Okreska kdesi u Ledče nad Sázavou, tma. Podél cesty zasvítí dvě tečky. „Hele, srnka! No ty vole, to bych si vydělal! Já bych snad utek do pole a zapřel, že jsem tu kdy byl. To auto je úlet!“ Vzali jsme elektrický koráb BMW i7, posadili do něj rappera Marpa a vyrazili na stokilometrovou pouť na letní fesťák. A v té krátké srnčí epizodě je tak nějak všechno: to auto je totiž úlet a s Marpem za volantem tuplem.

Otakar „Marpo“ Petřina je bavorákovej už dlouho, nejdříve jezdil modelem GT, následně přesedlal na řadu 5 v kombi úpravě a poslední tři roky se vozí v sedmičce. „Mám tu novou otestovat, abych si ji pak chtěl koupit, jo? Zbláznili jste se? Vždyť opravuju dům!“ S rekonstrukcí rodinného sídla by BMW i7 xDrive60 s cenovkou 5,2 milionu pořádně zamávalo, takže? „Jasně, jdu do toho. Ale pak si to budu vyčítat.“

BMW řady 7 je na světě o něco déle než Marpo – na trhu se objevilo poprvé v roce 1977, on se narodil v lednu 1985. S bavorskou značkou má ale zkušenosti ještě z dob totality, protože jeho táta, známý kytarista a skladatel Otakar Petřina starší, tehdy dokázal sehnat od jednoho číšníka trojkové kupé. „Zůstalo mu celou dobu, teď ho mám já, zdědil jsem ho. Je to nádhernej veterán,“ říká Marpo, když zajíždíme do tunelu Blanka.

V kabině je ticho, žádný hluk zvenčí do ní nedoléhá, takže kromě našich hlasů prostorem mohou znít hity od Avy Max, The Corrs nebo Savage Garden. Ty a další pop music se po cestě linou ze tří desítek repráků Bower & Wilkins, Marpo proti nim ale nic nenamítá – zčásti uchvácen řízením, zčásti zaneprázdněn vyprávěním. V jeho životě se toho totiž v posledních třech letech odehrálo víc než dost. Jeho vlastními slovy to byl úlet (ano, je to jeho oblíbené slovo).

„Léto 2020 měl být náš vrchol. Měla to být raketa. Měli jsme velké plány na festivalovou sezonu i na podzim, kdy měl být koncert v Edenu. Jenže přišel covid. A pak se to všechno začalo kazit,“ vzpomíná osmatřicetiletý nedostudovaný právník, který – když si odmyslíte tu spoustu tetování, která mu zabírají už většinu těla – působí víc jako táta od rodiny, jímž je, než jako drsňák a rebel, jímž byl.

Pro pochopení toho, jak může vypadat pomyslný pád, je třeba se vrátit ještě dál, do roku 2018. Tehdy na jaře Marpo se svou kapelou TroubleGang vyprodal pražskou O2 arenu a na sklonku roku znovu před vyprodanou vysočanskou halou porazil v boxu slovenskou rapovou ikonu Rytmuse. To měl být ale teprve začátek. Chtěl vyprodat i Letňany, cítil se na ně, sliboval show à la Rammstein… Když to organizačně v roce 2019 nevyšlo, tak si narýsoval aspoň Eden o rok později.

Jenže covid jeho vize postavil na hlavu. Ale nešlo pouze o pandemii – ve zlém se rozešel se svým letitým manažerem, takže dodnes nemá práva (a tedy ani tantiémy) ke své nejúspěšnější desce Dead Man Walking, do toho vygradoval rozvod s manželkou a hledání nového rodinného rytmu s novou partnerkou, známou zpěvačkou Lenny, a dvěma dětmi ve společné péči. „Rodina dostala přednost, muzika šla stranou. Jinak to být nemohlo, ale mělo to své následky,“ krčí rameny.

