Odmala pekla, pak se vydala jiným směrem. Teď si splnila sen a otevřela francouzskou pekárnu v Košířích

Na Instagramu má tisíce sledujících a v pekárně v pražských Košířích se dveře netrhnou. Bread Society vkročilo na českou gastroscénu.

Eliška NováEliška Nová

bread-society

Foto: Bread Society / CzechCrunch

Lucie Caïs Steblová, zakladatelka pekárny Bread Society

0Zobrazit komentáře

Novou pekárnu otevřela v pražských Košířích, kde to leckdy vypadá, že tu není ani noha. Lidé tu ale jsou a po dobrém pečivu jsou evidentně hladoví. Někdejší projektová manažerka, která strávila léta v architektonickém studiu, miluje pečení: to je základ pro vytvoření vlastního provozu. Zhmotnil se v Bread Society, která ukazuje, že když je pekárna splněným snem, pak musí po snu vonět i její pečivo.

Někdy je ale za sen potřeba bojovat. Lucie Caïs Steblová si pobočku pro současný provoz vyhlédla už dávno. Před třemi lety podepsala smlouvu, jenže přišel covid a problémy s majitelem bytu, který sídlí přímo nad pekárnou. Ten se obával hluku a pekárně bránil navzdory tomu, že opakované měření dopadlo dobře. Nakonec tak cesta vedla pouze přes nákladné protihlukové těsnění a také dohodu, že směna tu nebude začínat hluboko v noci.

Otevřít se podařilo až letos v lednu a celková investice do tohoto snu vyšla na zhruba dvacet milionů korun. Do něho se započítává odkoupení prostoru, pořízení technologií, nové pece, nutnost vybudovat rampu pro zásobování i ono protihlukové těsnění. „Výhledy a finanční plány mám samozřejmě zpracované, ale v tuhle chvíli si hlavně užívám, že konečně máme otevřeno a že mohu naše výrobky nabízet zákazníkům,“ líčí pro CzechCrunch Lucie Caïs Steblová.

A je to skutečně pestrá nabídka, která je postavená na francouzském pečivu. „Velkou inspirací je pro nás ale také Dánsko, potažmo Skandinávie, jejichž restaurace i pekárny se umisťují na předních příčkách světových gastronomických žebříčků. Nemluvě o jejich přístupu k čistotě a kvalitě surovin,“ popisuje majitelka Bread Society.

Naprostá většina pečiva každopádně pochází z mouky z Francie, občas lze ale na pultu narazit například na italský chléb altamura nebo na foccaciu, případně na italský sladký chléb panettone. Na takové pečivo se používá výhradně mouka italská. Základ nabídky tvoří kvasový chléb a bagety, pak croissanty nebo pain au chocolate, případně plněné pečivo z croissantového těsta.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Stejně tak se tu ale podává danish, a to na sladko i naslano, skandinávská semla a kardamonový motanec. Česko zastupují kynuté buchty a také koláče. Ze slaného pečiva lze zmínit skandinávské tebirkes se špenátem a slaninou, šnek se šunkou a sýrem nebo sendviče. Bread Society ale zároveň funguje i jako malý koloniál. V nabídce jsou tu totiž i produkty od farmářů.

Koupit si v Košířích můžete uzeniny, paštiky, sýry nebo domácí džemy. A ještě jednu specialitu je tu možné pořídit. Pekárna totiž sousedí se showroomem sklářského designéra Františka Jungvirta. „Františkův showroom je možné navštívit jen po předchozí domluvě, proto si lidé mohou pořídit některé z jeho drobnějších váz a objektů i u nás v Bread Society, během naší otevírací doby,“ popisuje Caïs Steblová.

bread-society-9

Foto: Bread Society

Zakladatelka Bread Society Lucie Caïs Steblová

Dveře se tu každopádně netrhnou. V Košířích totiž Bread Society v podstatě nemá konkurenci. Místní rezidenti tak na dobré pečivo chodí opakovaně. Pekárna nabízí také rozvoz, který si lze objednat na stránkách, službu pak spravuje Wolt Drive a objednávat se tak dá maximálně do šesti kilometrů vzdušnou čarou.

