Sandra Štěpánek nikdy neplánovala, že se bude živit módou. Vystudovala cestovní ruch, pracovala jako letuška i jako front office manažerka v pražském Hiltonu a ještě před patnácti lety si kožešinový límec na bundu přišívala doma jehlou ze šitíčka. Právě tím ale nevědomky položila základy značky, kterou později rozjela na mateřské s několika tisíci korunami. Dnes pod vlastním jménem tvoří především kožené modely za desítky tisíc korun a za jednu sezonu jich vznikne kolem dvou set. „Moje práce roste úměrně s mojí dcerou,“ říká Štěpánek.

Před patnácti lety stála v severním Německu před výlohou a chtěla péřovou bundu s kožešinovým lemem. Stála kolem tisíce eur, což pro mladou ženu bez úspor nebyla varianta. Koupila si proto obyčejnou bundu v konfekci, na blešáku sehnala velký kožešinový límec a doma si ho přišila sama. „Udělalo mi hroznou radost, že jsem to v rámci svých možností a financí dokázala,“ vzpomíná dnes, kdy ji živí vlastní módní značka zaměřená především na kožené kabáty a další modely z kůže a ovčího shearlingu, která ročně utrží kolem 10 milionů korun.

Do Hamburku se přestěhovala v roce 2013 za budoucím manželem, který v Německu žil od svých patnácti let. Studovala tam jazyk a zároveň objevovala jiný vztah k oblékání, než na jaký byla zvyklá z Česka. „Tady chce většina lidí hodně věcí za málo peněz. Rychlá móda, s čímž já nesouzním,“ říká. „V severním Německu mají takovou zlatou střední cestu. I když člověk nemá dostatek financí, radši si přišetří a koupí jeden kus z krásného materiálu, krásně propracovaný a vydrží mu roky.“

Kamarádka řekla kamarádce

Po dvou letech v Hamburku se pár vrátil do Prahy, kde se Sandře Štěpánek v roce 2015 narodila dcera. A pořád měla i onu bundu s vlastnoručně přišitým límcem. „Kamarádky se mě začaly ptát, co to mám za bundu a kde jsem ji sehnala. A já jim říkala, že jsem si ji upravila sama,“ vzpomíná. Vzápětí přišla otázka, která její další směřování změnila: A uděláš mi to taky?

Kamarádka řekla kamarádce, začaly přicházet další objednávky a Štěpánek byla tehdy zrovna doma s dcerou na mateřské. Za několik tisíc korun tak nakoupila první kožešiny a začala šít pro známé. Právě kožešinových lemů se držela i proto, že v Česku tehdy podle ní podobné kousky téměř nebyly a jí samotné se líbilo, jak dokážou proměnit i obyčejnou bundu. Postupně se proto začala o materiál více zajímat a učila se s ním pracovat.

„Vždycky říkám, že moje práce roste úměrně s mojí dcerou,“ vysvětluje. Té je dnes jedenáct let a během tří let na mateřské si Štěpánek vybudovala takovou klientelu, že se jí návrat do cestovního ruchu přestal vyplácet. Doma si dokázala vydělat stejně jako v hotelu, zároveň ale mohla pracovat flexibilně a zůstat s dítětem.

Klientky jí postupně začaly nosit i vlastní kousky, včetně známých bund Moncler, kterým chtěly vrátit původní kožešinový lem. „Ze začátku jsem se bála, protože nejsem vyučená krejčová ani švadlena. Říkala jsem si, co když tu bundu zničím?“ vzpomíná. Místo odmítání zakázek si proto udělala kurz, aby řemeslo zvládla sama a nemusela platit někoho dalšího. Postupně přidala vesty, kožešinové podšívky i vlastní střihy a v roce 2016 oficiálně vznikla značka. Tehdy ovšem ještě nenesla její jméno.

