Na Malé Straně můžete narazit na lišky, byliny, květiny, hady, ale také kouzla a čáry. Pravda, musíte nejprve vejít do studia šperkařky Janji Prokić, kde se ocitnete ve světě zahaleném v tmavě smaragdovém hávu, ze kterého probleskuje třpyt zlata, stříbra i drahých kamenů. A když budete mít štěstí, narazíte zde i na ženu, která třpytivé ozdoby na tělo tvoří: energickou, rozesmátou ženu, závan balkánského temperamentu na scéně soudobého českého designu. Říká o sobě, že i když žije v Česku od začátku devadesátých let, stále je hodně „Jugo“. A že by svou tvorbu zabila, kdyby se dívala, jaké šperky tvoří jiní designéři nebo se příliš svazovala deadliny. „Mám sny, kterých bych chtěla dosáhnout, ale je mi jedno, jestli se uskuteční za dva měsíce, za rok nebo za deset let,“ říká Janja Prokić v rozhovoru pro CzechCrunch.

Janja Prokić žije v Česku od roku 1993. Rodné Srbsko musela společně s rodiči opustit kvůli válečnému konfliktu v tehdejší Jugoslávii. Krátce po tom, co se zabydlela v Praze, nastoupila na základní školu, po které se rovnou vydala uměleckým směrem. Vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara, pokračovala malbou u Vladimíra Skrepla na AVU a později sochařstvím na UMPRUM v ateliéru Kurta Gebauera. A i když si myslela, že právě sochařství bude její životní náplň, nakonec přesedlala na šperk a dnes patří mezi nejuznávanější šperkařky na české půdě.

V roce 2014 Janja Prokić vyhrála svou první cenu Czech Grand Design za kolekci Hidden Place a rozhodla se, že uzrál čas na vlastní ateliér pro privátní prodej – do té doby totiž prodávala přes galerie. Ateliér otevřela na Uhelném trhu, po letech se přestěhovala na Vinohrady a během pandemie covidu na ni přišla touha své šperkařské řemeslo překlopit do retailu. „Měla jsem pocit, že bych chtěla mít krám,“ směje se Prokić. A tak ho má, i když je o poznání větší, než původně plánovala.

Kromě přímého prodeje, který má podle Janji Prokić úplně jiné tempo než prodej privátní, si v něm mohla splnit jeden ze svých snů a v zadní části obchodu otevřela galerii, kde prezentuje dílo současných českých umělkyň a umělců. „Je to přesně ten prostor, kde můžu ukazovat i práci lidí, o kterých si myslím, že jsou kvalitní a že by měli být vidět. Chtěla jsem to pojmout jako prostor, kde se mohou lidé i potkávat; ti, kdo si mají co říct a třeba by se v běžném životě nepotkali.“

S otevřením „krámu“ a galerie přišly velké změny také v tom, jakým způsobem Janja Prokić podniká. Sama říká, že už nemůže být jen švihlá umělkyně, ale jelikož má zodpovědnost za své zaměstnance a za chod obchodu, musí být také schopná manažerka. V novém módu tak stále hledá balanc mezi tvorbou šperků a organizací byznysu. „Tvorbu šperků ani nepovažuji za práci. Miluji to, je to něco, co potřebuji dělat. Pro mě je práce ta manažerská část, řízení byznysu jako takového. Ale šperky, to je moje láska,“ říká.

Jaká byla vaše cesta ke šperku? Měla jste vždycky jasno v tom, že půjdete v tvorbě právě tímhle směrem?
U mě to se šperkem začalo velmi brzy. Už asi v devíti letech mě totiž tátův kamarád naučil plést kožené náramky. S tátou jsme chodili na Havelské tržiště, kde mi koupil kožené řemínky, já z nich pletla náramky a on je pak prodával na stánku. Učil mě byznys už takhle odmala a dal mi dobrý základ do života – náramek stál 60 korun, já jsem dostala 50 a on si nechal 10, takže jsem díky tomu brzy pochopila, že když prodej někdo odpracuje, musí dostat nějakou provizi. V pubertě jsem začala navlékat korálky. Chodila jsem na gympl a rozhodla jsem se, že je budu prodávat. Byla to pro mě taková brigáda na střední, sama jsem si něco šudlala a dělala na sebe.