Zakladatelka pekárny každopádně milovala pečení už jako malá. S babičkou pekla koláče i bábovky, jako starší pak pomáhala v mámině restauraci. Následovala řada kurzů – s Helenou Fléglovou, Vladem Ryasnyym nebo Julianou Fischerovou, známou jako Maškrtnica.

monika-remes-3

Přečtěte si takéČeška vyhrála na Zélandu soutěž řezníků, jde do světového kolaNa Zélandu vyhrála mistrovství řezníků, teď jde soutěžit za Česko ve světovém kole. A živí se šitím krojů

Nakonec odjela i do Francie, kde absolvovala prestižní pekařskou školu École International de Boulangerie v Aix-ne-Provence. Teprve po návratu odtud se začala věnovat pečení na zakázku. Předtím působila jako projektová manažerka v architektonickém studiu.

„Život vás někdy zavane nečekaným směrem. Krátce po roce 2000 otevírala v Brně, kde jsem žila, svou pobočku německá firma a hledala projektovou manažerku. Pro mě, jako čerstvě rozvedenou matku dvou dětí, to byla skvělá příležitost. U této práce jsem zůstala i později, když jsem se přestěhovala do Prahy. Ve volném čase jsem ale nadále vařila a pekla, protože to pro mě bylo skvělé odreagování,“ líčí zakladatelka Bread Society.

Nejdřív ochutnávala pečivo rodina a přátelé. Když pak začala Caïs Steblová péct na zakázku, postupně se zvyšovala poptávka, a tak se začala poohlížet po vlastním provozu. Oči nakonec padly na projekt Parvi Cibulka, který v Košířích vybudovala developerská společnost YIT. Kdysi průmyslová budova Meopty byla dlouho opuštěná.

Prostor v parteru budovy navrhl pro majitelku Bread Sociaty její manžel, David Caïs, který má architektonické studio Orange Machine. Ateliér tak stojí za návrhem, designem i realizací pekárny. Při tvorbě konceptu se inspiroval industriální budovou bývalé továrny. Orange Machine do provozu navrhlo dřevěné prvky a designovou dlažbu ze Španělska a Francie. „Na provozu se už můj manžel nepodílí, může se ale stát, že vás v Bread Society obslouží syn nebo dcera,“ líčí Caïs Steblová.

Dcera pak založila mámě také instagramový účet. Zpočátku se jmenoval Lucyisbaking, který se později přejmenoval na @breadsociety.cz. Aktuálně má na Instagramu přes sedm a půl tisíce sledujících. K tomu pomohlo i to, že pekařské kurzy v zahraničí absolvovala společně se studenty z USA nebo Kanady, kteří měli přes 300 tisíc followerů.

Bread Society je v Košířích otevřené vždy od pondělí do soboty. O dobroty se tu stará šéf pekař Oliver Lánský, který pracoval pro La Bottega di Finestra nebo se šéfkuchaři Riccardem Lucquem, který před nedávnem v Praze otevřel italskou restauraci Farina, nebo se Zdeňkem Pohlreichem. Šéfcukrářem je Daniele Combi, který působil v La Bottega a Café Imperial Dolce. Sama majitelka se aktuálně věnuje hlavně provozu pekárny. Ráda by ale zase pekla, a tak shání asistenta na půl úvazek.

Na Zélandu vyhrála mistrovství řezníků, teď jde soutěžit za Česko ve světovém kole. A živí se šitím krojů

Monika Remeš se jako vůbec první Češka probojovala na světový řeznický šampionát. Soutěžit na něm bude už na konci března v Paříži.

monika-remes-3Story

Foto: Amaso

Monika Remeš jde soutěžit s nejlepšími řezníky světa, sama se přitom momenátlně živí šitím krojů

0Zobrazit komentáře

„Tak si dáme pauzu a rovnou pak i oběd, máme tu polívku. A odpoledne ještě potrénujeme,“ říká řezník František Kšána drobné tmavovlásce, která stojí po jeho boku. Ta se, podobně jako většina lidí kolem, choulí v teplém řeznickém mundúru. A Kšánovi přikyvuje, jako že platí. Monika Remeš sice působí jemně, nenechte se ale zmást. Je to zkušená řeznice, která před dvěma lety porazila v prestižním klání ty nejlepší novozélandské kolegy. A teď se pod vedením uznávaného českého mistra připravuje na pokus udělat to samé i v celosvětovém měřítku.

„Tohle už je třešnička na dortu. Nejhorší je to všechno vymyslet, připravit a časově rozplánovat,“ říká Monika Remeš při pohledu na stůl, na kterém se skví jedna lákavá masová lahůdka vedle druhé. Onou třešničkou myslí dvouapůlhodinový interval, během kterého musí připravit téměř čtyřicet kusů masa a masných výrobků z hovězího, vepřového, půlky jehněte a dvou kuřat. Přípravou pak všechno, co tomu předchází.

