Na pražském fashion weeku v roce 2019 šokovala celou českou módní scénu. Na přehlídkové molo totiž poslala nahé modely, aby předvedla, jak vypadá jediná udržitelná kolekce na světě. Natvrdo tak ukázala, jak špinavý módní průmysl je. Sama ho přitom do té doby přiživovala. Designérka Iva Burkertová založila svou značku Odivi už v devatenácti letech, i přes úspěch v branži se ale rozhodla dát své produkci stopku a přistupovat k životu i tvorbě důmyslněji. Teď je jí 36, rekonstruuje domek v Portugalsku, vodí lidi po horách a v jeho čtyřech měsících vzala na horskou chatu i svého syna. „Bylo to na hraně,“ usmívá se teď při rozhovoru pro CzechCrunch.

Dnes se Burkertová věnuje celé řadě aktivit. Kromě uvědomělé módní tvorby pro značku Odivi organizuje pod štítkem Odivi Experiences výpravy na ikonická místa, v rámci kterých propojuje intenzivní zážitky s architekturou, která je její velkou vášní. Zároveň už několik let pořádá Ples Sobje – maskovaný večer, který se stal prostorem pro svobodnou seberealizaci. Ten se letos uskuteční na konci března v Uhelném mlýně a vůbec poprvé nabídne čistě ženský hudební line-up.

Část roku ale teď tráví Burkertová na jihu Evropy. V přímořském portugalském městečku Zambujeira do Mar totiž postupně přestavuje zakoupený domek na rezidenční místo pro kreativce, kteří se tak mohou odpojit od online světa a navrátit se sami k sobě. U oceánu jich přivítala už přes 35, zároveň tam dostala i partu ze Ze Mě projektu, se kterou uspořádala v místních ulicích pop-up.

Podobný koncept teď vyzkouší i sama na sobě v Česku. Od září si totiž pronajme spolu s partnerem a jejich synem vilu v Dobřichovicích nedaleko Prahy, kterou bude sdílet s dalšími kreativními rodinami.

Právě komunitní přístup a důraz na lokálnost se propisuje nejen do designérčiny tvorby, ale i každodenního života. Jak totiž sama v rozhovoru popisuje, cítí, že je současná společnost přehlcená onlinem, ve kterém už není místo pro hlubší konverzace. „Možná bychom se měli vrátit zpátky k offlinu a víc si opečovávat lidi kolem sebe,“ říká Iva Burkertová v rozhovoru pro CzechCrunch.

Vy často končíte v nejlepším. Měla jste to tak se svou značkou, kterou jste i přes poptávku najednou přesměrovala do udržitelné a pomalé výroby, teď to tak máte i s Plesem Sobje – že ho možná už dál dělat nechcete.
Já věci dělám hodně intuitivně. Mě žene radost sdílet něco, co mě baví, s ostatními lidmi. Ráda taky zaplňuji místa, která mi přijdou prázdná. Ale po nějaké době se pak vždycky začne dít to, že dané věci už je moc, což se mi stalo s oděvem. Pořád miluju oděv a jeho tvorbu, ale je pro mě těžko obhajitelné tvořit nové oblečení, když si myslím, že ho už je moc a že ho nepotřebujeme.

A co Ples Sobje?
S tím je to podobné. My jsme si tu párty dělali proto, že tady žádná taková nebyla, a teď mi přijde, že vyrostla spousta dalších maškarních a kostýmových akcí. Až se trochu směju, protože dřív to lidi rozporovali, proč něco takového děláme. Tak teď je vidět, proč to děláme.

Je tedy něco, co té komunitě teď zrovna chybí a na co byste se chtěla přeorientovat?
Já vždycky začínám tím, co chybí mně. A mně teď chybí hodně věcí v offline prostředí. Nějaké zastavení, kvalitní dialogy a rozhovory, které se podle mě, jak se všechno přesouvá do online prostředí, už tolik nedějí. Proto mě baví designovat zážitky, kde se potkají lidé z různých bublin a kde je prostor rozvíjet zajímavé a hlubší debaty v offline světě. Jako třeba na horách, u oceánu, při chůzi, u vína nebo při podobných aktivitách, kde je prostor přemýšlet a rozmlouvat.