Na šperk jste tak pak naskočila na vysoké škole?
Vždycky jsem chtěla dělat sochu, na které jsem také skončila. Z gymplu jsem tedy nejprve přešla na výtvarnou školu Václava Hollara na keramiku, pak jsem se dostala na AVU na malbu, což nebylo úplně úspěšné, a nakonec jsem se dostala na UMPRUM, kde jsem chodila do ateliéru ke Kurtu Gebauerovi na sochu. V mezičase jsem ale vždycky dělala šperky, vždycky mě živily. Takže když jsem zjistila, že je ve sklepě školy šperkařská dílna, ve které je pan Andrej a že ten mě naučí dělat šperky z kovu, přihlásila jsem se k němu na letní šperkařský kurz. Hrozně mě to chytlo, takže jsem přešla na diplomku k designérce Evě Eisler a už jsem u toho zůstala.

Jak vaši tvorbu ovlivnilo to, že jste prošla více výtvarnými obory?
Moje šperky jsou konceptuální, i když dnes už dělám ve větší míře i klasické věci s nějakým twistem. Ke šperku ale přistupuji stejným způsobem jako k tvorbě volného umění. Vždycky jsem si myslela, že budu dělat sochu. Takže teď tvořím takové malé sochy na tělo. Pro mě je ale zásadní vědět, proč šperky dělám, co jimi chci říct a co jimi chci předat jejich nositeli. To je pro mě alfa a omega. Nedělám šperky jen tak, abych vytvořila novou kolekci. Nebo proto, že je něco v módě.

Změnil se v průběhu let váš přístup k tvorbě?
Rozhodně. Teď je to nějakých patnáct let od kurzu a dvanáct let, co šperky považuji za svou práci. A určitě k ní teď přistupuji zodpovědněji než dříve. Začala jsem také více myslet na člověka, který ty šperky nosí. To jsem dříve vůbec nedělala (smích). Uvědomila jsem si, že pro mě samotnou je hodně důležité, že člověk, který moje šperky nosí, si k nim vytvoří vztah – a to se mu podaří jenom v momentě, kdy šperk nedrápe jeho, partnera nebo děti.

Také jsem na focení přestala používat modelky. Došlo mi totiž, že moji klienti jsou velké osobnosti a že je pro mě lepší pracovat přímo s nimi. Lépe si pak ty šperky představí na sobě. Například teď k příležitosti mezinárodního dne žen jsme fotili se čtyřmi ženami, které jsou pro mě v životě nejdůležitější, měly vliv na to, jaká jsem dnes. Jsou to Eva Eisler, návrhářka Liběna Rochová, novinářka Daniela Drtinová a soudkyně Kateřina Šimáčková. Je vidět, že šperky mnohem lépe vyznívají na opravdových lidech než na 16letých anonymních kráskách.

Co se naopak nemění?
Něco, co vychází ze mě, to se nezmění nikdy. Práce na kolekci je stále stejná. Vždy vycházím z toho, že se ke mně vrací nějaké téma, které mi přijde důležité, které si říká o to, abych ho zpracovala. Pak se začnu zabývat symboly, které nese, jdu více do hloubky a postupně si dojdu k tomu, proč tu kolekci vlastně vyrábět. Od začátku čerpám z volného umění a z literatury. Nevycházím z designu nebo ze šperků od jiných tvůrců, chci si v tomhle udržet otevřenou hlavu a mysl, jinak bych to úplně zabila.

Kdy jste si uvědomila, že má vaše práce profesionální úroveň. Kdy došlo k tomu zlomovému momentu?
To bylo třeba tak před půl rokem (smích). Hrozné, co? Zaparkovala jsem před studiem, šla jsem dovnitř a říkala jsem si: „Ty jo, já mám zaměstnance a nejsou dva, je jich vlastně docela dost!“ Ale já to prostě nemám v tomhle směru úplně zatížené. Mám sny, kterých bych chtěla dosáhnout, ale je mi jedno, jestli se uskuteční za dva měsíce, za rok nebo za deset let. Ale přitom jsem pracovitá, neprokrastinuji, neflákám se, nemám problém s deadliny, ale když na něčem pracuji, dělám to proto, že to tak chci, to je motor, který mě žene dopředu. Myslím si, že ne vždycky je dobré tlačit na pilu a naléhat na to, že něco vymyslíte a uděláte za každou cenu. Nechci svou tvorbu ani byznys příliš svazovat. Potřebuji volnost, abych se z toho nezbláznila.

