Stojím na prostranství obklopeném černočernou tmou, nohama udusávám měsíční prach a při pohledu vzhůru hledím na malou planetu Zemi vzdálenou stovky tisíc kilometrů. Na rukou mám nasazené rukavice skafandru a všude okolo mě jsou prapodivné základny a kolektory slunečních paprsků. Byť by se mohlo zdát, že jsem dostal možnost letět na Měsíc nebo se účastnit cvičení astronautů z NASA, ve skutečnosti stojím v hale startupu Virtuplex, ve které není vůbec nic, a přesto vše, na co si jen vzpomenete. Třeba i základna na Měsíci.

Do vesmíru jsem se vydal díky virtuální realitě, s jejíž pomocí se zájemci stávají účastníky neuvěřitelných výletů. Ty Virtuplex pořádá na okraji Prahy ve vůbec největší komerčně dostupné hale pro virtuální realitu na světě. Virtuální výlety mohou mít různý charakter, někdo sem jezdí probírat architekturu, jiní ve virtuální realitě hledají cesty, jak co nejlépe koncipovat službu a prostor, ve kterém je nabízena, někteří sem jezdí za poznáním.

Procházka po Měsíci

Za poznáním jsme přijeli i my v rámci festivalu Czech Space Week, jehož je CzechCrunch mediálním partnerem. Festival je každoroční oslavou a připomenutím novinek na polích kosmického průmyslu a vědy, ke kterým čeští experti nemalou měrou přispívají, přičemž Virtuplex hostil jednu z událostí, jež šikovnost českých vesmírných inženýrů přibližovala.

Konkrétně se jednalo o představení lunárního roveru pojmenovaného Luniaq. Již ze jména je cítit inspirace nejnovějšími vozy Škoda, což jsem si mohl ověřit i na vlastní oči. VR headset na hlavě a malý batoh plný elektroniky na zádech mě přenesly na fiktivní měsíční základnu pojmenovanou Nová Praha, která je tvořena ukázkou nejrůznější lunárních modulů.

Jejich autorem, stejně jako lunárního vozidla Luniaq, je Tomáš Rousek, architekt a zakladatel společnosti Xtend Design, který má za sebou práci na vesmírných projektech pro americkou i evropskou vesmírnou agenturu (NASA a ESA) či švýcarské ESTEE, které pracuje mimo jiné na technologiích pro snazší prozkoumávání vesmíru.

„Jednotlivé moduly vycházejí z výzkumů a projektů, na kterých jsem se podílel nejen u agentury NASA,“ popisuje Tomáš Rousek například skleník, jehož membránová část a vnitřní konstrukce se automaticky rozloží při nafukování modulu na povrchu a který je pokrytý štítem proti radiaci složeným ze speciálních cihel z lunárního prachu spékaných koncentrovanými slunečními paprsky.

Rover se nachází mezi těmito moduly a až v momentě, kdy stojím vedle něj, si uvědomuji, o jak velký vůz se jedná. Kam se na něj hrabe Kodiaq či Enyaq, se kterými sdílí tolik nápadné rysy především na přední masce. Díky virtuální realitě si mohu detailně prohlédnout kola, která mi sahají téměř ke hrudi, podívat se skrze jejich paprsky na masivní zavěšení a zaklonit hlavu a podívat se na kabinu ve výšce minimálně dvou metrů, do které se vměstnají až čtyři astronauti.

Pro ty, kteří na mě hledí z pódia, však může být moje chování trochu podivné. V prázdném prostoru haly o rozměrech 600 metrů čtverečních chodím sem a tam, klekám si, zakláním hlavu a máchám před sebou rukama v interakci s něčím, co vidím jen já.

Mocná zbraň pro architekty i developery

Na toto nepřítomné chování bychom si však měli zvykat. Virtuální realita je totiž budoucnost, která by se mohla stávat stále běžnější součástí našeho života. To ostatně potvrzují spoluzakladatelé Virtuplexu Martin Petrovický a Pavel Novák, kteří jsou sami neustále překvapováni tím, kam se s projektem vybudovaným pod křídly Etnetera Group dostali od otevření v roce 2019. Jen v letošním roce ve své hale hostili více než 50 virtuálních světů nejrůznějších projektů, přičemž odhadovaný obrat by měl výrazně přesáhnout 20 milionů korun.

„Začali jsme pobočkami bank a mobilních operátorů, dnes už se modelují velké developerské projekty či celé městské části,“ říká s úsměvem Martin Petrovický, jehož hlas mě doprovází při další prohlídce. Z Měsíce jsem se přenesl zpět na zemský povrch do neméně fascinujících kulis. Ocitl jsem se totiž v českém pavilonu na momentálně probíhajícím Expu v Dubaji.

Během procházek jsem obdivoval výraznou kovovou plastiku, která prochází celým objektem, navštívil jsem bar, podíval jsem se z okna na panorama blízké pouště a po schodech jsem vystoupal i do druhého patra pavilonu. Právě vizualizace architektonických počinů je to, co momentálně zaměstnává experty z Virtuplexu vůbec nejvíce.

Vše odstartoval projekt Masaryčka, v rámci kterého vyroste v ulici Na Florenci budova navržená samotnou Zahou Hadid. Novou budovou od slavné architekty jsme se s brýlemi pro virtuální realitu prošli již letos v únoru a podle Pavla Nováka se stala pro jejich firmu vstupenkou k řadě dalších podobných projektů, v rámci nichž Virtuplex spolupracuje s developery, architekty a projektanty, kteří se tak mohou ponořit do své práce v rozměru, o jakém se jim doposud ani nesnilo.

