Ostrava se zazelenala. V bývalých jatkách ke galerii přibyla i první brownfieldová zahrada v Česku

Původní areál jatek v Ostravě se změnil k nepoznání. Nejprve zde své místo našlo nové centrum pro současné umění, nyní zde vykvetla rozlehlá zahrada.

plato-nahled

Foto: Lukáš Kaboň / Dominika Goralska

Kolem galerie Plato rozkvetla permakulturní zahrada

0Zobrazit komentáře

V loňském září ostravská městská galerie Plato otevřela návštěvníkům prostor zrekonstruované budovy bývalých jatek. Od té doby zde proběhla celá řada výstav domácích i zahraničních tvůrců a tvůrkyň a v posledních osmi měsících se na svůj první rozkvět připravovala rozsáhlá veřejná zahrada, která se rozprostírá na ploše devíti tisíc metrů čtverečních obklopujících objekt galerie. Je rozdělena do pěti částí, zalévat ji lze z nádrží na dešťovou vodu a je založena tak, aby měla schopnost adaptovat se na změny klimatu.

Zahrada Přítomnosti, jak ji galerie Plato nazvala, vyrostla na místě bývalého brownfieldu. Nejprve tak bylo potřeba vypořádat se s chemicky znečištěnou půdou. Díky tomu ale Ostrava získala zřejmě první zahradu založenou na brownfieldu v Česku. Objekt galerie obklopuje z obou stran a zahradní architektka Denisa Tomášková se ji rozhodla rozdělit do několika rozmanitých úseků.

Návštěvníci tak na ní najdou louky s divokými lučními trvalkami vhodnými pro sušší biotopy, tůňku širokou čtyři metry, která postupně zaroste kosatci, orobincem, blatouchy, pomněnkami nebo puškvorci, trvalkové záhony připomínající zahrádky našich babiček, místo vyhrazené pro stromy včetně starých odrůd jabloní a nakonec krátce střižený trávník vyhrazený pro aktivity galerie.

„Okolí nového sídla galerie Plato věnujeme stejnou péči a přikládáme mu stejnou váhu jako výstavám a našim vzdělávacím aktivitám. Investorem zahrady je město Ostrava. Nebylo to snadné, ale společně s ním a autorem konverze městských jatek jsme se nakonec propracovali k takové koncepci okolí galerie, které bude empatické nejen k lidem, ale také ke zvířatům,“ říká ředitel galerie Marek Pokorný.

plato

Foto: Lukáš Kaboň / Dominika Goralska

Na zahradě se nachází i malá tůňka

A dodává, že zahrada vznikla na permakulturních principech, které do co možná největší míry staví na přirozených přírodních procesech bez použití chemie. Díky tomu zahrada nevyžaduje tak velkou údržbu a spotřebu energie. Proto galerie přizvala k založení zahrady Denisu Tomáškovou, která se specializuje na permakulturní design a regenerativní farmy.

V červnu zahrada poprvé vykvetla a má za sebou také první sečení. Zabydleli se na ní také zajíci, ježci a v tůni vodní hmyz. V létě se bude poprvé zalévat z retenčních nádrží, které pod zemí zachycují dešťovou vodu. „Skvělá zpráva je, že sazenice, stromy a louky se ujaly a prosperují tak, jak bylo zamýšleno. Některé rostliny přirozeně ještě nevyrostly, budou potřebovat čas a vhodné půdní podmínky, které jim budeme vytvářet bez použití chemie,“ hodnotí první jaro v zahradě Denisa Tomášková.

Při navrhování zahrady vedla Tomášková v patrnosti také klimatickou změnu, která by mohla její podobu v budoucnu ovlivnit. Už nyní lze ve městech pozorovat, že se jejich zeleň mění kvůli delším a intenzivnějším obdobím sucha. Krátce střižené travní porosty a rostliny, které nejsou přizpůsobené ostrovům horka, neprospívají nebo dokonce umírají.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

„Klasická praxe je, že vytvoříme instantní typ záhonu, nasázíme tam rostliny, zasypeme je nějakým druhem mulče a pohnojíme pomalu uvolňujícím se syntetickým hnojivem. Co ale ve skutečnosti potřebujeme udělat, je dostat do měst zeleň, která poskytne větší biodiverzitu a umožní lepší podmínky pro život hmyzu a drobných živočichů,“ dodává zahradní architektka.

Vznik zahrady není zcela nahodilý. Veřejná zeleň obklopuje už například Muzeum současného umění Belveder21 ve Vídni, londýnské Barbican Center nebo Muzeum moderního umění Louisiana v Kodani. Stejně tak i současní umělci a umělkyně se často zabývají ekologií, klimatickou změnou a propojením se světem zvířat a rostlin. A právě i téma brownfieldů přetvořených na zahrady ve společnosti aktuálně rezonuje, což dokládá i nejznámější zahradnická výstava na světě RHS Chelsea Flower Show v Londýně. Právě zahrady vytvořené na brownfieldech zde prezentovalo několik tamních designérů.

plato-1

Foto: Lukáš Kaboň / Dominika Goralska

Zahrada je rozdělena na pět částí

„Letošní ročník RHS Chelsea Flower Show byl ve znamení adaptace na klimatickou změnu a podpory biodiverzity ve městech. Například designér Cleve West, který získal zlatou medaili, koncipoval svou zahradu jako ruinu domu, který byl zbourán a v němž se pomalu ujala příroda. V Británii měli loni velmi suché léto, které neřešili zavlažováním, ale adaptací na nové podmínky,“ doplňuje Tomášková.