Čím se řídíte v manažerské práci?
Třeba tím, že chyby jsou důležité. Musíte dělat chyby, abyste se někam posunuli. Ten, kdo tvrdí, že chyby nedělá, je podle mě úplně mimo. Byznys zároveň vedu podobným způsobem jako tvořím šperky. Je to částečně intuitivní proces, zároveň ale stojí na pevném základu, který musí dobře šlapat, abych měla prostor k volnosti. Volnost si můžete dovolit ve chvíli, kdy takový základ máte.

Jak dnes vypadá vaše pracovní náplň. Kolik času vám zabírá řízení byznysu a organizace a kolik navrhování a tvorba šperků?
Organizace mi zabírá strašně moc času. A to se mnou nyní pracuje asi 16 lidí – velká část ale externě. Ráno vstanu, začnu dělat agendu, na kterou ale musím být sama, abych se soustředila. Pak si jdu zaběhat a až potom přijdu do studia a řeším věci s týmem. A večer kreslím a samotná výroba probíhá o víkendu. Pracuji pořád, ale já tvorbu nepovažuji za práci. Je to něco, co potřebuji k životu. Rok a půl po otevření studia jsem totiž hledala funkční systém. Přešla jsem z privátního prodeje do retailu, a přesto, že prodávám stejný produkt, za kterým stojí stejná osoba, je to úplně jiný přístup k práci. Což jsem netušila. Tohle pro mě byla obrovská změna.

V čem je to jiné?
Měla jsem studio, které nebylo přístupné veřejnosti. Lidé museli zavolat a objednat se předem, měla jsem pro klienty vyhrazenou středu, čtvrtek a pátek, zatímco pondělí a úterý byly pro mě a pro tým, pro organizaci. Měla jsem tak práci velmi jasně rozdělenou na to, kdy dělám administrativu a kdy mám prostor na tvorbu. A to teď neexistuje. Nemám prostor na to, že bych dělala jenom tvůrčí činnost. Můžu se sebrat, odjet na chalupu a vypnout se, ale mám zodpovědnost za 16 lidí, takže to dost dobře nejde. Nejdřív mě to docela frustrovalo, ale teď už mi to tolik nevadí.

Co vás vedlo k tomu překlopit svůj byznys do retailu?
Měla jsem pocit, že bych chtěla mít krám (smích). Tak ho mám. Ale myslela jsem si, že bude malinký. Že to bude spíš krámek. Částečně jsem si chtěla nechat soukromý prodej, ale prostor spojit se studovnou, částí výroby a obchodem. Místo jsem začala hledat během pandemie a v lednu 2022 mi zavolala Eva Eisler, že by pro mě měla jeden prostor na Malé Straně, který je možná trochu větší, ale skvělý. A jelikož jsem od začátku vysoké školy chtěla mít i vlastní galerii, protože mě volné umění baví nejvíc ze všeho, napadlo mě, že tohle je přesně ten prostor, kde můžu ukazovat i práci lidí, o kterých si myslím, že jsou kvalitní a že by měli být vidět. Chtěla jsem to pojmout jako prostor, kde se mohou lidé i potkávat; ti, kdo si mají co říct a třeba by se v běžném životě nepotkali.

A nechybí vám ty staré časy? Ta doba, před kterou jste měla svůj krám?
Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela a říkala jsem si, že mi to v něčem chybí. Měla jsem víc času pro sebe, mohla jsem více přemýšlet o věcech. Ale kdybych tenhle krok neudělala, nikdy bych se neposunula. Studio a retail mě nutí se neustále posouvat, je to takový kolos, který si nesu na ramenou a žene mě dopředu. Nemůžu se zastavit. Ale vnímám to pozitivně. Donutilo mě to být větší profík. A neustále mě nutí se vyvíjet, což vnímám jako krásnou věc.

Stále platí, že děláte jednu kolekci ročně?
Je to tak. Poslední je Orin, hadí kolekce, kterou jsem postavila na vnitřní síle a odhodlání. To pro mě had symbolizuje. Tématem, které pro mě bylo tentokrát důležité, je extrémně vyhnaná intuice a to, že se můžeme v životě řídit svými vnitřními vibracemi, které nám velmi jasně ukazují, jakým směrem máme jít. Had je pro mě zásadní i ve smyslu toho, že musíte správně odhadnout okamžik, kdy použijete svou sílu, abyste ji nemrhali na věci, které za to vůbec nestojí.