Kontroverze kolem kožešin

Původní název Foxy Furs zvolila záměrně bez svého jména. Pravá kožešina byla a stále je kontroverzní téma a Štěpánek se zpočátku nechtěla příliš zviditelňovat. „Lidé na sítích byli ze začátku opravdu kritičtí, přáli mi hrozné věci, několikrát jsem si v začátcích pobrečela,“ říká. Zůstávala proto radši ve vlastní bublině: kdo její tvorbu chtěl, našel si ji.

Rebranding pod vlastní jméno přišel teprve před dvěma lety a měl především praktický důvod. Na Instagramu měla přes třicet tisíc sledujících a začaly se objevovat e-shopy s podobnými iniciálami a logy. „Začala jsem proto bojovat proti tomu, aby na mojí práci, které jsem dala hodně času, vydělával někdo jiný.“

Dnes tvoří hlavně z prvotřídní kůže, ovčího shearlingu a certifikovaných kožešin Saga. Klasickou kožešinu šije jen na zakázku a nikde ji nevystavuje, svůj postoj k jejímu používání už ale neskrývá. „Já bych si na sebe nikdy nevzala polyesterový kožich, který je vyrobený z ropy a představuje daleko větší zátěž pro naše životní prostředí než mít jeden kožich pravý, který vám při správné péči vydrží dvě tři generace,“ tvrdí.

Dvě stě kusů za sezonu a půl roku klidu

Její modely dnes vznikají v Praze a jejich střihy připravuje Štěpánek spolu s vlastní profesionální střihovou konstruktérkou. Zakázky na míru a restyling zůstávají v Holešovicích, kde má k ruce dvě švadleny. Polovinu modelů z kolekce pak vyrábí partnerská dílna v Turecku s patnácti zaměstnanci, se kterou spolupracuje bezmála sedm let a kam posílá vlastní kůži, nakoupenou v Itálii.

Za sezonu, která začíná na podzim a končí na jaře, vyrobí kolem dvou set kabátů, při plném vytížení zvládnou tři až čtyři týdně. Po sezoně ale přichází zhruba půl roku téměř bez práce. Právě mimosezonní výkyvy se snaží vyrovnat dalšími produkty a službami. Začala šít kabelky a loni spustila také restyling, tedy přešívání starších, často děděných kožichů. Za minulou sezónu jich předělali osm. „Většinou se jednalo o kožich po babičce, kožich s příběhem,“ vysvětluje návrhářka.

Prodej značky dnes běží přes vlastní e-shop a showroom v pražském SmetanaQ, kam podle ní chodí především turisté. Česká a slovenská klientela si naopak model většinou vyhlédne online a následně přijde na osobní schůzku. Osmdesát procent její práce stále tvoří výroba z kůže a zákazníci se dělí zhruba napůl mezi Česko a Slovensko. Nabídky na širší zastoupení v dalších concept storech zatím přijímá opatrně. Limitujícím faktorem není podle ní nedostatek zájmu, ale především výrobní kapacita a snaha zachovat kontrolu.

Aktuálně chystá společnou kolekci pěti modelů se slovenským butikem a na konci září také event v Bratislavě. Dalším přirozeným krokem by prý mohlo být Německo, tedy země, kde se před lety začal formovat její vlastní pohled na módu. „Je to trh, který je mi způsobem oblékání i vztahem ke kvalitním materiálům velmi blízký.“ Do budoucna ji láká také sever Evropy, který zůstává jedním z jejích největších zdrojů inspirace.

Růst značky chce i nadále stavět především na dlouhodobých vztazích s klientkami, osobních doporučeních a postupném rozšiřování do zahraničí. „Nikdy jsem nechtěla růst za každou cenu. Je pro mě důležitější, abych měla nad značkou, výrobou i kvalitou stále kontrolu,“ vysvětluje návrhářka.

A dodává, že jednou by se ze značky mohl stát i rodinný byznys. Dcera jí už dnes podle jejích slov hlídá sociální sítě a přesvědčuje ji, aby byla více vidět. „Bude jí dvanáct let a myslím si, že jednou bude mojí asistentkou,“ směje se Sandra Štěpánek.