Na oceánu i na poušti šéfoval stovkám kuchařů. Dnes je Marek Fichtner zpět a servíruje své menu v bankovním trezoru

Marek Fichtner boxed

Foto: Červený Jelen

Marek Fichtner spustil v restauraci Červený Jelen vlastní menu spárované s vínem

0Zobrazit komentáře

Vypracovat se na šéfkuchaře obrovských gastronomických podniků vyžaduje hodně píle. A k tomu občas bolavá záda, sem tam pořezané či spálené prsty, nebo dokonce slzy v očích, a to nejen z krájení cibule. Marek Fichtner si cestu prošlapal poctivě od nejnižších pozic až po ty nejvyšší. Na těch pak třeba chystal menu pro členy královské rodiny, šéfoval stočlenným týmům na velkých výletních lodích či kuchařům špičkových hotelových restaurací.

Kuchařů s natolik pestrou zkušeností od nás i ze zahraničí moc není. A tak není divu, že si Luboš Kastner, spolumajitel gastronomické skupiny Hospodska a partner naší sekce V Gastru, vybral právě Marka Fichtnera – a to nejen pro další rozhovor do Českého gastronomického podcastu, ale i pro spolupráci v restauraci Červený jelen, ve které dnes působí šestačtyřicetiletý Fichtner jako šéfkuchař, přičemž spolupracuje i s michelinským kuchařem Patrikem Jarošem.

„Marek je pro mě vzor špičkové profesionality a lídrovství, skvělý charakter, partner, který hledá nové věci a zároveň má v mnohém jasno. Je pro mě archetyp gastro profíka, za kterým lidi jdou,“ říká dvaačtyřicetiletý podnikatel Kastner, jehož skupina řídí kromě několika restaurací v Plzni právě i pražskou restauraci Červený Jelen.

Marek Fichtner začínal s vařením v západoněmeckém městě Heidelberg, kde mu jeho příbuzná domluvila tříměsíční praxi v kuchyni v malém hotelu. „Hodně jsem chtěl do zahraničí, a tak otec oslovil svou tetu v Německu a krátce po revoluci mě tam odvezl,“ vzpomíná Fichtner, který si v Německu zamiloval suroviny a poprvé si tam sáhl na chřest. „Heidelberg je chřestové město, chřest je tam vážená zelenina široko daleko. Mají i chřestové svátky. Když je období chřestu, jedí ho ke všemu. Jako polévku, přílohu i hlavní chod,“ říká Fichtner.

Marek Fichtner 1

Foto: Červený Jelen

Ve své kariéře Marek Fichtner šéfoval i stočlenným kuchařským týmům

Přístup k surovinám, nové technologie i samotné místo mladého kuchaře nadchly natolik, že tam chtěl zůstat. „Heidelberg je zajímavé studentské město, chtěl jsem tam žít,“ vzpomíná Fichtner. A to i přes to, že na něj z počátku tým kuchařů pohlížel jako na kluka z východní Evropy nebo ještě hůř, z jiného světa. „Dávali mi to dost najevo a dělali si ze mě srandu. Byl to drsný začátek,“ dodává kuchař. Časem si nicméně tým v kuchyni získal na svou stranu, a když se vrátil domů, měl jasno, že se tam chce vrátit.

„To město se mi líbilo. Kuchař je tam pán. Nakopíroval jsem proto životopisy a obeslal všechny restaurace,“ říká Fichtner, který bez pohovoru získal další nabídky a strávil v Heidelbergu následující dva roky. To byl však teprve počátek jeho dráhy v zahraničí. Synovec tety, u které žil, mu totiž vnukl nápad vařit na výletních lodích. „Dal mi adresu agentury v Salzburgu, poslal jsem tam životopis a do šesti týdnů jsem se už plavil na moři v sedmipatrové lodi,“ vypráví kuchař.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

A rychlý sled pokračoval. „Tady je kajuta, kuchyň, tady to podepiš a ve tři sraz v kuchyni,“ zněla stručná instrukce personalistky. Začátky byly drsné i na lodi a Fichtner na ně vzpomíná jako na takovou vojnu. „Vlasy musely jít dolů. Loď mi dala disciplínu,“ přemítá. Hlavní rozdíl oproti vaření na souši je poměrně jasný. Loď se hýbe. „Kuchyň byla na samé zádi lodi. Při bouři to lítalo nahoru a dolů, chvíli jsem viděl moře, pak zase nebe. Vlny byly velké a loď najednou malá,“ vzpomíná.