Vadilo mi už chodit na akce v Praze, kde znáte milion lidí, ale se všemi kloužete po povrchu. Vlastně si jen zopakujete, co jste viděli na sociálních sítích, a pak se posunete k někomu dalšímu a zopakujete to stejné. Vyměnit tyto povrchní rozhovory za hlubší mi přijde v dnešním světě strašně cenné.

O tom jsou právě Odivi Experiences, podobný model má i naše Portugalsko, kde děláme rezidence. Je to prostor pro tvorbu, setkávání, zamyšlení. Tím, že dávám lidem prostor, očekávám, že tam mají možnost se zastavit, redesignovat své přístupy, najít své klíčové hodnoty. A těší mě, že se to opravdu děje, že vidím, jaký to má přínos. A ten přínos se pak vrací i zpět do Prahy – jezdí tam totiž převážně Češi.

No právě. Nemáte potřebu vytvořit podobné místo pro hlubší komunikaci rovnou i v Praze?
Já trošku trpím tím, že jsem nikdy nebyla déle v cizině, že se mi tady vždycky ty věci, které jsem chtěla, dařily. A mám pocit, že jsem za těch nějakých 15 let už Prahu trochu vyčerpala. Buď jsem vyčerpala Prahu, nebo jsem z ní vyčerpaná já. (smích) Asi jsem potřebovala jít trošku za hranice té rychlé pražské bubliny.

To možná doslova – všimla jsem si totiž na sítích nějakých vašich plánů s domkem kousek za Prahou.
To byla hrozná náhoda. My jsme měli v plánu, že se budeme stěhovat od září do Portugalska. Ale já mám vždycky takové realitní okénko, baví mě hledat nemovitosti po celé Evropě. No a právě v mém realitním okénku se najednou objevila jedna vila v Dobřichovicích, kterou já znám od dětství. Přímo nad ní máme totiž takovou chatičku, kam jsme jezdili jako děti. Navíc stejně čekáme s domkem v Portugalsku na stavební povolení, musí se tam udělat větší rekonstrukce, tak jsme po té vile bezmyšlenkovitě šli a máme ji teď pronajatou na rok a půl. Budeme ji sdílet se dvěma dalšími rodinami, na což se hrozně těším, protože ani jednu z těch rodin zase tolik neznáme. Těším se, co tam vznikne za rozhovory u ohně.

Jak jste se vůbec dostali k tomu domku v Portugalsku? Zajímá mě ta cesta, protože si dovedu představit, že vyjednávat smlouvu s portugalskými úředníky asi není úplně jednoduché.
Já jsem po tom toužila asi pět let a hledala jsem opravdu intenzivně. Portugalsko byl vždycky sen, ale najít něco v dobrém poměru cena-výkon u oceánu se mi zdálo nemožné. Nemám bůhvíjaké finanční možnosti a zázemí, takže jsem pak hledala i někde v horách, ve Španělsku, třeba i rozpadlé kozí domky. (smích) Pak jsem ale nečekaně otěhotněla, byl covid a už jsem to skoro vzdala.

Jeli jsme tehdy na road trip, synovi bylo deset měsíců, a zastavili jsme se i v Zambujeira do Mar. Jezdila jsem tam s kočárkem po uličkách a najednou našla dřevěnou cedulku s vypáleným telefonním číslem, že je ten konkrétní dům na prodej. Kamarád Portugalec na to číslo zavolal a domluvil nám schůzku. Říkali jsme si, že tam stejně ještě měsíc zůstaneme, takže třeba najdeme něco lepšího, ale pořád jsme vzpomínali na tenhle dům. Takže když jsme se vrátili do Česka, rozhodli jsme se, že ho opravdu chceme.