Když popisujete poslední kolekci, napadá mě, kde se vlastně inspirujete?
Nejvíce ke mně nápady chodí v meditacích. To je pro mě hodně důležitá část dne, a když ji nedělám, je to, jako bych si nevyčistila zuby. V lehce změněném stavu vědomí ke mně přichází obrazy, myšlenkové vjemy… Nevím, jak bych to přesně popsala. Najednou ale vím, co mám tvořit. Jako když jedete autem v horách, všude kolem je mlha a najednou přijde nějaký úsek, kde si mlha sedne a před vámi se na malý okamžik otevře zřetelný obraz krajiny.

Co aktuální kolekce, která vzniká nyní? Jak jste si k ní došla?
Před dvěma lety jsem si uvědomila, že jsem nikdy nebyla v Římě. Což vůbec nechápu, pořád jsem totiž mluvila o tom, že musím do Říma. Starý Řím mě fascinuje, stejně jako třeba starověký Egypt. Takže jsem se minulý rok sebrala a konečně jsem tam odjela. Denně jsem nachodila spoustu kilometrů, fascinovaly mě tam všechny ty sochy, kostely, obrazy, struktury… Když jsem se vrátila, měla jsem toho plnou hlavu. A došlo mi, že další kolekce musí vycházet právě z Říma.

Jela jsem tam na přelomu roku podruhé a nejdřív mi ty nápady vířily v hlavě, jako když zahýbete takovou tou dětskou sněhovou koulí a chvíli trvá, než si sníh v ní sedne, než se obraz vytříbí a dojde vám, co je pro vás důležité. Zatím nemám pro kolekci název, ale už vím, jak bude vypadat. Bude jiná než Orin, a protože miluji kýč a zdobnost, tentokrát bude kolekce vážně mega kýč a bude hodně holčičí.

Odráží se v kolekcích i vaše aktuální prožitky a aktuální dění ve vašem životě?
Totálně. Vycházím z toho, co sama řeším nebo co je pro mě zrovna důležité. Ale je zajímavé a těší mě, že moje tvorba promlouvá i k ostatním lidem. Mám díky tomu pocit, že kolektivní vědomí vážně funguje, že řešíme podobná témata. Miluji, když přijde někdo, kdo neví, na základě čeho jsem dané šperky tvořila, a vybere si přesně podle toho, co zrovna sám řeší. V Římě šperky považovali za talismany a já to vnímám stejně. Nenosíte je jenom proto, abyste vypadali dobře, ale je to nějaká zpráva, kterou dáváte sobě nebo vesmíru. S tím je dělám a věřím, že to tak má být. Proto mě dojímá, když si šperk někoho přitáhne podle toho, co zrovna řeší. Ráda věřím, že to tak je. Ta spirituální stránka je pro mě hodně důležitá.

Kde vlastně nejraději tvoříte? Přímo ve studiu?
Původní plán byl takový, že ve studiu budu kreslit a dělat voskové modely. Ale nedošlo mi, že ve chvíli, kdy tady budu, se nebudu moct soustředit. Takže tvořím víceméně hlavně na chalupě. Seberu se, odjedu a mám klid, můžu se projít v lese nebo jenom zírat před sebe, číst si a tvořit. Jen na chalupě se mi stane, že týden nepromluvím. Což je něco, co s postupujícím věkem potřebují víc a víc. Manažerská práce je totiž hodně extrovertní, hodně v ní mluvím, ale mám i svůj vnitřní, introvertní svět, do kterého pouštím úplné minimum lidí. A obě dvě tyhle moje stránky jsou pro mě důležité.

A co vaše rodné Srbsko? Jak často tam jezdíte?
Hrozně málo. Rozhodla jsem se ale, že po 30 letech, co žiji v Česku, zažádám o české občanství. A právě skrz řešení občanství jsem se začala bát o to, že přijdu o kus své identity. Pořád jsem „Jugo“ a došlo mi, že to je téma, které je pro mě důležité, a ráda bych si ho zpracovala i v tvorbě. Zatím se to ale neudálo, protože mám pocit, že se pustím do hloubky, na kterou musí ještě uzrát čas. V Srbsku ale máme nádherný folklor a nádherné zdobení ovlivněné orientální zdobností. Možná jsem se do toho zatím nepustila proto, že mám před tím i větší respekt. Cítím totiž velkou zodpovědnost za to, jakou informaci tím předám. Na rozdíl od Říma a Egypta je to totiž moje, takže bych o tom měla vědět úplně všechno, než budu mít nárok své znalosti ventilovat tvůrčím způsobem.