U stoleté budovy kousek od Thomayerovy nemocnice mě vítá úplně propocený šéf developerské společnosti JRD. Teploty v Praze atakují čtyřicet stupňů, Jan Sadil přesto na zahradě řeže větve. S omluvou mizí do sprchy, já tak mezitím prozkoumávám prázdné chodby a seznamuji se s místními psy a králíky, které tu chovají děti. Právě se nacházím v novém sídle ZŠ Edisona, kde vrcholí poslední přípravy před začátkem školního roku. O chvíli později už sedím se Sadilem i jeho manželkou Pavlou, zdejší ředitelkou. A ti se smíchem zjišťují, že si náhodou oblékli stejně barevný outfit: modrý spodek, bílý vršek.

Dnes vystupují jako nerozlučný tandem stojící za soukromou základní školou Edisona, jejich první setkání v roce 2003 ale vůbec nenasvědčovalo tomu, že se něco takového přihodí. Jan tehdy působil jako ředitel obchodu tehdejší Českomoravské hypoteční banky a hledal šéfa pobočkové sítě. Zaujal ho životopis Pavly, která po několika letech učitelství zamířila na čas do korporátního světa. Pozval ji proto na pohovor, po němž došel k jednoznačnému závěru – jako kolegyni do týmu ji nechce. Přesto se sblížili, vzali se a teď spouštějí další fázi svého vysněného projektu.

„Chudák ještě nevěděl, do čeho jde,“ vtipkuje Sadilová, když kráčíme prostornými chodbami budovy, která původně vznikla jako zahradnická dívčí škola a v posledních letech sloužila jako oční klinika. Nyní se díky Sadilům vrací ke svému dřívějšímu vzdělávacímu účelu. Jan sice po jejich seznámení pokračoval v kariéře ve vrcholovém bankovnictví v ČSOB či Komerční bance a aktuálně řídí JRD, Pavlu to ale mezitím táhlo zpět k pedagogice. Zlom přineslo narození dětí. „Věděla jsem, že po mateřské nechci zpět do korporátů, a hledala jsem nějaký smysl života. A vzhledem k tomu, že jsem úča, jsem postupně dospěla k tomu, že mě láká mít vlastní školu,“ vzpomíná.

Cesta k vlastnímu vzdělávacímu zařízení byla dlouhá. O akreditaci žádala Pavla Sadilová poprvé roku 2016, ministerstvo školství však její žádosti opakovaně zamítalo. Projekt se podařilo rozjet až o pět let později, a to za podpory majitele JRD Jana Řežába. První sídlo vzniklo na Bítovské ulici poblíž stanice metra Budějovická, brzy však přestalo dostačovat. „Loni o podzimních prázdninách jsem si uvědomila, že už to tam dlouho nezvládneme,“ připouští ředitelka. Začala tak na internetu hledat vhodnější budovu a narazila na tento objekt usazený mezi Thomayerovou nemocnicí, nádražím Krč a zámkem Château St. Havel.

Přestavba zdravotnického zařízení na školu vyšla na desítky milionů korun a přinesla řadu komplikací – od izolace vyžrané kunami přes výměnu krovů až po novou elektroinstalaci, vzduchotechniku či akustické podhledy. „Teracové podlahy a žulové schody se naopak podařilo zachovat, jen jsme je museli vyčistit,“ pochvaluje si Sadil. Horké chvíle nastaly letos na jaře, kdy budova ještě neměla novou střechu a termín kolaudace se blížil. „To se nemůže stihnout,“ říkali si tehdy manželé. Projekt přitom neměl žádný plán B, protože původní budovu na Bítovské již smluvně předali jiné škole. Nakonec se ale vše do začátku července stihlo a teď se ladí poslední detaily před zářijovým startem.

Foto: Jiří Šebek

+2

Společná práce na projektu manžele spíše sblížila, i když se občas i pohádali – například o umístění vzduchotechniky, opravu střechy nebo při výběru stavební firmy. „Kolikrát má Honza pravdu, což mě hrozně štve. A jeho štve, že trvá, než to uznám. Ale občas pravdu nemá,“ směje se Pavla. Ne vždycky se ostatně o školu přeli až během její stavby. „Dřív se mě Honza ptal, proč furt dělám něco, co nic nevydělává. Navíc jsme do toho z vlastní kapsy narvali miliony. Jenže škola prostě není podnik orientovaný na zisk,“ krčí Sadilová rameny.

Téma neopouštělo rodinu ani u večeře, před usnutím či během výletů, až potomci žadonili o klid. Teď však rodičům čas od času při chystání vypomůžou. Sadil se po začátku školního roku stáhne do ústraní a bude během volných chvil opět pomáhat převážně s financemi nebo sousedskými vztahy. „A taky jako podpora ředitelky,“ usmívá se. Jeho žena zase během příštích měsíců předá více pravomocí svým dvěma zástupcům, aby škola nestála jen na ní.

Roční školné v Edisoně činí 151 tisíc korun a škola dostává příspěvek od státu na žáka, který však pokryje pouze část nákladů. Její obrat se pohybuje okolo 20 milionů a každoročně prý mírně roste. Rekonstrukci umožnil bankovní úvěr, dary a půjčky rodičů a také peníze Sadilů i majitelů budovy. „Se školným jsme takoví flexibilní. Žáci mají různou výši podle toho, ve kterém roce nastoupili. A máme také sociální fond pro rodiny, které by si jinak výuku nemohly dovolit,“ vysvětluje Sadilová. Celkem je budova kolaudována na 180 míst, od září tu bude sto dětí a cílem je časem stoupnout ke 165 žákům.

Vzdělávací koncept Edisony vyrostl na Montessori prvcích, od nichž se časem mírně odklonil. „Zjistila jsem, že jsou docela svazující a málo kreativní,“ tvrdí ředitelka školy. Dnes kombinuje Hejného matematiku, venkovní pedagogiku a badatelsky orientovanou výuku. „Snažíme se děti vést k co největší samostatnosti,“ pokračuje. Angličtina startuje u prvňáčků, vyučování probíhá napříč ročníky, ve škole jsou boxovací pytle i místnosti na uklidnění a využívání umělé inteligence je povolené, ovšem s mírou. „Trochu to brzdíme, protože pak žáci nepřemýšlejí.“

Další pobočky Sadilovi neplánují. „Jedna bohatě stačí, chceme, aby se u nás všichni navzájem znali. Co bychom si přáli, je mateřská školka, kde by fungoval stejný princip. V okolí bude nyní vznikat řada developerských projektů, takže se to třeba povede,“ doplňuje Sadilová. Navíc – už jen představa, že by celé kolečko se sháněním budovy, rekonstrukcí a byrokracií absolvovali v brzké době znovu, nahání manželům takřka husí kůži. „Celý rok byl pro nás, hlavně Pavlu, extrémně stresující. I někteří žáci jí jako ředitelce říkali, že byla občas dost protivná. No, a já to říkal taky,“ uzavírá Sadil se smíchem.