Na první lodi byl Fichtner brán jako začátečník, na dalších už jako samostatný kuchař. Pracoval skoro každý den bezmála rok, aby pak mohl vystoupit v Jižní Americe a procestovat ji. Společnost MS Berlin opustil po třech letech jakožto zástupce šéfkuchaře. Chtěl se posunout dál. „Byl jsem kariérně zaměřený, začaly mě lákat větší lodě s více kuchyněmi a větším kulinářským rozpětím,“ hodnotí zpětně své kroky Fichtner.

Agenturou nabídnutá loď Celebrity Cruises s restauracemi zaštítěnými michelinským šéfkuchařem se třemi hvězdami se zdála jako záruka dobré gastronomie. Nějaký čas působil jako pravá ruka šéfkuchaře a navnímal tak všechny jeho povinnosti. „Když jsme přijížděli z Evropy do Ameriky, nespali jsme, pořád jsme šůrovali. V každém přístavu v Americe jsme museli být připraveni na kontrolu hygieny, která chodila s bílou rukavičkou. Kuchyně tak byly vygruntované k dokonalosti,“ vzpomíná Fichtner.

Někteří lidé, co žili na lodi moc dlouho, se už nemohli vrátit do normálního světa.

Sám převzal uniformu šéfkuchaře nejprve jako záskok na dva měsíce. Na rozmyšlenou měl pár sekund.  „Letěl jsem z Osla na Aljašku, dostal jsem pochvalu a následně podnikl to stejné ještě jednou na Havaji. Pak už jsem dostal svou vlastní loď,“ říká šéfkuchař. Do managementu kuchařů tak skočil rovnýma nohama. Hned na první lodi měl pod sebou 128 kuchařů. „Bavilo mě to, ale zapotil jsem se. Byl jsem plný strachu. Na mém úspěchu hrála roli nejspíš lidskost a vzájemný respekt,“ zamýšlí se.

Stejně jako na souši i na lodi je svatý grál gastronomie udržení si kvality. „Hosté jsou tázáni, aby hodnotili snídaně, obědy i večeře. Podle toho jsme byli hodnoceni my,“ vysvětluje Fichtner. Po sedmi letech na lodích si Fichtner uvědomil, že se nemá moc kam posouvat. „Jel bych si v pohodlí. Měl jsem pozici, jméno, respekt, ale potřeboval jsem dál. Někteří lidé, co žili na lodi moc dlouho, se už nemohli vrátit do normálního světa. Buďto makáš, nebo si užíváš. Nemusíš prát ani nakupovat…“ vysvětluje Fichtner.

Marek Fichtner

Foto: Červený Jelen

Šéfkuchař Marek Fichtner chystal menu i pro členy královské rodiny

V roce 2007 si tak řekl dost, kontaktoval znovu agenturu, která mu tentokrát doporučila místo v Saúdské Arábii, kde strávil dva roky na pozici šéfkuchaře pro cateringy a hostiny. „Vybrali si mě, protože jsem měl zkušenosti s velkým týmem. Dělali jsme buď akce v hotelu, nebo jsme jeli do paláce a vařili pro krále či jeho rodinu. Ta měla dohromady třicet tisíc členů,“ poznamenává Fichtner.

Pro královskou rodinu vařil také u členů na zahradách nebo v poušti sto kilometrů od Rijádu, kde se zastavoval král na své cestě. „Nikde nic, jen poušť. Královi tam postavili klimatizovaný stan s křišťálovými lustry a perskými koberci a my servírovali menu,“ popisuje šéfkuchař, který vařil převážně evropská jídla, podobně jako na lodi. „Měl jsem volnou ruku, chtěli nové nápady do meníček. Arabskou kuchyni vařil kolega,“ dodává.

Příběh jako z pohádky

Pro jednu z princezen pracovala i žena, která se později stala Fichtnerovou manželkou. Nikoliv však jako kuchařka, ale jako fyzioterapeutka. Po skončení svého angažmá se vrátila do Česka, a tak měl Fichtner důvod vrátit se také. Ještě než ho konečně mohlo začít poznávat i Česko, ho však na tři měsíce pracovně zlákal curyšský hotel nad jezerem.

