Otec s brašnařinou začínal v garáži, on pak ušil tisíce batohů. Značku po 15 letech prodal a začal od nuly

Jako kluk chodil k tátovi brašnáři na brigády. „Neměl jsem to rád a říkal jsem si, že tohle já nikdy dělat nebudu,“ vzpomíná Aleš Loch. Jak tomu ale bývá, řemeslu se nakonec stejně upsal. Založil značku batohů a tašek Playbag, která se dostala do pražských butiků i k zákazníkům v Kanadě nebo Japonsku. Po letech, kdy ve firmě trávil dvanáct až patnáct hodin denně, prodal většinový podíl investiční skupině Leverage, která značku nakonec přebrala úplně. Řemeslo ale neopustil, dnes pracuje v ateliéru sám a pod názvem Loch & Son zvládá zhruba čtyři větší zakázky měsíčně.

Lochův otec začínal s brašnařinou v garáži. Syn Aleš po jeho vzoru vystudoval brašnářskou střední školu, aby mohl jednou rodinné řemeslo převzít, byť na čas odbočil ke studiu grafiky na umělecké škole. „Pak jsem se ale vrátil. Zjistil jsem, že mě práce rukama hrozně osvobozuje a baví,“ říká Loch, jenž si z někdejšího odporu k brigádám teď dělá legraci: „Takové klasické klišé. Zapřisáhlý odpůrce, a teď nemůžu jinak.“

Po škole tátovi pomáhal s administrativou a navrhoval nové produkty, ale brzy neměl co dalšího vymýšlet. Energii tak začal vkládat do věcí, které nejdřív šil na objednávku kamarádům. Když se po čase ohlédl, měl za sebou spoustu výrobků, a tak se svoji tvorbu před více než patnácti lety rozhodl sjednotit pod značkou Playbag. „Play, protože jsem tvorbu vnímal jako formu hry s pravidly, která jsem si určoval sám. A bag, protože mě bavily tašky,“ vysvětluje. Jedním z prvních produktů byla taška, která se po rozložení proměnila v herní desku Člověče, nezlob se i s figurkami. „Takže to byl Playbag na entou,“ usmívá se.

Zákazníky si získával osobně. Roky jezdil do Prahy na designové trhy jako Dyzajn market. „Po letech jsem měl cílové skupiny pěkně načtené. Dalo mi to energii a kapitál pro rozvoj stránek a vnitřní infrastruktury od výroby až po distribuci,“ popisuje. Postupně nabíral lidi do výroby i administrativy, spustil e-shop a otevřel showroom v pražské Bořivojově ulici. Sám ale většinu času trávil ve výrobě ve Zlíně. Playbag se prodával v buticích v Praze, Vídni i Berlíně, Lochův kamarád pro něj založil kanadskou pobočku a jedna Japonka si batohy objednávala a dál je prodávala milovníkům designu.

Během let pod křídly Playbagu vznikly tisíce produktů a postupně nad vším ostatním převážily batohy. Nejprodávanější model Volta vznikl jako mnoho dalších hlavně pro samotného autora. „Inspiroval mě táta, když vytáhl ze skříně svůj batoh na čundr. Viděl jsem v něm ty cesty, historii a vintage vůni. Toužil jsem vytvořit něco podobného pro dnešní dobu,“ vzpomíná Loch. Batoh s koženými řemínky a voděodolnými materiály si ušil sám, týden nato ho zaskočila pochvala u zubařky. „Řekl jsem jí, že jsem si ho minulý týden ušil, a ona, že bych to měl prodávat,“ směje se.

Protože ale lidé dnes nevyrážejí za dobrodružstvím do přírody jako dřív, zaměřil se na městské batohy. Byznysový vrchol přišel před covidem. Pandemie firmu silně zabrzdila – s tím, jak zákazníci seděli doma, přestali vyhledávat zboží do města. Playbag ale podobně jako řadu dalších výrobců podržely roušky. „Nikdy jsme nešli do červených čísel, a to ani v těchto krizových letech,“ podotýká Loch.

