Ve druhé řadě kina seděla starší paní, která co pět minut ozařovala zbytek sálu svým telefonem. Ať už psala vnoučatům, nebo dělala cokoliv jiného, nejspíš se za ty dvě hodiny nové Zlatovlásky bavila víc než zbytek diváků při pouhém sledování samotného filmu.

Pojďme ale začít pozitivně. Je to přece jen pohádka. Nová Zlatovláska, která přichází 52 let po té s Petrem Štěpánkem, má velkorysou výpravu a dokáže okouzlit. Občas. Scenáristka Lucie Konášová to pojmenovala docela přesně, když po projekci hovořila o tom, že film má prvky až rytířské romance. Místy opravdu okouzlí romantickou poetikou, kde sluncem zalitá krása a dobro jsou absolutní, zlo černočerné a hudební podkres dojemný.

Jenže tím se dostáváme k prvnímu průšvihu. Protože takovouhle scénu pokaždé vystřídá nějaký humor s mluvícím psem a jeho hláškováním. To nutně neznamená, že je sám o sobě otravný. Jenže působí jako z úplně jiného filmu. A jasně, mluvení se zvířaty je v jádru Zlatovlásky. Ale ze psího parťáka na všechny světové strany stříká snaha zapůsobit na ty děti, které nepropadly předchozím okamžikům, kdy film dojímá sám sebe přeslazenou pohádkovostí.

Ta se koncentruje kolem postavy Jiříka v podání Tomáše Webera. Ten v sobě bezesporu má něco, co by se dalo velice zajímavě využít. Jenže tady dostává prostor akorát k tomu, aby byl melancholický, utrápený, místy až absurdně trpící a kuňkající, protože je semletý mlýnskými kameny dvou zlých vladařů. Ve slovech napsaných na stránkách knih takto vyhrocená póza fungovat může. Ve filmu, kde Jiříka vidíte a sledujete (a který to ředí komediální prvky v čele se psem), bohužel moc ne.

Foto: Bioscop / Three Brothers Production / Jiří Jevický

+12

V ostrém kontrastu je Marek Lambora jako Jiříkův přítel Štěpán, který je překvapivě živý a živelný a jeho postava projde nějakým vývojem. Až na překotný konec je občerstvení příběhu jeho postavou povedené. A co samotná Zlatovláska, které se zhostila Jasmína Houfová? Ta… tam… prostě je? Taky víceméně jen tiše trpí, protože má necitlivého otce – Petra Štěpánka (jiní herci nebyli k mání?), jehož uvolněnější projev se do takhle nalajnovaného filmu úplně nehodí – a hrozivého snoubence.

K tomu přičtěte další průšvih. Film se neobejde bez toho, aby do vás snad každou sekundu neládoval zpomalené záběry a hudbu. Jiřík a Zlatovláska spolu kráčejí v krásných zámeckých zahradách (samozřejmě při tom vnitřně trpí)? Svět se zpomalí, volume orchestru s nějakou rádobyemocionální muzikou jde doprava.

Děje se něco akčnějšího? Tak to aby každý skok, každý sek, každý pohyb byl pořádně pěkně zpomalený, aby si ho divák užil dosyta. Samozřejmě hudba v ten okamžik rozjede rádobydramatickou a ráznější melodii… A takhle je to neustále, bez přestání, bez pauzy. Bez přehnaného hudebního doprovodu se neobejde snad ani chůze z bodu A do bodu B.

Starší pohádky lze zmodernizovat. I překvapivě povedeně, jak nedávno ukázala animovaná (!!!) Pyšná princezna. A i Zlatovláska má nakročeno k zajímavé proměně. Výprava je na poměry českých pohádek velkorysá, čas od času se jí daří emoce dávkovat tak akorát, i když to většinou přehání. Jenže především platí, že Zlatovláska jako by nevěděla, čím chce být.

Míchá v sobě přinejlepším průměrnou snahu být filmem pro celou rodinu, pro dospělé otravným a pro děti možná zábavným filmem, pro nejmenší s mluvícím psíkem, ale i tak trochu tou starosvětskou, místy jakoby až upjatou pohádkou. Z knih, ne televizorů.

Nejvíc by jí ale slušelo vybodnout se na podlézání dětskému publiku a obléct si šat toho posledního střihu. Starého příběhu, kde dobro sice vítězí, ale doprovází ho varování a ponaučení, mnohdy i spousta zla či komplikací. Kde nejsou vtipkující psi. A kde prkenný Jiřík dává smysl.