Do Česka se definitivně vrátil, až když v Praze otevíral hotel Kempinski, který hledal šéfkuchaře. Na ty časy vzpomíná Fichtner s nostalgií v hlase. „Byly to přepychové hotely s nadstandardní péčí a hezky se starali o hosty i o nás, zaměstnance,“ říká Fichtner, jenž pod hotelem pomohl vybudovat samostatnou restauraci Le Grill.

Když hotel Kempinski odešel z českého trhu, zvažoval Fichtner s rodinou přesunutí na pobočku na Seychelách. „Nečekej velkou kulinařinu, hodně věcí bude maňána,“ dozvěděl se Fichtner od ředitele hotelu. Když k tomu zvážil tamní standardy hygieny, vidina ho moc nelákala.

Češi mají k hotelovým restauracím odstup. A to je smůla, strašně mě to vnitřně mrzí.

„Nechtěl jsem něco budovat a zase opustit. Ostrov byl navíc malý, za den se dá projet na kole. Byl by to takový plážový život,“ objasňuje důvody, proč sáhl raději po nabídce dalšího luxusního hotelu v Praze Augustine, kde také zakončil svou dosavadní hotelovou etapu a vrhnul se novým směrem.

„V Augustine jsme dělali krásné věci, ale nikdo je neocenil. Češi mají k hotelovým restauracím odstup, byť mají samostatný vchod z ulice. A to je smůla, strašně mě to vnitřně mrzelo, protože kvalita byla špičková,“ bilancuje kuchař, který po setkání s michelinským kuchařem Patrikem Jarošem začal participovat ve zmíněné restauraci Červený Jelen.

Od loňského podzimu tam tak Marek Fichtner spustil vlastní menu spárované s vínem, které servíruje v prostředním patře velké restaurace sídlící v prostorách bývalé banky v Paláci Špork. Patro proto restauratéři pojmenovali Trezor Špork.

V Gastru

Brněnské barové víření. Podívejte se s námi do slastného podzemí a místa, kde se můžete stát někým jiným

panda-circus-boxed

Foto: Lidi z Baru

Noční jízda brněnskými bary nás zavedla i do Super Panda Circusu

0Zobrazit komentáře

V první části barového víření jste s námi mohli projít tři z pěti nočních podniků, které tepou pod taktovkou Lidí z Baru: Whiskey bar, který neexistuje, dále Bar, který neexistuje, a také 4pokoje. Pojďte si s námi užít pokračování naší brněnské jízdy v podzemním labyrintu Slast a v oparem surreálna zahaleném Super Panda Circusu.

Opouštíme prostory 4pokojů. Vůně chladem provoněných ulic za pár chvil střídá vůně vodních dýmek. Vstupujeme do sklepení, ve kterém se rozprostírá Slast, nejčerstvější přírůstek barových projektů téhle činorodé skupiny. Vítá nás neonový nápis „farec.koktejl.art.“ a rukou si s námi potřásá provozní Jan Vodička, který před svým splynutím s Lidmi z Baru působil jako právní praktikant.

Společně s ním se začínáme proplétat podzemním labyrintem, který před rokem 2017 dlouho sloužil jako sklad pro ovoce, zeleninu, a dokonce i hudebniny. „Nacházíme se v podzemí barokního Paláce opata žďárského kláštera. Než se majitel domu, od kterého si prostory pronajímáme, pustil do celkové rekonstrukce, bylo tady prakticky jenom bláto,“ vzpomíná Vodička.

Rekonstrukce trvala dva roky a v jejím průběhu se změnil původní koncept, který Lidi z Baru pro Slast zamýšleli. „Měli jsme v plánu tady otevřít asian fusion restauraci s klubovým přesahem, proto tady taky vznikla kuchyně připravená na plnohodnotný provoz,“ vysvětluje provozní podniku, zatímco usedáme do pohodlných křesel krčících se v jednom ze sklepních ramen. „Jenže pak jsme si to celé, hlavně díky Andrejovi Vališovi, pořádně spočítali a zjistili jsme, že by to byl ekonomický úlet,“ dodává Vodička.

slast1

Foto: Lidi z Baru

Bar Slast nabízí slatné zážitky i slastný interiér

Inspirace na vytvoření Slasti 2.0 pak vzešla z pravidelného setkávání se u vodních dýmek v čajovnách, kde ale pokuřování nemělo patřičnou úroveň. „S Honzou, Andrejem a Tomášem (spolumajitelé Slasti – pozn. red.) jsme často chodili kouřit vodní dýmky, ale mohli jsme si k nim dát jenom čaj a často nebyly ani dobře připravené. Takže jsme si řekli, že tuhle mezeru na trhu zaplníme,“ pokračuje ve vyprávění o vývoji Slasti Jan Vodička a my tedy nemůžeme jinak, než si k další salvě koktejlů objednat i vodní dýmku. Když hédonismus, tak se vším, co k němu patří.