Jemu i kapele TroubleGang jako by na čas došel dech, nové singly ani deska se nechytly, jak se čekalo, i protože pozornost mladých se přesunula ke jménům typu Yzomandias či Viktor Sheen. Navíc koncerty v podstatě nebyly. A do toho přišel i sportovní útlum: „Asi nejvíc dole jsem byl loni na jaře po zápase s Vémolou. Fakt jsem si na něj věřil.“

Boxerský souboj Marpa s Vémolou byl vrcholem jednoho z galavečerů organizace Oktagon MMA loni v květnu, ve vyprodané O2 areně jej sledovalo na devatenáct tisíc lidí. Marpo z něj odešel poražený. To, že rozhodčí zápas ukončili po čtyřech kolech s odůvodněním, že Marpo nebyl dost aktivní, a vítězství přiřkli v takzvaném technickém knockoutu Vémolovi, vyvolalo už tehdy dost kritiky – a Otakar Petřina mladší to i dnes, po více než roce, nebere dobře: „Moje strategie byla, že Vémolu unavím. Dokázal bych to, do šestého kola by nevydržel.“

Každopádně se stalo, Vémola vyhrál, ať byly okolnosti jakékoliv. A Marpo? „Byl jsem na dně. Asi jsem si myslel, že tím zápasem se to nějak kouzelně zvrátí, že se mi začne zase všude dařit. Porážkou jakoby to vybouchlo.“ Z deprese ho ale vytáhla opět hudba – prý si uvědomil, že musí jít pokorně znovu nahoru, krok za krokem. „Znovu mě to začalo bavit,“ říká a sjíždí z dálnice ve směru Světlá nad Sázavou, kde ten den vystupují s kapelou jako jedna z hvězd populárního Sázavafestu.

Opuštěná okreska a zbytky slunečního světla vybízí k tomu, aby vyzkoušel, co vlastně elektrická sedmička umí. Má výkon 400 kW a stovku dá z nuly pod pět vteřin, takže když sešlápne plyn, okamžitě nás všechny přimáčkne do měkoučkých křesel (ne, tomu se fakt nedá říkat sedačky, vždyť vzadu máte pod hlavou nadýchané polštářky!). „To je prostě úlet! Moje auto je BMW 730, tam je výkon necelých 200 kilowattů. Je to živý auto, ale s tímhle to nemůžeš srovnávat.“

Takže by bral elektromobil do garáže místo dieselu? „Jako auto do města klidně, ale na klasické ježdění ne. Moje práce obnáší spoustu cestování, ujedu i několik tisíc kilometrů za měsíc. Představa, že musím při přejezdech řešit nabíjení, mě neláká. Navíc jsem asi staromilec, ale mně spalováky baví,“ vyznává se Marpo a dává jeden příklad: coby vášnivý motorkář a někdejší ambasador značky Harley Davidson mohl testovat jeho elektřinou poháněný stroj LiveWire a nijak ho to neohromilo. Harley prý musí bublat.

Co se dojezdu týče, to je jedna z mála slabin BMW i7. Po stránce pohodlí, luxusu, jízdních vlastností i vnitřního prostoru a technologické vyspělosti není vozu co vytknout, ale fakt, že na jedno nabití stěží zvládne proklamovaných 500 kilometrů (ve skutečnosti spíš 400 kilometrů, zvlášť pokud se ochladí), je minus. Jen si to představte, jak na zadní sedačku v rozložené lounge úpravě usedne pan továrník, šofér ho má odvézt na byznysový mítink do Vídně, spěchá, ale za hranicemi za sebe hlesne: „Šéfe, teď si dáme na půlhoďku kávičku, auto se musí nabít.“

Při výjezdu z Prahy nám displej bavoráku ukazoval dojezd 400 kilometrů, baterie byla nabitá na 75 procent. Po příjezdu do Světlé nad Sázavou ubylo z kapacity zhruba 140 kilometrů, reálná vzdálenost přitom bylo 110 kilometrů a Marpo se ukázal – aspoň před námi – jako velmi ukázněný řidič, který předpisy a rychlostní limity porušoval jen výjimečně. A pokud ano, tak nijak zběsile. Po návratu do Prahy zbývalo nějakých 100 kilometrů… Takže podobně jako jiná elektroauta i BMW i7 ukázalo, že jestli se něco vozům na baterie nedá věřit, tak je to vzdálenost, kterou hlásí, že ujedou. Všechny – a taková je naše zkušenost – prostě lžou. V tomto směru mají automobilky ještě hodně co zlepšovat.