A jak to probíhalo dál?
Ten proces zpětně nebyl tak složitý, prostě jsme se všichni sešli u notářky, byla tam stoletá babička, její čtyři synové a jejich manželky. Všichni se sjeli, my jsme tam měli toho malého Tonyho a mně to přišlo jak z nějakého Formanova filmu. (smích) Četli tu smlouvu asi hodinu, ale 95 procent z toho byla jen jména synů, jejich manželek, kde se narodili a kde teď žijí. Až na konci bylo řečeno, že si předáváme dům. Ta babička jen na smlouvu obtiskla svůj prst, všichni odešli, a já si říkala: A co teď? Mám někam poslat peníze? (smích) Dali nám takové paklíče a tím to bylo vyřešené.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Casa T (@oddodivi)

Mám pocit, že vaše projekty často nesou podtón dětské nostalgie. Jako byste se vracela ke kořenům z dětství – ať už v Dobřichovicích nebo v těch hlubších konverzacích. Je to motiv, který v sobě řešíte?
Ne, já se asi nevracím do dětství, spíš jsem pořád velké dítě. (smích) Baví mě hravost, spontánnost a intuice. Přijde mi hrozně cenné o to nepřicházet v procesech. Když mám pocit, že to ztrácím, snažím se k tomu zase vracet.

Je to případ i plesu, který už je víc byznysem než radostí, kterou měl původně přinášet?
Ples tedy byznys určitě není, ale taky není mou prioritou. Mám pocit, že jsem si to zažila a že bych už chtěla zažívat něco nového. Opakuje se něco, co už pro mě není zajímavé. A nemyslím tím samotnou akci, ale tu produkci za ní – že tři měsíce v roce trávím něčím, čím už jsem si prošla. Chtěla bych se posunout dál.

Ale plesy by měly pokračovat, jenom by je třeba měl na starost někdo jiný?
V ideálním případě ano, předala bych exekutivu na někoho jiného. Ale tahle myšlenka je pořád hodně na začátku. (smích)

Vy máte těch projektů strašně moc – značku, ples, domek v Portugalsku, zážitkové výpravy, teď i domek za Prahou…jak to zvládáte?
Nezvládám to. (smích) Baví mě všechny ty věci, ale je pro mě těžké si nastavovat priority. Byla jsem zvyklá zvládat hodně a pořád si asi neuvědomuju, že s dítětem a možná i věkem už to tolik nejde. Pořád si toho nabírám tolik, na kolik jsem byla zvyklá. Samozřejmě tím pak některé projekty trpí – mám pocit, že třeba Odivi teď víc stálo na úkor plesu nebo Odivi Experiences.

A jak to zvládáte finančně?
Skládám to ze všech projektů dohromady. Z každého mám málo, nebo se snažím, aby byly soběstačné. Třeba pronajímáme ateliér na AirBnB o víkendech, aby se sám zaplatil. Nebo když chci jet do hor, udělám Odivi Experiences, která mi zaplatí ten pobyt. Příjem ze žádné jmenované činnosti zkrátka není velký, spíš to jsou malé částky z různých aktivit, které pokrývají náklady. Musím říct, že jsem i hodně skromný člověk, takže náklady na život mám opravdu minimální. Stačí mi mít na cestování a dobré jídlo.

Právě u Odivi jste rok zpátky říkala, že připravujete další kolekci. Jak to s ní tedy vypadá?
Vzniká to hodně postupně. Naše kolekce 0+ z roku 2019 je za mě pořád to nejlepší a nejudržitelnější, co jde. Aktuální kolekce, kterou pracovně nazývám kolekce 1, je mou poslední a je složená z věcí, které mají pro mě samotnou nějaké odůvodnění – třeba upcycling, lokálnost, recyklace, nové udržitelné materiály nebo koncept cost per wear. Přemýšlíme i o půjčovně, aby byl přístup ke konzumaci udržitelnější.

Samozřejmě nikdy nesplníme všechna kritéria, vždycky je to jen o tom, dělat něco líp. Teď se snažím poskládat kolekci z věcí, které dávají smysl – hodně funkčních, aby v nich člověk zvládl jak červený koberec, tak hory.

Zaujalo mě, že kolekci nazýváte 1 a zároveň poslední. Znamená to, že chcete s módou skončit?
Ne skončit. Ale tím, že ty věci nepodléhají sezónnosti, bude to něco jako základní portfolio, kam budu přidávat a ubírat věci podle potřeby.