Ve stejné době se mu narodila dcera a navíc začal cítit, že firmu už nedokáže dál obhospodařovat sám. „Byl jsem tam na dvě stě procent, vnímal jsem každou nuanci. Obrovsky mě to vyčerpávalo,“ přiznává. S přibývající legislativou a nároky marketingu ho pohltila administrativa a na tvorbu, v níž byl vždy nejsilnější, nezbýval čas. „Z dílny jsem postupně přešel do kanceláře,“ shrnuje.

Řešení přišlo z domova. Lochova manželka Lenka, která vystudovala výtvarné a oděvní umění, mu řekla na rovinu: „Takhle to dál nemůžeš dělat. Najdi si investora.“ „Dlouho jsem dělal, že neslyším. Ale měla pravdu,“ přiznává teď Loch. Přes známé se dostal i k investiční skupině Leverage, která mimo jiné stála u zrodu Liftaga a zachránila Aukro.

Leverage vstoupila do Playbagu většinově zhruba před třemi lety a pro skupinu, která se dosud věnovala hlavně internetovým firmám, šlo o první sázku na fyzický produkt. Loch novým majitelům prodal většinový podíl. „Dlouho jsem to měl jako svoje dítě. Když se mi narodilo skutečné dítě, věděl jsem, že i ono jednou odejde z domu a budu ho muset svěřit někomu jinému. Takhle jsem přistupoval i k Leverage,“ vzpomíná. Dohoda zněla, že investoři se postarají o obchod a Loch o výrobu a design.

Představy obou stran se ale postupně rozcházely. „Začalo to ve chvíli, kdy si každý z nás řekl, že to chce jinak. Očekávání z obou stran bylo zřejmě jiné,“ říká Loch. Asi po dvou letech se nakonec dohodli, že spolu dál pokračovat nebudou, a Leverage vykoupila i zbytek jeho podílu. Playbag dnes vede Jan Boruta a podle něj letos firma směřuje k tržbám sedm až osm milionů korun.

Loch tak už Playbag bere jako uzavřenou kapitolu, která k podnikání patří. „Vždy, když do své firmy přivedete nového partnera, je to risk. Musíte počítat s tím, že se cesta může rozdělit. Je to otevřené a tak to má být,“ říká. Část loučení se svým „byznysovým dítětem“ prý zvládl už při prodeji. „Má to asi každý founder, když opouští vlastní firmu. Já to částečně pustil už při prodeji většinového podílu. Pochopil jsem, že držet se toho je jen břemeno,“ doplňuje.

Následně hledal cestu, kde bude mít opět plnou kontrolu nad svou tvorbou. „Když něco budujete od začátku jako garážovou firmu, cítíte obrovskou flow a energii k nezastavení. Jste schopni nad projektem strávit dva dny v kuse. Mně to už v Playbagu chybělo, ale věděl jsem, že to ve mně je,“ vysvětluje Loch. Novou značku Loch & Son pak pojmenoval na počest otce, který ho k řemeslu přivedl.

Místo hotového zboží pro široký trh dnes kombinuje zakázkovou výrobu s vlastní autorskou tvorbou, několik hotových typů nabízí i skladem. Sám zvládne zhruba čtyři větší objednávky měsíčně, se zákazníky probírá materiál, nitě i konstrukci. „Pomocí otázek pomáhám zákazníkovi stavět ideální produkt. Řešíme účel, podstatu produktu a jednotlivé proporce. Nejde už tak o klasický produkt, ale o individuální objekt. Je tam velká časová náročnost i investice, proto se to může zdát drahé,“ popisuje.

Agendu, kterou v Playbagu řešili administrativní pracovníci, dnes Lochovi pomáhá zvládat umělá inteligence, což už on sám vnímá jako povinný background každého podnikání. „Díky AI se dnes mohu mnohem intenzivněji věnovat samotnému tvůrcovství a agendu nechat digitálnímu světu,“ říká Loch.

Udělal by zpětně na své cestě něco jinak? „Kecal bych, kdybych řekl, že ano. Jsem rád, že jsem z Playbagu odešel, protože mi to otevřelo cestu, na kterou jsem byl už dávno připravený. Změnil bych snad jen to, že jsem měl být vnímavější a kroky dělat rychleji. Důvěřovat vnitřnímu hlasu. A možná i víc naslouchal své ženě,“ uzavírá s úsměvem.