V Zahradě Přítomnosti v nadcházejících letech přibude další výsadba, ale také vybavení jako například kompostér, mobiliář, herní prvky nebo pergoly. Jednotlivé části chce galerie Plato vytvořit ve spolupráci s umělci a umělkyněmi a také návštěvníky. Témata spojená se zahradou se v budoucnosti promítnou také do výstavní dramaturgie, vzdělávacích programů a akcí pro veřejnost.

Neosvěží, ale oslní. Anna Geislerová vynesla ve Varech róbu částečně vyrobenou z plzeňského piva

Za návrhem podoby šatů stojí známý módní návrhář Jakub Polanka. Materiál vyrobený z 300 litrů piva byl vyroben až v Austrálii.

lwr06654-min

Foto: Pilsner Urquell

Anna Geislerová na červeném koberci v unikátní róbě vyrobené i z plzeňského piva

0Zobrazit komentáře

Pivo nemusí fungovat jen k zahnání žízně. Pilsner Urquell ve spolupráci s návrhářem Jakubem Polankou a Annou Geislerovou na právě probíhajícím filmovém festivalu v Karlových Varech ukázal, že se z něj dá vytvářet i móda. Známá herečka na sebe totiž oblékla róbu, která je částečně vyrobená z pivní celulózy.

Pivo prý dělá hezká těla – a jak ukázala Anna Geislerová na červeném koberci v Karlových Varech, tento výrok může být platný i bez dávky ironie. Česká herečka na zahajovacím galavečeru vynesla unikátní šaty vyrobené ze speciální materiálu, jehož základem bylo plzeňské pivo.

Látku, ze které jsou šaty vyrobeny, vytvořili v Austrálii, konkrétně ve společnosti Nanollose, která se zabývá produkcí mikrobiologické celulózy z organických materiálů. Materiál vytvořený z piva trvalo firmě vyvinout přibližně tři měsíce, přičemž na patnáct metrů organického materiálu bylo nakonec zapotřebí tři sta litrů plzeňského piva.

Výroba začala naočkováním piva speciální bakterií, která po dobu dvou týdnů spolu s mokem fermentovala a postupně přeměňovala látky na přírodní polymer. Po dvou týdnech měl materiál formu podobnou želé, ze které se postupným sušením, čištěním a změkčováním podařilo dosáhnout polymeru se strukturou podobnou bavlně. Výsledkem byl arch materiálu, který si ve finále ještě prošel procesem voskování, které mu dodalo voděodolnost a lesk.

pu_photoshoot_ana_210x280_05_ana-min-1

Foto: Pilsner Urquell

Anna Geislerová v róbě posázené třpytivým materiálem vyrobeným z piva

V Česku si materiál převzal známý módní návrhář Jakub Polanka, kterému byla svěřena finální podoba šatů. Netušil jsem, jak výjimečný experiment to bude. Na počátku vzniklo asi deset návrhů, jak by róba inspirovaná pivem mohla vypadat, ale bylo jasné, že výsledný model bude vycházet ze samotného materiálu, který se měl blížit kožence,“ vysvětluje Polanka.

Podle návrháře není materiál nikde pravidelný a přirovnává ho k něčemu mezi opálovitou koženkou a voskovaným papírem. „Má úplně jiné fyzické i estetické vlastnosti než cokoliv, s čím jsem se dřív setkal. Je opravdu specifický – a bylo třeba najít možnosti, jak ho nejlépe ztvárnit. Zkoušel jsem i řadu technologií jako plisování, laser a podobně, ne všechno se ale dalo použít,“ přibližuje.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Konečný návrh je alegorií na Venuši vystupující z mořské pěny, která je obklopena bublinkami, mihotajícím se světlem a třpytem kapek. Na nosný materiál bylo připevněno na čtyři tisíce koleček vysekaných z pivního polymeru, které odráží světlo v nejrůznějších úhlech. A podle autora vypadají nejlépe v pohybu.

„Šaty vyjadřují živel, se kterým pracujeme – a který je zhmotněný do šatů. Je to zachycení momentu. I když připevňujete čtyři tisíce malých koleček, celá kompozice musí vizuálně fungovat jako celek. Proto byla potřeba přímá interakce s Aňou, s jejími pocity, ale také s praktickými poznámkami. Třeba jak se šaty chovají při chůzi. Vzájemný dialog nakonec vedl k výslednému modelu,“ dodává Polanka.

„Úplně jsem si nedovedla představit, co to bude za materiál. První kontakt s tkaninou byl zvláštní. Struktura je spíše jako umělá kůže, ale působí organicky. Jako něco živého. Byla jsem velmi zvědavá, jak se vše bude vyvíjet a co z toho vznikne,“ uzavírá Geislerová.