Jak mohou architekti a architektky navrhovat lepší svět, pokud sami fungují v toxickém pracovním systému? To je otázka, kterou si kladou tvůrci projektu The Office for a Non-Precarious Future, který pro letošní ročník benátského bienále architektury vytvořil tým architektky Elišky Havly Pomyjové, architekta Davida Neuhäusla a motion designéra a pedagoga UMPRUM Jana Netušila z pověření Národní galerie v Praze. Projekt tematicky zapadá do rámce letošní architektonické přehlídky, která naráží i na jiné společenské otázky, jako je například dekolonizace či utlačování marginálních skupin.

Prekarizace je označení, které se v poslední době skloňuje nejen v souvislosti s činností architektonického řemesla. Jde o nestandardní druh zaměstnání, který nestaví na jistotách a ochraně, na kterou byli lidé dříve zvyklí. Pracovní poměr je nahrazován jinými druhy vazby mezi zaměstnanci a jejich chlebodárci, což často vede k nedostatečné životní úrovni prekariátu, tedy sociální třídy, která tímto novým trendem vzniká.

S prekarizací se potýká i architektonická obec. Dokazuje to i průzkum, na němž výstava reprezentující Česko v Benátkách vznikla. Proběhl v roce 2020 a zaměřil se na pracovní podmínky mladých architektů a architektek v českém kontextu. Vyplynulo z něj, že skoro 50 procent mladých profesionálů a profesionálek pracuje jako externisté pouze pro jednoho dodavatele bez benefitů zaměstnaneckého poměru.

Foto: Národní galerie Praha

Výstava The Office for a Non-Precarious Future

Šedesát dva procent mladých lidí pak překračuje standardní pracovní dobu, pracují během víkendu a 32 procent z nich se nemůže spolehnout na pravidelný nebo smlouvou stanovený příjem. Otázkou tedy je, proč musejí v takových podmínkách pracovat lidé, kteří se reálně podílejí na budování naší budoucnosti, jelikož z velké části utváří prostor, v němž žijeme. A samozřejmě nejen oni – v oboru architektury, jejímž výsledkem jsou nesmírně drahé realizace, sídla velkých firem a rezidence podnikatelů, působí ale prekarizace podstatně paradoxnějším dojmem.

„Výstava je koncipována jako work-in-progress. Téma slouží nejen jako upozornění na současný stav, ale také jako impuls pro diskusi v mezinárodním měřítku. Rezidenti a návštěvníci výstavy budou mít možnost se zapojit do hledání řešení v různých úrovních výstavy,“ uvedla komisařka české reprezentace Helena Huber-Doudová, kurátorka architektury ve sbírce Současného a moderního umění Národní galerie Praha.

Součástí prezentace je i rezidentský program pro mladé nejen z oblasti architektury, ale také umění, stejně tak i pro kreativní kolektivy a studenty. Všichni se mohou podílet na hledání ideálního řešení. Samotná výstava je pak rozdělena do dvou částí. Jedním je výrobní prostor „Továrny“, kde jsou vyobrazeny pracovní podmínky mladých architektů v Česku v podobě dat a diagramů. Druhým je „Laboratoř“, která funguje jako experimentální prostor pro ty, kdo se chtějí zapojit.

„Laboratoř“ se objevuje i v další části benátského bienále architektury, konkrétně v prostorách Arsenale, kde se společně s českou reprezentací nachází také rozsáhlá expozice zvaná Laboratoř budoucnosti. Její kurátorka a architektka Lesley Lokko vybrala devět projektů, které podle ní odrážejí realitu všedního dne. Zabývá se problémy, které přináší klimatické, sociální a demografické změny, přesah má tak i mimo architektonickou a urbanistickou obec.

Dalším z prezentovaných projektů je Mnemonic od studia Looty, jehož aktivity byly k vidění také na akci NFTCastle pořádané rodinou Lobkowiczů. Cílem Looty je zpřístupnit mladé generaci Afričanů její kulturní dědictví, které je kvůli kolonizaci rozmístěné v muzeích po celém světě. Studio digitálně zaznamenává artefakty a vytváří z nich digitální NFT tokeny. Instalace má návštěvníky přimět k zamyšlení nad tím, jakou roli hrají technologie v zachování našeho kulturního dědictví.

Čínský architektonický ateliér Neri&Hu představuje výstavu Liminality, ve které se zabývá takzvaným liminálním prostorem – tedy místem, které obvykle slouží pro přechod z jednoho prostoru do druhého, jako je například chodba, parkoviště nebo schodiště. Studio ho vnímá jako nejednoznačnou zónu, která má přitom v urbanistické praxi velký potenciál, když se změní pohled na ni.

Architektonický designér Arinjoy Sen dal pro Laboratoř budoucnosti dohromady triptych tapiserií ve spolupráci s řemeslníky v Bengálsku, aby pomohl obnovit tradiční vyšívací řemeslo. Dílo řemeslníci vytvořili na základě digitální kresby, Sen tím ukazuje, jak lze spojit tradiční s moderním.

Je tak patrné, že na celém bienále dostávají letos velký prostor právě marginalizované skupiny z různých zemí – ženy v Africe, Ujgurové v Číně nebo obyvatelé Libye a Somálska, kde se měnily územní plány pod koloniální fašistickou nadvládou. Bienále v Benátkách rozhodně není jen přehlídkou zajímavých plánů a architektonických modelů.