Nedat si ve Slasti „farec“, jak se vodní dýmce přezdívá, by byla začátečnická chyba. Pokuřování tady totiž povýšili na takřka umělecký zážitek – každá dýmka je krásná na pohled a napěchovaná prvotřídním tabákem. „Naše koktejlové menu jsme navíc vymysleli tak, aby se jednotlivé drinky daly párovat s příchutěmi tabáků,“ popisuje šéf Slasti.

Dýmka přichází v doprovodu koktejlu Olgoj Chorchoj, který autorka tohoto článku přejmenovává na šaj-hulúd, protože stále jede na vlně opojení z filmu Duna. Spojení mezcalu, tequily a medovo-tymiánové vody by určitě potěšilo kdejakého fremena. Díky tomu, že součástí zázemí Slasti je již zmíněná plnohodnotná kuchyň, můžeme si i kolem půlnoci objednat něco k jídlu. Vzhledem k množství dosud vypitých koktejlů se nám to náramně hodí.

whiskey-bar-boxed

Přečtěte si takéZažili jsme víření pěticí legendárních brněnských barů.Zažili jsme víření pěticí legendárních brněnských barů. A i přes vypité koktejly na to nikdy nezapomeneme

„Přitom v tomhle režimu jsme začali fungovat až na jaře 2021, kvůli covidu, samozřejmě. Ale celou dobu jsme směřovali k tomu, že chceme kuchyň co nejvíc vytěžit,“ vysvětluje Vodička a ukazuje nám menu, které je po vzoru dýmek inspirované Blízkým východem. „V budoucnu bychom se ale chtěli ještě více zaměřit na klubový přesah. Prostor je pro to ideální, jelikož i při úplně plném podniku si tu lidi mohou stále v klidu popovídat.“

Kromě koktejlů, vodních dýmek a jídla si při návštěvě Slasti můžeme užít také pohled na současné umění, jeden ze základních pilířů, na nichž tenhle podzemní svět stojí. Každou místnost zdobí umělecká díla, která se střídají po čtyřech měsících. My sedíme u skateboardů dekorovaných rytinami od výtvarníka a tatéra Nafurt Tattoo.

„Všechna stávající díla vytvořili brněnští tatéři. Chtěli jsme je tím trochu podpořit, jelikož kvůli covidu museli zavřít svoje tetovací studia,“ dodává provozní Slasti. Bohužel i v podzemí čas plyne pořád stejně. Uhlíky vodní dýmky začínají vyhasínat, my se tak pomalu zvedáme a chystáme se na místo, které vlaje na úplném konci našeho ambiciózního seznamu – do Super Panda Circusu.

Svět, kde se sny střetávají s realitou

Kdyby se nás někdo ptal na cestu do Super Panda Circusu, odpovědi se nedočká. A tak to má nejspíš být. Tohle místo je totiž zahalené závojem, vlastně spíš závěsem tajemna. V okamžiku, kdy se závěs odhrnuje, otevírá se před námi svět, kde zapomínáme na to, kým jsme, a nasazujeme si na sebe jednu z masek, abychom se stali součástí pandího příběhu.

„Můžete si vybrat postavu, ve kterou se dnes v noci proměníte, ale klidně tady s námi můžete být sami za sebe. Záleží jen na vás,“ zasvěcuje nás uvaděčka Elena po tom, co si odložíme kabáty. Před námi se skví několik obrazů, podle nichž si máme vybrat roli, do které vstoupíme – Šamanka, Samuraj, Snílek… Volíme Samuraje, protože bušidó je jediná cesta, která má v životě smysl.

Za barem se otáčí šéfbarman Michal Nevrlý, ze kterého už od pohledu vyzařuje samurajská aura. Hned víme, že jsme si zvolily správně. „Při vytváření koktejlů pro příběh Samuraje jsme se inspirovali japonským minimalismem a estetikou wabi-sabi, která hledá krásu v ryzosti a plynutí času. Zároveň jsou všechny koktejly tak trochu ‚kinky‘, opravdu pro fajnšmekry,“ mrká na nás zpoza šátku hačimaki, který má uvázaný kolem čela.

panda-circus-2

Foto: Lidi z Baru

Super Panda Circus od Lidí z Baru

Inspirace Japonskem se Super Panda Circusu nedá upřít. Před otevřením tohoto „legalizovaného opiového doupěte“ Lidi z Baru jeli přímo do Tokia, kde společně prošli tamní barovou špičku, aby nasáli všechny potřebné vjemy.

