Láska hory přenáší a je klíčem skoro ke všemu. Pokud jste si to sami nezažili, dozvíte se to snad v každé pohádce. A je to pravidlo, které platí i ve světě strojů poháněných lidskými bateriemi. Na tom, že je láska mocná, stavěl už první Matrix před dvaadvaceti lety, čtvrtý díl The Matrix Resurrections, který ve čtvrtek zamíří do kin, se k tomuto tématu vrací a správně nastavená mezilidská chemie v něm dokáže divy.

Následující řádky zachycují první divácké dojmy z netrpělivě očekávaného filmu, nemají ambici být recenzí a obsahují drobné spoilery.

Kožené kabáty, sluneční brýle, padající písmena a to všechno laděné do zelena. Nejsem skalní fanoušek, ale tohle je Matrix, který si pamatuju. A ještě drsná hudba a nevlídné prostředí. O to víc mě zarazily trailery, které žádný jednotný tón neměly, naopak hýřily barvami a pohodou, a Neo s vizáží Johna Wicka v nich v současném světě chodil na terapii nebo ležel ve vaně s kačenkou na hlavě.

Jak to jde s Matrixem – syrovou sérií o tom, že žijeme v umělé realitě, do které naše vědomí zavřely stroje, co ve skutečnosti ovládají naši planetu a naše letargická těla využívají k výrobě energie – dohromady? Tak, že po osmnácti letech od posledního dílu trilogie, která se mezitím stala kultovní, uděláte film, který se pokusí zachytit jak svou vlastní slávu, tak posunout svůj příběh dál. A aby to šlo, tak ho rozdělíte do dvou částí.

V té první se zabýváte tím, co bylo. Odkazujete na a hrajete s tím, co už bylo natočené a zcela v duchu toho, že samotný Matrix všem zamotává hlavy a nedá se nijak jednoduše vysvětlit, zkoušíte, co všechno jde udělat „meta“. Což je slovo, které se v souvislosti se čtvrtým dílem skloňuje opravdu často.

Podle reakcí, které kolují po prvních světových projekcích na internetu, toho jde do nadroviny posunout hodně. Ale protože nejsem zapálený znalec, ale obyčejný divák, naprosto jsem se spokojila s tím, co bylo i mně jasné na první dobrou – že se Matrix skrývá, ale zároveň je všem na očích, a chudák Thomas Anderson aka Neo aka úspěšný designér počítačových her kvůli tomu potřebuje psychoanalytika – a bavila jsem se. Ani jsem nepotřebovala vědět jak to, že žije.

Smála jsem se při kritice nenasytného studia Warner Bros., jež v reálném světě stojí za všemi existujícími matrixovskými filmy a které ve filmu tlačí na vznik čtvrtého dílu úspěšné herní trilogie (můžete hádat, jak se jmenovala a o čem byla), ocenila jsem modré brýle a modré pilulky Neova psychoanalytika a problém jsem měla vlastně jen s reinkarnací Morfea. Tempo bylo fajn, nenudila jsem se a zvědavě čekala, kdy se to zvrtne a co se z toho vyklube.

Jenže když se to zvrtlo, začalo to být horší. Druhá část filmu se sice vrací do Matrixu, tak jak ho plus minus známe, děj se ale žene vpřed v duchu klasické love story, v níž láska zmíněné hory přenáší. A když došlo na vysvětlení, proč oba hlavní hrdinové nejsou mrtví, bylo toho najednou moc.

Nový způsob, který stroje našly k pohonu svých měst, je sice originální a záběry na pěstírny lidských těl dechberoucí, ale opravdu jsme to potřebovali vidět? Nemohli jsme skončit u toho, že se Neo a Trinity milovali a zemřeli? Museli vstát z mrtvých a znovu bojovat za to, co už jednou vybojovali? Musel se i Matrix zredukovat na tohle?

Podobné otázky si dávám skoro pokaždé, když se dívám na reboot nebo pokračování nějakého úspěšného filmu nebo série. Většinou mě totiž přemůže zvědavost, co se k tomu, co mám ráda, dá vymyslet dalšího. A většinou dojdu k tomu, že bych si radši nechala jen původní dojmy.

Poprvé jsem tuhle deziluzi zažila ještě jako malá holka, když jsem hltala italské filmy o princezně Fantaghiro a ta v jednom díle přestala mít zájem o svého milovaného Romualda. Do té doby o něj bojovala s nejrůznějšími záporáky, vydávala se na nebezpečné poutě – a pak ho prostě nechala. Cože?!

Extrémně zklamaná jsem pak byla u osmého a devátého dílu Star Wars. Tak moc, že mi skoro vzaly chuť dívat se na původní trilogii. Protože vím, co se s jejím odkazem stane.

U čtvrtého Matrixu to zdaleka tak silné nemám. O tom, jakou roli v jeho vzniku sehrál tlak studia Warner Bros, si iluze nedělám, a i když jsem ke konci už trochu skřípala zuby, jsem ráda, že jsem ho viděla.

Lana Wachowská, která se tentokrát režie ujala bez své sestry Lily (s níž ještě coby Larry a Andy Wachowští natočili všechny tři předchozí díly), toho v Resurrections vymyslela hodně. Tupě se nevykrádá, naopak si s kultem, který okolo díla vznikl, sympaticky a vtipně hraje.

A i když zjevně přidala několik rovin, které ocení jen skalní fanoušci, zároveň se snaží aspoň částečně odhodit balast, který se na Matrix nabalily ve druhém a třetím díle (což je ostatně klasický problém skoro každého pokračování). Místo toho zkouší jít, jak naznačuje i podtitul snímku, ke zdroji. Jen ho nakonec na můj vkus až příliš obnažila a tak nějak zobyčejněla. A samozřejmě tu máme vrátka pro případný pátý díl.

Jedna věc se ale musí nechat. Světová premiéra nového Matrixu proběhla před pár dny, v Česku půjde film do kin 23. prosince, tedy těsně před Vánoci. Čtyřka tak vlastně dobře zapadne do vánoční atmosféry, která je síly lásky plná.