„Některé řezy jsou povinné, zbytek se musí pojmout kreativně. Všechno je pak potřeba hezky nazdobit, neustále si u toho pod sebou i kolem sebe uklízet, dávat si pozor na kontaminaci… a hlavně na nic nezapomenout,“ dodává ještě osmadvacetiletá rodačka z Uherského Hradiště, která se řeznicí vyučila na Novém Zélandu, kde se vyšvihla mezi tamní masozpracovatelskou elitu – a vysloužila si například i vlastní sběratelskou kartičku.

monika-remes-karticka

Foto: Archiv Moniky Remeš

Monika Remeš na novozélandské sběratelské kartičce

Za zhruba dva týdny, konkrétně 30. března, pak bude svoje umění předvádět v Paříži na soutěži World Butchers’ Challenge, kam se kvalifikovala jako vůbec první zástupce – v jejím případě tedy zástupkyně – Česka. A tak teď na dva dny v týdnu z Moravy dojíždí do centrály společnosti Amaso v Jenči za Prahou, kde pracuje její mentor Kšána, a intenzivně tam pod jeho dohledem cvičí.

Cestovatelský sen a covidová realita

Že se k řeznickému řemeslu dostala, byla přitom shoda náhod. „Úplně původně jsem chtěla být hasička, ale taťka mi to tehdy důrazně rozmluvil, tak jsem šla na stavárnu a potom i na stavební fakultu na VUT v Brně,“ vzpomíná během své tréninkové pauzy Remeš. Na fakultě ji to ale nebavilo, tak přeběhla na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně na obor Ochrana obyvatelstva, kde se naopak podle svých slov našla. Jenže pak ji zvábila vidina cestování, a tak studium na rok přerušila a odjela na Nový Zéland.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

„Plán byl tam zůstat ten rok, pracovat a poznávat, ale přišel covid, který do toho hodil obří vidle,“ vzpomíná Monika Remeš. Vidle znamenaly to, co si pamatujeme i my z Česka – zákaz vycházení, a tudíž i omezení práce, která nešla vykonávat z domova. „Výjimku ale měly potravinové provozy nezbytné pro chod státu a kamarádka pracovala jako balička na jatkách, tak jsem tam šla taky,“ vzpomíná.

A bylo to. Právě tam totiž mladá Češka k řezničině přišla. Ovšem z velmi prozaického důvodu. „Bylo to o penězích, řezníci tehdy měli dvojnásobnou hodinovou mzdu než baliči a to bylo velké lákadlo. Když jsem náš provoz ale poprvé viděla a četla na tabulích, kolik tisíc kusů masa se musí zpracovat, tak jsem myslela, že se ze mě stane vegetariánka,“ vypráví Remeš.

monika-remes-1

Foto: Amaso

Monika Remeš a její český mentor František Kšána

Vyznavačka rostlinné stravy se z ní nakonec nestala, namísto toho se v práci s masem, k níž do té doby žádný vztah neměla, našla. „Vždycky mě bavily výzvy, plus ten výdělek byl silná motivace, to nezakrývám,“ směje se, „najednou mě to ale začalo bavit, navíc chlapi kolem mě povzbuzovali a motivovali, tak jsem se kousla a začala se rychle zlepšovat,“ líčí. A s místy jasně zřetelným slováckým nářečím dodává, že za to nejspíš může právě nátura jejího rodného kraje, protože se prostě jen tak něčeho nelekne.

Nečekaná kariéra

Po zhruba roce a půl si našla práci u soukromého řezníka, kde se naučila maso zpracovávat zase jinak než na jatkách, a následně přešla do řeznického oddělení populárního novozélandského řetězce Pak’nSave. A právě tam začala její cesta, která vyvrcholí na konci tohoto měsíce v Paříži „Tamní manažer si mě všiml a řekl, že nejsem špatná. A doporučil mě na soutěž,“ popisuje Remeš.

Ona soutěž se jmenuje Apprentice Butcher of the Year a na Novém Zélandu, kde se lidé z gastra těší obecně velké úctě, jde o poměrně prestižní klání, na než se dostanou jen vybraní řezníci. A Monika Remeš ji vyhrála. „Bylo to úžasné. Lidi se pak na mě začali chodit koukat do práce, pár mě jich poznalo i na ulici. Dokonce o mně vznikla sběratelská kartička po vzoru těch z NBA nebo NHL,“ říká. „Jo a taky jsem dostala v hodinovce přidáno půl dolaru!“ dodává.