 To je mi jasně demonstrováno na vizualizaci rekonstrukce hotelu InterContinental na nábřeží Vltavy u Čechova mostu. V tomto virtuálním prostředí se totiž celým řešením procházím jako obr, který návrh pozoruje z nadhledu, a okamžitě mi dochází jednotlivé koncepční souvislosti, které zde architekti vytvořili.

V případě potřeby mi však mohou upravit měřítko tak, abych návrh viděl z perspektivy běžně vysokého člověka. „Podařilo se nám udělat několik projektů velkých staveb, ve kterých klienti viděli ten benefit, že se nejedná jen o marketing, ale pomohlo jim to ve velké spoustě věcí. Podporuje to prodej a má to celou řadu dalších výhod,“ dodává Pavel Novák.

Výhod je skutečně celá řada. Nejenže všechny spolupracující strany získávají o finální podobě projektu daleko lepší přehled, ale virtuální realita jim nabízí možnost studovat projekty i podstatně hlouběji. „Ze začátku to bylo hodně vizuální a statické. Dneska se už ale zajímáme například o řezy stavbami, pracujeme s měřítky, můžeme sledovat kolize, rozvody a podobně. Velmi zajímavé téma začíná být také výzkum,“ říká Petrovický.

„Technologie pomáhá realizovat globální výzkumy v krátkém časovém úseku, jelikož nepotřebujete mít fyzické produkty v konkrétních lokalitách. Ani respondenti nemusí být fyzicky na jednom místě. Ve VR jsou limity dané v podstatě jen algoritmem,“ vyjmenovává benefity Petrovický.

Dalším výrazným přínosem je samozřejmě také úspora financí. Mimo velkých budov lze ve virtuální realitě stvořit třeba jen část obchodu s oblečením, jak je mi ukazováno na jednom z namodelovaných butiků.

Proplétám se mezi věšáky s kabáty a do uší mi hraje příjemná hudba. Pokud bych byl investor, mohl bych si velmi jednoduše ve vizualizaci mobiliář přesouvat, přidávat jej, odebírat, ale klidně i měnit výmalbu či osvětlení. V reálném světě by něco takového bylo náročné na čas i finance. Svět virtuální však umožňuje změny provádět stisknutím jediného tlačítka a podstatně levněji.

Po dinosaurech se tu střílet nebude

Většina zakázek Virtuplexu aktuálně stojí na B2B modelu, kdy Virtuplex namodeluje prostor, ve kterém klient následně dále operuje. Jenže o víkendu a ve večerních hodinách, kdy klienti nepracují, je na vkus zakladatelů Virtuplexu v hale v Horních Počernicích až příliš velký klid. A to by chtěli změnit. Právě prezentace měsíčního roveru je podle Martina Petrovického ukázkou jedné z dalších cest, jak vytěžit potenciál Virtuplexu na maximum.

Budoucnost virtuální reality podle něj totiž ve velkém spočívá v předávání edukativního obsahu zábavnou formou. „Po měsíční základně se jen tak neprojdete. Můžete udělat pěknou expozici v planetáriu, ale ta bude mít své limity. Zde virtuální realita dává skutečně smysl. Proto bychom tu chtěli do budoucna ne střílet dinosaury nebo zombíky, ale zprostředkovávat nějaký zajímavý zábavně-vzdělávací zážitek, kdy se tu vystřídá dvacet či třicet lidí za večer,“ vysvětluje Petrovický.

Přesto by sem tam mohl nějaký ten výstřel halou též zaznít. Vůbec poslední virtuální prohlídku totiž absolvuji na neznámé vojenské základně, vytvořené pro potřeby Mezinárodního veletrhu obranné a bezpečností techniky IDET. Do virtuální reality sice ve velkém pronikají videohry – a to s velkým ohlasem, jak dokazuje úspěch českého projektu Beat Saber – ale honit se po virtuálních základnách by ovšem nemuseli jen civilní hráči, ale i příslušníci armády.

Těm již dnes lze na míru vytvořit scénář, ve kterém mohou nacvičovat obsluhu takové základny, fungování či její bránění. K tomu, aby bylo možné s prostředím přímo interagovat, tedy například i střelbou likvidovat inteligentní protivníky či sofistikovaně komunikovat s virtuálními postavami, však musí umělá inteligence ujít ještě kus cesty.

„My jsme nyní začali spolupracovat se startupem Mama AI, se kterým se snažíme na umělé inteligenci pracovat, byť na nižší úrovni, ve které nám jde primárně o zpracování hlasu. My víme, kam ten člověk kouká, kudy jde, ale chceme se mu ‚podívat‘ i do hlasu, jakou v něm má emoci, případně jej i rovnou přepisovat do textu a tím obohatit a zrychlit zpracování informací,“ vysvětluje Petrovický.

To už jsou ovšem výhledy do budoucnosti, ve které toho na Virtuplex čeká daleko víc. Co přesně, to prozatím Petrovický ani Novák netuší. „Je pravda, že každá další návštěva přinese nový nápad. Na začátku jsme měli nějakou ideu, kam by to mohlo směřovat, ale netušili jsme, zda se tak skutečně stane,“ uzavírá Pavel Novák, který však po večerech přemýšlí, že by jednou ze zajímavých cest mohla být i případná expanze české virtuální reality za architekty do Londýna.