Když jste se dnes ráno vzbudili, jakou jste měli náladu? Řekli jste si třeba, že vás sice čeká náročný den v práci, ale na odpoledne se těšíte? Nebo vám hlavou prostě prolétlo, že dneska to nebude stát za nic? Pak byste měli zpozornět. Protože to, jaké máte myšlenky, přímo souvisí s tím, jak kvalitní žijete život. Jestli jste sami tím, kým v jádru chcete být. A pokud jsou vaše myšlenky opakovaně a dlouhodobě negativní, je dobré s tím něco udělat. „Jde o to umět se zastavit, protože pak se vynoří skutečné priority a přání. To je ale vůbec to nejtěžší,“ říká konzultant a stratég vrcholových sportovců Vít Schlesinger, který pracuje i s řediteli a manažery firem. Všechny učí, jak být „mistry svého fyzického a mentálního těla“ a jak se potýkat s každodenními výzvami.

Sedmatřicetiletý rodák z jižní Moravy, který pracuje především jako mentální kouč, se rozhodl zkušenosti ze světa vrcholového sportu předávat i dalším lidem, před téměř dvanácti lety proto založil Sporthacking Institut. Dovedlo ho k tomu vlastní vyhoření v práci a láska ke sportu – na vyšší úrovni hrál například fotbal a coby mládežník se zastavil těsně před branami české ping-pongové reprezentace. Po letech strávených jako kondiční trenér v Kanadě a USA se pak ale vydal směrem do korporátu, z něhož, jak sám říká, odešel téměř v slzách a raději začal podnikat.

Stále víc se ale vracel k filosofii, psychologii, tématu lidského úspěchu a štěstí i ke sportu. Ten vystudoval i na vysoké škole a začal postupně pracovat se sportovci, kterým pomáhal utřídit si to v hlavě tak, aby nutně nedosahovali těch nejlepších výkonů, ale byli sami se sebou spokojení a věděli, kým skutečně jsou a kam směřují.

„Jsme chyceni ve smyčce neustálého tlaku na výkon, výsledek, touhy po rychlých inovacích, rychlém uznání a jsme závislí na vyplavování hormonu štěstí dopaminu. Tím vším ztrácíme napojení na náš vnitřní kompas a intuici, žijeme pak zdánlivě úspěšné životy, ale velmi nenaplněné. Jsme často ve vnitřním konfliktu sami se sebou. V tomto stavu přitom nikdy nemůžeme podat maximální výkon či být dostatečně kreativní a spokojení,“ vysvětluje Schlesinger.

Jeho rukama prošel například tenista Tomáš Berdych nebo členové české hokejové reprezentace, klienty má ale i mezi fotbalisty anglického Manchesteru nebo italského Juventusu. Pracuje s nadějným jezdcem rallye Erikem Caisem či pilotem formule 2 Romanem Staňkem, znají ho však i manažeři českých bank nebo obchodních řetězců. „Ještě před dvaceti lety se říkalo, že pět procent nemocí je psychických, dneska je to už 80 procent. Tady se dobře ukazuje, že naše podvědomí je fyzické,“ upozorňuje Schlesinger.

Podle něj se potřebujeme naučit zklidnit, zastavit, vypnout hlavu a jen tak být. Protože kdo nemá pod kontrolou sebe, toho zaručeně bude mít pod kontrolou jeho okolí. V rozhovoru pro CzechCrunch dává stručný návod, co si uvědomit a na co se zaměřit, pokud se sebou chcete něco udělat.

Proč – jak říkáte – nežijeme tak často životy podle našich představ?
Jako spousta dalších věcí to vychází z toho, jak prožíváme dětství. Psychika se totiž vyvíjí zhruba do sedmi až dvanácti let věku. Takže ji neovlivníte tím, že si řeknete, že chcete být sebevědomá, fajn, chytrá, pravdomluvná. Naše podvědomí – 95 procent naší psychiky je podvědomá mysl – jsou různé myšlenky a vzorce chování, které děláme automaticky. Ale bohužel naprostá většina z nich není naše, dává nám je někdo jiný. Nejvíc máma a táta, případně škola nebo nějaké kroužky, kam chodíme. Já jsem třeba jako malý chodil do kroužků na vesnici a byl jsem hodně kreativní, pořád jsem něco vymýšlel. A když jsem řekl něco jinak, než bylo zvykem, tak jsem slyšel: „Jééé, ty jseš divnej.“

Pak jdete na fotbal a když uděláte chybu, tak na vás i jako na malého kluka řvou. A vy vyrůstáte v tom, že denně slyšíte desítky negací od lidí, kteří jsou naučení – trenéři, učitelé, rodiče – hledat chyby. To je v pořádku, mluvme o chybách, ale zároveň buďme důslední v tom, že vyzdvihneme i ty dobré věci a zaměříme se na postupný proces či cestu k výsledku, ne jen na ten výsledek jako takový. A právě to v Česku neumíme, nasadil to do nás náš vzdělávací systém.