Jak vnímáte sebe a svoje podnikání dnes, versus třeba deset let zpátky, v roce 2015? Tehdy jste dělala oblečení pravidelně, měla jste komerční zakázky…
Moje hodnoty byly tehdy dost podobné, což mě vlastně překvapuje. Ale tehdy jsem byla mladá, každá příležitost byla zajímavá a naskočili jsme do toho vlaku konzumu. Každý půlrok fashion week, velké zakázky, velký tým. Neuměla jsem říkat ne.

Největší rozdíl je, že teď už ne říkat umím. Snažím se vybírat, kam tu energii dám – i proto, že už toho času a prostoru není tolik. Je to vlastně zajímavé, protože udržitelnost máme často spojenou s oblečením, ale pro mě je to i o lidském fungování, o malých byznysech, o návratu k menšímu měřítku. Třeba i v tom, jak mám složený tým, nebo že fungujeme víc projektově.

Dřív to udržitelné nebylo – vydělali jsme peníze na komerční zakázce, ty jsme nalili do tvorby pro fashion week, kde lidi pracovali zadarmo, přes noc, za barter. Lidsky, fyzicky ani energeticky to nebylo udržitelné. V našem prostředí navíc není možnost vyprodukovat přehlídku o 40 outfitech z odzkoušených materiálů tak, aby šly rovnou do prodeje. Sezónnost je podle mě pořád jedna z nejvíc neudržitelných věcí v módě. Na kvalitní módu potřebujete totiž čas a nejvíc fungují ty věci, které jsou jím ověřené – třeba když něco nosím rok, dva, a pak na základě zkušeností změním materiál nebo přidám detail. Po pěti letech z toho může být dokonalý produkt. V módě se teď ale spíš plivou věci ven, bez toho, aby měly tenhle přesah.

Kolekcí 0+ v roce 2019 jste upozornila na to, jak zaslepená je společnost i módní branže. Na molo jste tehdy vyslala nahé modely, trochu ve stylu pohádky Císařovy nové šaty, abyste ukázala, že jediná stoprocentně udržitelná kolekce je ta, která neexistuje. Vnímáte nějakou změnu po těch šesti letech?
Ne. Tehdy jsem byla hodně pozitivní a říkala jsem si, že mladá generace už nad tím přemýšlí jinak a že to je naše záchrana. Věřila jsem, že můžeme lidi inspirovat k tomu, aby věci dělali lépe. A třeba během covidu se hodně fokusovalo na lokálnost a upcycling. Ale teď mi přijde, že to všechno nabírá čím dál neudržitelnější rozměry – a to nejen v tvorbě. Třeba i způsob, jakým plníme a konzumujeme sociální sítě, mi připadá naprosto neudržitelný. Ale zároveň nikdo neví, jak to dělat jinak. Je to problém na víc úrovních.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený ODIVI (@odivi)

V roce 2019 navíc ještě nebyly tolik rozjeté weby jako Shein nebo Temu, které nabízí nekvalitní oblečení vyrobené v mizerných podmínkách za minimální cenu. Jak se vyrovnáváte s tou ekologickou úzkostí?
Mám od toho docela velký odstup. Snažím se kvůli vlastnímu zdraví i kvůli dítěti vytvářet kolem sebe zdravé prostředí. Takže se snažím tohle vůbec nekonzumovat. Vím, že ze své pozice teď nic zásadního nezměním, ale můžu inspirovat komunitu kolem sebe k tomu, aby o věcech víc přemýšlela a dělala je lépe. A to je asi všechno, co teď můžu dělat.

Já sama jsem došla k tomu, že nevím, jak z toho ven. Online svět je tak prostoupený společností, že je těžké z toho vystoupit.
Je to tak. Na začátku to byl skvělý nástroj. A i teď jsem na sítích hlavně kvůli práci – je to způsob, jak sdílet svou tvorbu nebo nápady, je to komunikační nástroj. Ale zároveň to došlo do fáze, kdy krmíme tuhle „svini“, která na nás vydělává – na reklamách, algoritmech. A vlastně mi tam vadí úplně všechno a nechci toho být součástí. Zatím jsem ale nenašla způsob, jak to dělat jinak. Přemýšlím o tom, že bych z Instagramu udělala spíš něco jako vizitku nebo portfolio. Mít tam nahoře připnuté věci, které mě vystihují, a aktuální věci bych směřovala jinam – třeba na web nebo na nějakou vlastní platformu.