„Byla to jízda,“ směje se Michal Nevrlý. „Právě tuhle tokijskou jinakost jsme chtěli přenést i do Brna. Takže když vejdete do Pandy a zatáhne se za vámi závěs, nejste v Brně. Jste v úplně jiném světě, kde zažijete něco, co jste ještě nikdy nezažili,“ rozplývá se, zatímco nám míchá první koktejl s názvem Katana.

Ten před námi záhy pokládá v obrovské škebli. Na dně čiré tekutiny tvořené ginem a vermutem leží jedlé perly žluté barvy, na hladině ulpívá modravá mořská pěna. Po ochutnání ústa zaplavuje mořský příboj. Minerální, suchý, plný řas, přitom s dotekem lehkosti, který mu dodává saké infuzované citrusem yuzu.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Už samotný způsob prezentace přepisuje všechno, na co je člověk při návštěvě baru zvyklý, a chuť, která se nedá přirovnat k ničemu dosud vyzkoušenému, celý zážitek povyšuje ještě o několik úrovní výš.

Jako by toho nebylo málo, šéfbarman Michal Nevrlý před námi neustále víří v pohybu a předvádí vystoupení, z něhož nejdou odtrhnout oči. Jeho pohyby připomínají japonský čajový obřad čadó – žádný z nich není v jeho repertoáru navíc a ze všech srší obřadný zápal pro věc.

Možná s tím má co do činění jeho průprava, Nevrlý je totiž původním povoláním voják, jak se v průběhu večera dozvídáme. Ptáme se ho, kde se inspiruje při vymýšlení nových koktejlových kreací.

panda-circus-1

Foto: Lidi z Baru

Je libo kostku ledu?

„Hodně koukám na Instagram,“ říká a kvedlá před námi led s koktejlem, což působí skoro hypnoticky. „Je pro mě důležité rozhlížet se mimo gastronomický svět, takže se dívám všude kolem, a pak vymýšlím různé blbiny, abych se oprostil od nastavení, ve kterém jedu každý den,“ popisuje a v rytmu skvělé hudby sází na bar jeden koktejl za druhým. Třeba „blbinu“, jejíž základ tvoří kombinace dvou whiskey a zmrzliny z wasabi a kokosu.

Další koktejl dolévá plzní a vytváří na něm bublinu plněnou aromatem z citronové trávy pomocí pistole zvané flavour blaster – když vidí naší dětskou fascinaci tímto vynálezem, vytvoří bublinu ještě několikrát, a my si ji tak k našemu velkému nadšení můžeme opakovaně „prasknout“ nosem a inhalovat vůni, která z ní začíná stoupat. „Přitom taková blbost,“ směje se nám.

O pár chvil později Michal Nevrlý připravuje koktejl pro hosty sedící u vedlejšího stolu. Jeho základem je mezcal, který zkušený barman nelije jen do míchací sklenice, ale také na zem pod sebou.

Projít všechny naše bary, a ještě tady s námi po tolika koktejlech plynule konverzovat. Vážně klobouk dolů.

„Když dáváš mezcal, musíš trochu vrátit i zemi,“ říká při tom s pokorou. A pak nám každému nalévá panáka této charakteristicky kouřové pálenky. Hranice mezi světem skutečným a tím snovým je už dávno setřená.

Zbytek se rozplývá v oparu surreálna. Hosté z Pandy postupně mizí, intimní přítmí protínají světla, my ale zůstáváme a sledujeme, jak se cvrkot začíná uklidňovat. Barmani uklízejí své barové sekce, všichni se spolu baví a vtipkují, srší energií, takže by si jeden netipl, že už jsou bezmála čtyři ráno.

„Teda, musím před vámi smeknout. Projít všechny naše bary, a ještě tady s námi po tolika koktejlech plynule konverzovat. Vážně klobouk dolů,“ pokyvuje obdivně náš průvodce Michael Lapčík a my mu oplácíme stejnou chválou. Opravdu jsme tady zažily něco, co jsme ještě nezažily. A víme, že i přes množství vypitého alkoholu na to nikdy nezapomeneme.