Jenže z toho plynou problémy si říct, jestli jsme šťastní v tom, co děláme. Zda nás to baví, zda to splňuje to, co chci já. V praxi vidím, že naprostá většina lidí nežije život podle svých představ. Pořád se za něčím honí a myslí si, že až vybudují firmu, vydělají milion, koupí si byt, najdou lásku svého života, až prodají firmu… tak se to stane a konečně budou šťastní. Ale to se nikdy nestane. Protože to jsou jen vnější projevy.

Jak poznám, že nejspíš nejsem tím, kým bych doopravdy chtěla být?
Kvalita našeho života se rovná kvalitě našich emocí – jaké u vás převládají, takový máte život. Ze své zkušenosti vím, že když se lidí – a je jedno, na jaké a kde jsou pozici – zeptáte, s jakými pocity se budí, zda je to: „Dobrý, tak dneska to bude v práci náročný, ale OK, zvládnu to, po práci budu mít čas pro sebe.“ Nebo s nastavením: „Ježíš, co mě to dneska zase čeká, co když se mi to nepodaří, jak budu platit složenky, tloustnu, nemám vůbec čas na sebe, nemám energii… “, tak zhruba 80 až 90 procent je ta druhá varianta. Neříkám, že občas nemáte den blbec, ten může nastat, jsme lidi. Ale mnoho lidí se dneska budí s úzkostí, že nejsou dostatečně dobří a co je zase čeká.

A to je tedy jeden z indikátorů, který značí, že nejspíš nejsem na správné cestě?
Ano, a většinou to poznáte i fyzicky na těle. Ještě před dvaceti lety se říkalo, že pět procent nemocí je psychických, dneska je to už 80 procent. Tady se dobře ukazuje, že naše podvědomí je fyzické. U sportovců je to krásně vidět, když třeba hokejista špatně nahraje a neumí pracovat s chybou – neumí to pustit, okamžitě se mu stáhne tělo a jeho výkon jde v následujících minutách dolů. Ti nejlepší to ale zvládnou překonat, nechytí se v myšlenkové pasti „Ježíš já jsem to podělal, to je hrůza, jsem ten nejhorší, co na to řekne okolí“ a soustředí se na to, co mohou v nastalé situaci udělat nejlepšího… A to je vlastně to stejné, jako když se ráno obáváte toho, co vám přinese začínající den.

Kudy tedy do toho, jak těm úzkostným pocitům nepodlehnout?
První krok je uvědomění, být upřímný sám k sobě a říct si, jak se cítíte. Všichni to víme, ale přiznat si to chce odvahu a taky úsilí, protože podvědomě jsme mistři ve vytváření příběhů, kterými klameme sami sebe. Abychom se nezklamali, protože je to jeden z nejhorších pocitů, který můžeme zažít. Typickým příkladem jsou ženy, které se opakovaně snaží zhubnout. Zkouší to jednou, dvakrát, pětkrát, pak začnou říkat: „Já jsem zkusila všechno“ a už to jede – rozhodně všechno nezkusila –, ale jde o to, že se už tak bojíme zklamat sami sebe, že to radši něčím zastřeme.

To hlavní, co je třeba si tady uvědomit, je to, že všichni začínáme s tím, že bychom něco měli nebo neměli dělat, ale většinou děláme opak a jdeme tak sami proti sobě. Všichni třeba víme, že bychom neměli kouřit, že žijeme moc uspěchaně – ale proč s tím něco neuděláme?

Protože to vyžaduje úsilí?
Ano. A tady pak nastupují závislosti, které jsou metla dnešní společnosti, a zdaleka nejde jen o závislosti na drogách nebo alkoholu, ale na jakékoliv jednoduché či pohodlné činnosti. Závislosti totiž vyplavují dopamin, stejně jako třeba běhání, ale jsou relativně bez práce. A to je cesta do pekla. Dneska je to o tom, že časová tíseň a nedostatek energie jsou tak velké, že po nich sáhneme raději. Nemáme čas ani chuť někam jít, byť se jen projít do lesa, obout tenisky, jít běhat či skočit do studené vody. Tak jdeme radši někam na panáka nebo na dobrou večeři, kde se aspoň trochu uspokojíme a necháme tam tisíc korun. A problém je, že když to děláme stále dokola, tak se to stane podvědomým zvykem a jelikož je 95 naší psychiky podvědomé, tak jsme v pasti a děláme to už automaticky. Skončí práce a jdu se rychle uspokojit.