Jak vnímáte postavení umělců a kreativců v Česku? Myslíte, že se dneska módní designér může uživit čistě tím, že navrhuje oblečení? Nebo k tomu musí mít nějaký „side hustle“?
Myslím, že se tím uživit dá, ale je to hlavně o budování malé komunity lidí, kteří tu tvorbu podporují. Dotyčný nemusí dělat velké kolekce, zvětšovat tým nebo se nutně dostávat do zahraničí. Mnohem cennější je mít kolem sebe menší, ale loajální komunitu. Myslím, že je obecně důležité znát příběhy za tím, co konzumujeme. To je podle mě to, co můžeme začít dělat lépe. Ať už jde o módu nebo cokoli jiného – když znáte příběh, máte k tomu úplně jiný přístup než k věcem, o kterých nic nevíte.

Dneska je ale hrozně těžké tvořit komunitu přes sociální sítě. My jsme měli štěstí, že jsme začali brzo, když Instagram začínal. Budujeme to dlouho, takže teď už je jednodušší říct komunitě, že děláme něco jiného, a oni jdou s námi. Ale neumím si představit začínat dnes. Třeba tři roky zpátky bych řekla, že je pro mladé relativně jednoduché něco nového založit. Ale teď mi to přijde naopak – je hrozně těžké dávat do toho tolik energie a času. Možná bychom se měli vrátit zpátky k offlinu a víc si opečovávat lidi kolem sebe.

To vy děláte právě přes ty výpravy, které jsou součástí Odivi portfolia. Jak dlouho vám trvá něco takového naplánovat? Teď jste zrovna byli s několika lidmi ve Švýcarsku, hory jste spojili s návštěvou lázní od Petera Zumthora.
Jo, to je pro mě jedna z nejsilnějších věcí. Něco tak skromného, ale přitom tak silného, co se týče zážitku. Ráda tam lidi vodím. Ale plánování mi trvá strašně dlouho. (smích) Naštěstí to je přesně to, co mě baví – realitní okénka, plánovat večer hory, hledat chaty a architekturu. Takže díky Bohu, že mě to baví. Akorát do toho vždycky něco skočí – napadne sníh, zkazí se počasí, covid nám to asi dvakrát zaseknul, nebo někdo onemocní. Do poslední chvíle vlastně nikdy nevím, jak to dopadne. Hory jsou nepředvídatelné, ale i to je na tom skvělé.

Podle čeho ta místa vybíráte? Narazíte na něco pěkného a řeknete si, že tam prostě chcete přespat?
Většinou je to na základě vlastní zkušenosti. Když jezdím do Alp, dělám si tam svůj research – třeba jsem 14 dní v horách, slezu ferraty, dojdu si na chaty a pak většinou jen třetina z toho jsou místa, která chci sdílet s dalšími lidmi. Sama si dělám selekci, abych věděla, co za to stojí. Ale už mám i kolem těch Odivi Experiences komunitu lidí, kamarádů, o kterých vím, že je můžu vzít i na nová místa, kde jsem sama ještě nebyla.

Minulý rok jsme takhle byli na Santnerpasshütte v Dolomitech, kterou otevřeli týden před naší návštěvou. Dozvěděla jsem se o tom z architektonického magazínu a naplánovala celý výlet právě kolem toho. Nakonec to bylo úžasné, ale i dost stresující – bylo hodně sněhu, museli jsme si pořídit mačky a hůlky a do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli se tam dostaneme. Ale i ten adrenalin je součástí toho zážitku. Vždycky říkám, že „hory jsou síto a do hor blbec nejde“. Někdy právě ty extrémní situace a změny tmelí lidi nejvíc. Nakonec to není o mně, ale o skupině, která to musí zvládnout a vyřešit společně. Ta sounáležitost je obrovská a to je na tom to skvělé.

