Někdy se pustí do opravy rozpadlé venkovské usedlosti, jindy do městského bytu na náměstí. Když architekti předělávají vlastní domov, vždycky je to podívaná. Ne vždy ale bydlí v rodinných domech nebo drahých vinohradských bytech. Někdy je to taky v paneláku. Objevte více příkladů zajímavé architektury v našem pravidelném newsletteru Arch, k jehož odběru se můžete přihlásit v boxu níže.

René Dlesk ze studia RDTH architekti bydlí s rodinou v jedenáctém patře panelového domu v Praze 5, odkud je krásný výhled nejen na žižkovskou věž, ale i na vše pod ní. Bezmála osmdesátimetrový byt prošel rekonstrukcí, při které nezůstal kámen na kameni. Středobodem změn se stala šestimetrová lodžie.

„Rád pěstuji rostliny, a tak okna lodžie, ze které je výhled na celou Prahu, v létě stíní popínavé okurky. Jejich správný vývoj každé ráno pečlivě kontroluju. Některá rajčata rostou ve vlastním květináči, jiná sdílí samozavlažovací květináč s břečťanem. Čerstvé výhonky našich pětilistých loubinců, které vyrůstají z velkých květináčů na druhém konci lodžie, rád starostlivě srovnávám na lanka na stěnách a stropě lodžie, ať se hezky pnou a rostou,“ popisuje Dlesk a každému musí být jasné, že tahle lodžie je předmětem vášně.

Jenže lodžie v tomto panelákovém bytě byla před rekonstrukcí součástí jednoho z menších pokojů, kde lidé logicky tráví mnohem méně času. K čemu to ale je, když v obýváku nevidíte ani Prahu, ani svoje popínavé okurky? A tak když lodžie nemůže za obývákem, obývák musí za lodžií. Architekt se rozhodl byt zásadně přeskládat. Základní myšlenka přitom byla: „Potřebujeme velký obývací pokoj, který má být srdcem bytu. Musí se do něho vejít kuchyně a velký stůl, prostor na cvičení a třeba i dětská skluzavka.“ To se vyplnilo.

Obývací pokoj s kuchyní se tak přestěhoval a nově zabírá celou jednu sekci bytu, která je vymezená nosnými panely. Vznikl dokonce na úkor předsíně. „Není tu místo na žádnou předsíň a jiné nesmysly, kterých je už teď ve společných prostorech našeho paneláku víc než dost,“ vysvětluje Dlesk. Součástí pokoje je mimo jiné velké plátno a projektor namísto televize.

Na místě původního obýváku vznikl pokoj pro dceru a také pokoj pro hosta, oba jsou v podstatě zrcadlové a spojeny posuvnými dveřmi. „Původně na místě těchto pokojů býval obývák, bez lodžie! Na ni se smělo vcházet jen z jediné obytné, privilegované místnosti. S tím už je dnes konec. Celou dispozici jsme otočili a na lodžii vstupujeme z obýváku,“ popisuje architekt.

V druhé polovině bytu jsou kromě jiného zabudované skříně, WC, nika s pračkou a komfortní koupelna s vanou. Ta je bez ventilátoru, díky přestavbě má totiž vlastní okno, kromě přirozeného větrání je tu díky němu také světlo. Jak říká Dlesk, to je v paneláku luxus. Poslední místností je ložnice, která je ale úzká jen na šířku postele, zato také s výhledem přímo do okna.

Architekti na nábytek použili jasanovou dýhu, která je i uvnitř skříněk. Časem bude jasanem obložená i malá ložnice. Jako kajuta, říká Dlesk. Jinak byly v bytě použity dřevovláknité desky na podlahu, hliníkové profily na přiznané elektroinstalace a keramické obklady a dlažby do koupelny a na toaletu.

Co dělníci nechápali

Proměna panelákového bytu nebyla jednoduchá. Jednak kvůli přísným parametrům tamního sdružení vlastníků, jednak kvůli nepochopení těch, kdo byt reálně předělávali. První zakázalo zasekávání rozvodů do nosných zdí nebo do stropních panelů. „Nechtěli jsme snižovat stropy sádrokartonovými podhledy, kde je možné část rozvodů skrýt. Výšku totiž považuji za jednu z nejcennějších hodnot prostoru. A tak jsme asi jediní v baráku, kteří to opravdu ctí a nezasekávají nic, ani vertikální rozvody elektřiny. Vše je vedeno po povrchu – jako původní rozvody topení,“ říká architekt.

Druzí, tedy zedníci, instalatéři a elektrikáři, něco podobného nebyli schopní pochopit. Hlavně proto, že se museli trefit přesně na osy pokojů, otvorů i dlaždiček, nové rozvody jsou totiž vedeny v přesných geometrických sítích.

Na nepochopení majitel bytu narazil také u požadavku na obložení koupelny. Tu tvoří malé kachličky 10 krát 10 centimetrů. „Říkal jsem jim, že dlaždičky nemohou krátit, protože jsem to měl vymyšlené přesně tak, aby je krátit nemuseli. A také se občas divili, že nechci, aby srovnávali a štukovali fleky a nerovnosti v omítkách po stržení polystyrénového kazetového zateplení stropů. Stejně jsme postupovali při úpravách nerovností, které na stropech zbyly po demolici nenosných příček. Zedníci je měli jen nahrubo začistit a celé to nepenetrovat a vybílit,“ vypráví Dlesk s tím, že údiv dělníků pak přišel v okamžiku, kdy měli dbát na přesnou rovnost u nových zdí nebo u spár nové podlahy.

„To, že mi jde o kontrast původní stavby a nově vkládaných prvků, jsem jim nějak naznačil, ale dlouho nevysvětloval, protože i tak by to nejspíš nebylo v souladu s jejich pravdou. Ani to, že mi nevadí stopy původních stavebních zásahů nebo odstraňovaných zdí. Nevysvětloval jsem jim ani to, že to je téměř stejné, jako když se obnovují historické památky, kde je podle jednoho filozofického proudu žádoucí, aby byly poznat stopy zásahů v jednotlivých obdobích vývoje. Ale chápu, že používat tuhle metodu v paneláku je poněkud neobvyklé. Myslím si však, že to je legitimní, ten dům má přece už téměř padesát let,“ uvádí architekt.

Všechno se povedlo. Nakonec ale nebylo nutné dohlížet ve velkém na zedníky jako spíš na dceru. Ložnice měla být totiž dalším kontrastem původní stavby a nových prvků. Zůstala tu oškrábaná omítka a původní panel. Ten měl ovšem zůstat šedý. Jenže dcera ho začala natírat… Majitel bytu tak bílý nátěr dokončil.