Podobně jako je čeká dost práce, má toho před sebou hodně i Marpo. Jeho cesta zpátky na vrchol v podstatě teprve začíná – po letní festivalové sezóně mu vyjde v listopadu nová deska a 9. prosince ji pokřtí v hale O2 universum. „Kapacita bude 4 500 lidí, už teď je prodaná polovina lístků, takže jsem se uklidnil,“ popisuje, jak odolával dvěma tlakům: jednak hlasům známých, kteří ho přemlouvali, aby šel znovu do velké O2 areny, jednak vlastním obavám, že ani menší sál se nepodaří vyprodat.

„Ale to je ten přístup krok za krokem. Byla by chyba chtít hned mít všechno. Nejdřív zkusíme, na co máme, pak si můžeme vzít větší sousto,“ říká. Hudební byznys se totiž za poslední čtyři roky posunul – mladí lidé si našli nové rapové hrdiny, covidový útlum sem nahnal spousty zahraničních interpretů a celkově se zvedla konkurence na koncertním trhu. „My se snažíme dělat show, máme světla, ohně… A musíme to tak dělat, protože naše publikum odrostlo, nemají už pořád sluchátka v uších, takže ani příjmy ze streamingu nejsou takové. Pro nás je klíč koncertování.“

Jeden borec nedávno dotáhl to, co Marpo svým způsobem začal. Marek Ztracený vyprodal pražský Eden, dokonce třikrát za sebou. Co na to Ota Petřina? Vždyť byl s O2 arenou a plánem následně vyprodat i Eden jedním z prvních ambiciózních umělců – mimo zavedené megakapely typu Kabát, Lucie nebo Kryštof –, kdo si na něco takového troufnul. „Na to se nedá nic říct. Je prostě dobrej. Spousta muzikantů ho potají pomlouvá, ale všichni by chtěli dosáhnout téhož. Poklona.“

Když Marpo svírá volant v černé mikině, nad krkem a k prstům mu vyčuhuje syté tetování. Je to něco, na čem pracuje už dlouho – své tělo zdobí stejně dlouho, jako řídí, živí se muzikou a boxuje (byl vicemistrem republiky v thajském boxu), tedy zhruba od prahu plnoletosti. BMW nikde namalované nemá, zato Harleye ano. Dnes je asi nejpotetovanějším rapperem Česka, kromě tváří mu světlých míst na těle moc nezbývá.

„Dokončím pár tetování na noze a budu muset asi začít druhou vrstvu, už se mi to nikam nevejde,“ směje se. Patrně nejbizarnější motiv skrývají jeho záda, kde má vyobrazené dva své hrdiny z dětství: Arnolda Schwarzeneggera jako Johna Matrixe z Komanda a Sylvestera Stallonea jako Johna Ramba. Když si je tam ještě před třicítkou nechal vykérovat, mohlo to působit jako nerozvážnost. On sám hovoří o záznamu doby. Ještě více to ale je určité memento.

Arnie i Sly byli svého času velké hvězdy, dost možná ty největší v Hollywoodu, jenže ve druhé polovině devadesátých let přišel ústup ze slávy a vypadalo to s nimi všelijak. Oba se ale nakonec vrátili, povedlo se jim restartovat své kariéry i sebe sama… a dnes jsou opět na vrcholu, byť trochu jinak než dřív. „To mně dává hodně naděje,“ přitakává Marpo, kterého na YouTube sleduje 190 tisíc lidí a na Instagramu přes 120 tisíc.

Jenže to už jsme ve Světlé nad Sázavou a parkujeme u hlavní scény, kde zrovna hrají Chinaski, za které Ota v letech 2008 až 2014 bubnoval. Jak sám říká, bez Chinaski by nebyl Marpo ani TroubleGang, protože z populární popové kapely byl sice s úlevou vyhozen, ale pochopil v ní důležitost profesionality a pracovitosti. Ale pryč už od hudby, vždyť jsme se na cestu vydali hlavně kvůli autu, kvůli BMW i7. Tak jaké tedy bylo? Zaujalo ho? Líbilo se mu? Nebo naopak?

Odpověď asi tušíte: „Kámo, je to úlet.“