dlouhým je fantastický a určitě je to oblast, v níž si umím představit obrovskou příležitost.

Kdybych si měl ještě přihřívat polívčičku, tak bych upozornil na Pricefx. Z těch mladších vidím Around slovenských a českých zakladatelů, mají krásnou službu a produkt ve žhavém prostoru, nebo Resistant.AI jako bezpečnost strojového učení a umělé inteligence. To jsou oblasti, kde je obrovská příležitost, a věřím tomu, že produktově i technologicky jsou zrovna tyto dvě firmy špičkové.

Takovým způsobem bychom asi mohli pokračovat delší dobu…
Ano, pravděpodobně bych nacházel další a další kandidáty, v regionu vidím mnoho potenciálu. To, co na začátku Creda bylo naší vírou a přáním, se postupně za dekádu začalo zhmotňovat a už dokážeme říkat konkrétní jména a příklady. Věřím tomu, že náš region ještě zdaleka neřekl poslední slovo.

S tím souvisí otázka, kdy se českého jednorožce dočkáme?
Myslím si, že to nebude dlouho trvat, u těch tří zmiňovaných je to otázka krátké doby. Rohlík prokázal schopnost exekuce, teď to je už jen otázka času, kdy dorostou do velikosti, která odůvodní i miliardovou valuaci. U Productboardu neexistuje žádný důvod, aby zpomalil v růstu. A pokud bude Kiwi exekuovat dobře, příležitost v cestování je obrovská, je to pokažený trh, který může poskytnout vysokou prémii.

Když zmiňujete Rohlík nebo Kiwi, litujete, že Credo nemá podíl v těchto firmách?
Jakkoliv mě může osobně mrzet, že nejsme u příběhu Rohlíku a jednoho z nejlepších exekutorů mladých firem Tomáše Čupra, tak Credo nemělo investiční strategii, aby do takové firmy investovalo. Z tohoto pohledu je logické, že v něm nejsme, a kdybychom měli rozhodnutí udělat opět, rozhodli bychom, že tam nebude.

U Kiwi mě to mrzí. Před rokem, když udeřila covidová krize, mě to mrzelo míň. (smích) Opravdu mě to ale mrzí, jsme hodně zaměření na lidi a Oliver je bezesporu zakladatel, se kterým bych rád pracoval.

V začátcích jste se s Oliverem nesetkali?
Setkali.

Proč jste do něj neinvestovali?
Bohužel jsme do něj neinvestovali, i když jsme byli relativně blízko.

Napadají vám nějaké další firmy, se kterými jste se bavili, ale unikla vám příležitost?
Seznam narůstá a není to nic zásadního. Každý venture fond má svoje antiportfolio, v některých případech jsou tyto seznamy legendární a fondy se bez hanby hlásí k tomu, že odmítli Dropbox nebo Airbnb. U nás do něj určitě patří Mews, Pex Rastyho Turka a Kiwi. Na všechny z nich jsme se dívali, viděli jsme se s nimi, u některých jsme byli i v term sheet fázi, ale nakonec jsme neinvestovali.

Kolik startupů vůbec takto v průběhu roku hodnotíte?
V loňském covidovém roce to bylo o něco méně, rok předtím to mohlo být kolem 1 500 nebo 1 700 příležitostí a udělali jsme asi 10 investic čili něco přes půl procenta.

V Credu je vás přitom deset, jak v tak malém týmu zvládáte zpracovávat takové množství příležitostí?
Nenapadá mě nic lepšího, než že jsme dobří a pracujeme tvrdě. (smích)

To jsou základní předpoklady pro úspěch?
Jsou to jedny z předpokladů.

Plus to štěstí?
Samozřejmě plus štěstí. Musíme být pracovití, zároveň musíme být schopni dobře analyzovat příležitost, její velikost, načasování a lidi za ní. Jestli to děláme dobře, nebo ne, se ale musíte zeptat za deset let. Zkoušíme to.

Je venture kapitál jen neustálé zkoušení?
Jedna z těžkých věcí tohoto byznysu je pomalost zpětné vazby. To, jestli dnes děláme dobrou práci, se dozvíme za tři nebo pět let. To je na tom možná to nejtěžší, každý den musíte vstát a namotivovat se k tomu, abyste šel a dělal co nejlepší práci, jak umíte.

Je nějaký způsob, jak vy osobně pracujete s touto vnitřní motivací? Nebo vás to prostě baví a nemusíte to řešit?
Určitě mě to baví, jinak bych to nedělal. A asi je to částečně náturou. Nikdy mi nedělalo problém pracovat dlouhé hodiny a přinutit se k práci, což souvisí s tím, že mě baví. Nikdy jsem nevyhořel, nikdy jsem neměl potřebu hledat motivaci v únicích, detoxech nebo super tichých místnostech.

Když děláte, co vás baví, tak je to výrazně jednodušší. Takže mám asi výhodu oproti mnoha jiným, motivace se hledá relativně snadněji. Strašně mě nabíjí povídat si s lidmi, kteří mají přelomové nápady a mají pocit, že budou měnit svět, že jsou lepší, než co umí Google nebo Microsoft.

Co vás před lety vůbec přivedlo do VC světa?
Shoda šťastných okolností a vlivů, která je asi nepopsatelná. Poprvé jsem termín venture kapitál slyšel v roce 1997 nebo 1998 a od té chvíle uplynula hodně dlouhá doba, než jsem se stal venture kapitalistou. Byla to dlouhá, spletitá, nepřímá cesta, nenastal tam žádný konkrétní moment.

Podobnou cestu máte za sebou už i za deset let s Credem. Co je teď pro vás největší výzvou?
Největší výzvou je najít v sobě víru v to, že se nám ještě povede nějaký UiPath, protože tento úspěch je tak strašně velký. Psychologicky je jednodušší jít v menších krocích a mít jednotlivé úspěchy po sobě – Cognitive Security, pak Apiary a podobně, pěkně postupně.

Když vám vystřelí UiPath, musíte v sobě najít tu motivaci, víru v to, že to jde udělat znovu a znovu a znovu. To je teď aktuálně výzva, zkoušet odhadnout a navnímávat, jakým způsobem se svět změní a jaký bude vývoj v příštích měsících nebo krátkých letech. Budoucnost je pořád ještě v mlze.

Když mluvíte o tom, že je výzva věřit, že se vám podaří další UiPath, může to znít trochu demotivačně pro ostatní firmy ve vašem portfoliu. Jako byste jim nevěřil, že jsou toho schopny.
Takhle by to vyznít nemělo. Věřím tomu, že naši zakladatelé, které máme v portfoliu, to budou brát jako výzvu a motivaci k tomu, že to zvládnou. Ovšem ambice dovést firmu na burzu při 40miliardové valuaci, to je velký cíl. Ale já pevně věřím, že se povede.