Díky svému úspěchu ale získala také možnost dostat se na celosvětové kolo tohoto klání – postup nebyl automatický, účastníci musí projít ještě výběrovým sítem, pokud ale uspějí, dostanou pozvánku. A drobná Češka ji dostala, v Paříži tak s pětadvaceti konkurenty zabojuje o titul nejlepšího světového řezníka do 35 let. A k tomu, aby měla co největší šanci, jí pomáhá právě František Kšána.

Na konci předloňského roku se totiž Monika Remeš vrátila ze Zélandu zpět do Uherského Hradiště, rozhodnutá po pěti letech fyzicky náročné práce v neméně náročném prostředí pověsit řezničinu na hřebík a věnovat se své vášni v podobě opravování a šití krojů. Pozvánku na světovou soutěž ale měla stále v kapse, tak se ji nakonec rozhodla využít a trochu u toho zpropagovat Česko. Potřebovala ale někoho, kdo by jí provedl přípravou a zaštítil ji coby sponzor.

Příležitost, která spadla do klína

S Kšánou ji propojil společný známý – a vášnivý propagátor kvalitní práce s masem a uzeninami, který rozjel například úspěšné řeznictví Naše Maso, neváhal. „Jednoduše mi učaroval Moničin příběh, komu by taky neučaroval. A upřímně ji obdivuju za to, co má za sebou,“ říká Kšána. „Moc jí samozřejmě fandím, aby to i teď dopadlo co nejlépe. Ale i pro nás je to skvělá příležitost, za kterou jsem moc rád,“ doplňuje.

monika-remes-2

Foto: Amaso

Monika Remeš se řeznicí vyučila na Novém Zélandu

Po možnosti dostat se se svým týmem na podobnou událost totiž už nějakou dobu pokukoval. Jednak pro to, aby zpropagoval českou řezničinu, druhak pro to, aby načerpal zase další inspiraci. A co se na to hodí lépe než akce, kde se sejde několik profíků najednou a na stoly před sebe budou dávat to nejlepší, co umí.

Přesně to je taky důvod, proč ani on ani Monika Remeš nechtějí zveřejňovat, co konkrétně do Paříže chystají. „V tomhle prostředí je obrovská konkurence, lidi si koukají pod ruce a kopírují, co kdo dělá. My taky každého sledujeme minimálně na Instagramu,“ vysvětluje s potutelným výrazem Kšána s tím, že když vymyslíte něco speciálního, tak přece nechcete, aby vám to někdo zkopíroval, ještě než se s tím stačíte předvést. A jeho svěřenkyně opět souhlasně přikyvuje.

eva-cejkova-bistro

Přečtěte si takéBistro Čejka v Karlíně končí. Rodina je víc než byznys, říká šéfkaOblíbené bistro řeznické rodiny Čejků v Karlíně končí. Vztahy jsou důležitější než byznys, říká šéfka

Co ale napsat můžeme, je, že ke zpracování bude mít česká řeznice stejně jako ostatní soutěžící čtyři druhy masa – hovězí, vepřové, půlku jehněte a dvě kuřata. Na povinných řezech, jako je stir fry nebo grill roast, se bude hodnotit jejich preciznost, na kreativních kouscích zase jejich invence. A servírovat se bude na českém cibuláku.

„A pak už bude klid,“ zasní se Monika Remeš, která aktivní řezničinu skutečně po svém návratu od protinožců pověsila na hřebík a živí se teď tím, co plánovala, tedy šitím krojů. Příprava na Paříž je tak momentálně takový boční projekt.

„Řezničina je krásná práce, ale taky hodně těžké řemeslo. A když jsem kolem sebe viděla, jak dokázalo některé kolegy na Zélandu po letech semlít a že třeba nedokázali odejít do důchodu, tak jsem si řekla, že tak skončit nechci,“ vysvětluje svoje rozhodnutí přehodit kariéru jiným směrem. „Šití krojů je sice teda taky náročné, když to děláte ručně, ale aspoň to můžete dělat doma a v teple,“ dodává.

A tentokrát přikyvuje František Kšána, nijak ale nezastírá, že kdyby si to Monika Remeš rozmyslela, rád ji přivítá v týmu Amasa. Prozatím se ale oba plně soustředí na trénink a nadcházející klání. A jelikož se jejich pauza chýlí ke konci, míří oba na v úvodu zmiňovanou polévku a pak zpátky do studeného masného provozu pilovat své řeznické triky. Soutěž se blíží, a tak není čas ztrácet čas.