Na ty zážitky nabízíte vždy jen pár míst. Stává se, že tam jedou i lidé, které vůbec neznáte, nebo to jsou hlavně vaši známí?
Primárně to posílám lidem, kteří už s námi někdy byli, a těmi zaplním tak polovinu nebo dvě třetiny míst. Zbytek jsou vždycky noví odvážlivci. Je skvělé, že se ta skupina pořád rozšiřuje. Vždycky je někdo nový a hrozně obdivuju i jednotlivce nebo páry, kteří jedou poprvé. Často s námi jezdí lidé, které zajímá architektura. Baví mě pak, když si můžu popovídat s nějakým architektem.

Jednou jste s sebou vzali i vašeho syna, pokud se nemýlím…
Vzali, protože jsem Experiences prodala ještě dřív, než jsem otěhotněla, a už jsem to nechtěla rušit. Měla jsem ale jiného průvodce, takže my jsme tam jeli spíš „navíc“. Překvapilo nás tehdy i počasí – věděla jsem, že má být ošklivo, ale nechtěla jsem to zrušit. Takže jsme s malým, kterému byly čtyři měsíce, šplhali na horolezeckou chatu sněhem. Bylo to na hraně. Ale jak říkám, zážitek nemusí být kladný, hlavně že je hluboký. A je to historka, kterou teď všem vyprávím.

Máte nějakou vysněnou destinaci, kam byste chtěla vzít lidi v nejbližší době?
Teď jsem na research neměla moc času, ale mám pár míst, která si chci nejdřív projít sama nebo s kamarády, než tam začnu vodit skupiny. Rakousko, Slovinsko… a ve Švýcarsku Monte Rosa Hütte, což je nádherná stříbrná architektonická chata. Leze se tam ale přes ledovec, takže to už musí být s průvodcem. Plánuju, že si najmu nějakého sexy Švýcara, který mě tam vezme. (smích)

Co vás čeká v následujících měsících, jakému ze svých projektů se budete nejvíc věnovat?
Nově jsem naplánovala Experiences na léto, poprvé tam navíc budeme mít i Experience s klukama, co vaří v rámci Ze Mě projektu, takže to bude i o jídle. Zkoušíme nové formáty. Bude to v rakouských Alpách, na samoobslužné chatě, kde budeme vařit.

Jinak si budeme užívat lesa v Dobřichovicích, po plese se taky konečně musím začít zase věnovat Odivi a přestavit ten barák v Portugalsku.

Kde se ze všech těch míst a aktivit vidíte ve stáří?
Já se ve stáří vlastně moc nevidím. To je asi můj problém. Už teď jsem takové dítě zavřené ve stárnoucím těle. A ráda bych si tenhle drive – zažívat, tvořit, objevovat – udržela až do smrti. To mi přijde důležité. Ale jediné, co bych opravdu chtěla, je mít hotový ten barák v Portugalsku, aby mi tam nikde neteklo na hlavu.

Máte někdy v plánu se tam přestěhovat úplně?
Chtěla bych to aspoň vyzkoušet. Já bych tam mohla, ale přítel zatím nemůže převést práci stoprocentně tam. Potřebovali bychom tam taky víc prostoru na nějaké projekty. Já mám jeden projekt vymyšlený, ale chybí mi investor. Takže kdyby někdo chtěl, hledáme investora, možná spíš mecenáše, který miluje design, architekturu a dobré jídlo! (smích)

To má být nějaký další domek?
Jo, je to takový objekt, kde by mohlo být jak ubytování, tak bistro, galerie, místo na edukaci. Všechno by to bylo pod jednou střechou, takže by se tam daly pořádat i různé eventy.

Ale já toho mám hodně. Už teď mám vymyšlených tolik věcí, že bych je mohla produkovat na tři životy. S kamarádem architektem třeba navrhujeme galerii a chatu v lesíku u Písku. V hlavě mám navrženou kuchyň, kterou bych chtěla dělat se svým tátou. Mám taky rozepsanou knížku o našem životním stylu. Bavilo by mě i dělat cestovatelská videa, která by obsahovala všechno, co děláme – jídlo, architekturu, punk. Ale život je krátký, mám na to vlastně strašně málo času a energie.