A pak začneme vyprávět ty příběhy…
Přesně tak, i když naše hlava ví, že je to špatně, tak si nemůžeme pomoci, protože 95 procent našeho podvědomého těla je jednoduše silná váha, takže si pustíme televizi, vezmeme si brambůrky, dáme víno… a řekneme si: „Mám to náročný, mám dvě děti, nemám čas…“ To jsou všechno výmluvy.  Mám mezi klienty řadu manažerů velkých českých bank, jsou to fešáci, sportovci, vydělávají strašnou raketu, ale jsou to prázdné duše, jsou nešťastní a ani nevědí proč. A o tom to je, začít si uvědomovat, co se děje. Nemusíte hned měnit práci, ale přiznat si, že něco není OK. Jenže většina lidí si to uvědomí velice povrchně a místo, aby měnila to zásadní, tak zkouší jen různé metody – dechovou metodu Wima Hofa, Schlesingera, pilates, bikram jógu a čekají, že jim to pomůže. Ale vlastně je to prázdné. A většinou toho nechají, protože se ve skutečnosti nerozhodli.

Kdy se opravdu rozhodneme?
Když víte, co opravdu chcete, co je za tím. Často je to bohužel ve chvíli, kdy se vám stane něco zásadního, co vás k tomu přivede. Jenže když se dneska někoho zeptáte – a to mám kolem sebe docela dobrou bublinu, ale i tak to vidím – co doopravdy chce, tak vám většinou začne říkat, co nechce. Ale to není správně. Vědět, co chceme, je těžké, ale je to jedna z nejdůležitějších otázek života, proto bychom na ni měli umět odpovědět. A to se vám povede, když se umíte napojit sám na sebe.

Když už ale odpověď dostanu, tak mi spousta klientů říká, že chtějí být šťastní. Ale co to znamená? Většina mladých lidí chce mít úspěch a peníze – ale to je hodnotově úplně špatně, protože proč tolik lidí dnes bere antidepresiva, proč tolik mladých musí chodit k psychologům, mají úzkosti, cítí se nedostateční? Proto, že plníme závislostně něco, co není reálné. Máme program, že štěstí je schované v úspěchu, ale to nefunguje, protože to je o vnějších věcech.

Co je tedy štěstí?
Štěstí je složené ze dvou věcí – z úspěchu, to je v pořádku, chtějme být úspěšní, ale druhou komponentou je naplněnost, mít naplněný život. Žít kariérně úspěšný život je docela jednoduché, když si koupíte knížku od Napoleona Hilla a budete se podle ní řídit, tak pravděpodobně úspěšný budete. Ale naplněnost je umění vědět, kdo jsem, co mě baví a co od života chci, jaké mám hodnoty, jaký mám lifestyle a priority management. A když v sobě máte drtivou většinu programů, které vůbec nejsou vaše, tak je z toho problém.

Protože žijeme v rozporu.
Většina lidí žije v takzvaném vnitřním konfliktu a to je to nejhorší, co pro sebe můžeme udělat. Extrémně si tím totiž podkopáváme sebedůvěru. Že vím, že něco mám dělat a nedělám to, znamená, že narůstá můj vnitřní kritik, který říká: „Jsi nula, nemáš na to.“ To, že jdeme sami proti sobě, je fakt to nejhorší, co pro sebe můžeme udělat. Neustále se podvědomě podrážíme, ale vytvoříme si příběh, aby to tolik nebolelo.

Když ale dojdu k tomu, co jsem já, co chci, kde je to moje štěstí, tak jak to časem neztratit? Protože tlaky zvenčí nezmizí, tak jak si to udržet?
Všechno najdete sama v sobě a to najdete, když se umíte zastavit a dosáhnout vnitřního klidu. A jestli to bude tím, že půjdete na jógu nebo si každý den najdete deset minut jen na sebe nebo se budete otužovat, je jedno. Každý by si měl najít svou cestu, ale v klidu a uvolnění pobýt a vracet se tam. Napojíte se na sebe a budete mít svou odpověď. Určitě taky víte, že ve shonu všedního dne se vám leccos špatně rozhoduje, ale jakmile máte chvíli volno, tak to často najednou vidíte. A to je přesně ono, všichni jsme duchovní bytosti. To není žádné ezo, mnoho mých klientů přišlo na to, že napojit se sám na sebe a umět být sám sebou vyžaduje odvahu, ale je to v životě to nejdůležitější.