Vozí mu případy z celé republiky a ročně odoperuje až 400 pacientů. Na Klinice plastické chirurgie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, v jejíž čele Jiří Bayer už deset let stojí, denně s kolegy sešívají utržené prsty nebo rekonstruují různé části těla, které napadla rakovina. I takto zkušeného chirurga dokážou ale některá zranění překvapit a při jejich nápravě musí zapojit kromě svých znalostí také schopnost improvizace. „Příprava na amputovaný penis byla složitější, takové zranění totiž chodí statisticky jednou za 25 let,“ vysvětluje Bayer, který se stal teprve druhým lékařem v Česku, jenž mužský pohlavní orgán přišíval.

Postup operace takto raritního úrazu nebyl ale podle plastika až tak odlišný od jiných úkonů, které běžně dělá. Celý princip mikrochirurgie, jíž se Bayer věnuje, stojí totiž na propojování cév i nervů tak, aby byly opět maximálně funkční. „Dnes nás operační mikroskopy pouštějí do stále menšího mikrosvěta, kdy kromě drobných žil a cév šijeme třeba už i lymfatické cévy, které jsou zase o řád níž,“ popisuje lékař technologický pokrok, který umožňuje opravit i to, co dříve nebylo možné.

Právě kvůli novým technologiím a postupům strávil před časem tři týdny v jedné z nejprestižnějších světových klinik plastické chirurgie v americkém Houstonu, mnoho novinek si ale odtamtud nepřivezl. „Docela mě potěšilo, že to děláme prakticky stejně,“ vyvrací Bayer častý stereotyp, že je Amerika vždy o pár kroků před námi. Česká plastická chirurgie je totiž podle jeho slov už od svého založení před téměř sto lety na nejvyšší světové úrovni.

Náročné několikahodinové rekonstrukce ve fakultní nemocnici si pak prokládá působením na soukromé estetické klinice My Best Care, ve které se soustředí především na zvětšení či modelaci prsou nebo stále oblíbenější facelifty. „Co se týče konzultací i odpovědnosti, je to daleko náročnější,“ popisuje paradox, kdy sice na rozdíl od operací v nemocnici nejde o život, očekávání klientely je ale často mnohem vyšší. V rozhovoru pro CzechCrunch také spekuluje o tom, zda lékaři někdy transplantují lidskou hlavu, a popisuje, v jaké formě je nejlepší donést useknutý prst, aby měl co největší šanci se uchytit, nebo proč se ve své soukromé praxi rozhodl už neoperovat nosy.

UPOZORNĚNÍ – V ČLÁNKU SE VYSKYTUJÍ EXPLICITNÍ FOTOGRAFIE ZACHYCUJÍCÍ NEJRŮZNĚJŠÍ ZRANĚNÍ.

Původně jste chtěl být motocyklovým závodníkem. Proč jste se nakonec dal na plastickou chirurgii?
Za tohle vděčím tatínkovi. Motocykly jsem vždycky miloval a speciálně pak závody na ploché dráze. Ale můj otec byl dostatečně moudrý na to, aby mě v útlém věku přesvědčil, že pokud si přerazím páteř, tak to daleko nedotáhnu. Už v dětství jsem totiž měl pár zranění a některá mě pronásledují dodnes. Tatínek mě od motocyklů neodrazoval ani mě do ničeho netlačil, velice jemně mě ale vmanévroval do medicíny a chirurgie, která se mi nesmírně zalíbila.

Vždycky jsem chtěl ale dělat velkou břišní nebo hrudní chirurgii, nakonec jsem ale přičichnul k plastice, do které jsem se zamiloval. Je totiž neuvěřitelně tvůrčí a hravá, zároveň se jako jediný chirurgický obor zabývá celým tělem od hlavy až k patě.

Nedávno jste se vrátil ze stáže v MD Anderson Cancer Center v americkém Houstonu. Co jste se tam přiučil?
Jedná se o největší centrum pro léčbu rakoviny ve Spojených státech, součástí kterého je poměrně velká plastická chirurgie s 31 plastiky, kteří operují a rekonstruují všechno to, co my. Takže mě zajímalo, jestli to dělají jinak a jaké jsou u nich novinky nebo trendy. Docela mě ale potěšilo, že to děláme prakticky stejně.

Medicína v Česku je na nejvyšší světové úrovni a plastická chirurgie tam vždycky byla, přeci jenom patříme k zakladatelům tohoto oboru. Světové trendy jsme tedy vždy sledovali a taky jsme je často i nastolovali. S americkými kolegy jsme proto spíše vedli mezioborovou debatu nad drobnými detaily nebo technologiemi, které u nich mají o něco vyšší zastoupení.

Na vinohradské klinice běžně rekonstruujete chybějící nosy, přišíváte utržené ruce, jednou jste dokonce přišil celý penis. Jak vám při těchto operacích pomáhají právě technologie a nakolik je to o vašich rukou?
Technologie se samozřejmě vyvíjejí, ale když pominu robotickou chirurgii, která je v zásadě v plenkách a není pro náš obor až tak důležitá, tak si nemyslím si, že by byly něčím, co by plastickou chirurgii zásadně ovlivnilo. Pro nás jsou důležité především operační mikroskopy, které nás pouštějí do stále menšího mikrosvěta, kdy kromě drobných žil a cév na prstech šijeme třeba už i lymfatické cévy, které jsou zase o řád níž. Pořád je to ale primárně o schopnostech daného chirurga, technologie nijak výrazně neovlivní naši operační techniku.

Kvůli nemožnosti rekonstruovat určitou část těla nebylo kdysi možné ani odstranit některé nádory. Umíte dnes už zrekonstruovat všechno, a tím pádem i vyoperovat všechny nádory?
Pořád to neplatí. Především nádory v oblasti hlavy a krku mají stále jedny z nejfatálnější prognóz. Nicméně významnou část nádorů, u nichž chirurgická léčba spočívá v odstranění celé čelisti, jazyka, části krku, tváře nebo obličeje a byly dříve neslučitelné se životem, už dnes dokážeme ve spolupráci ať už s ORL, nebo s čelistní obličejovou chirurgií rekonstruovat poměrně dobře.

Teď jsme nedávno rekonstruovali u pacientky kompletní ztrátu patra, o které přišla kvůli nádoru. Neměla tak oddělenou nosní a ústní dutinu, což nesmírně snižuje kvalitu života, ať už co se týče příjmu potravy, nebo i mluvení. A to se nám podařilo mikrochirurgickým přenosem laloku části tkáně zrekonstruovat a na pacientce bylo velmi rychle vidět, jak jí to hrozně prospělo. Takže z toho mám radost, že tyhle možnosti už dnes jsou.

Tělo je plné náhradních součástek

Co všechno si takto můžete z těla vypůjčit?
Vždy je to otázka ceny, kterou jsme ochotni zaplatit. Máme ale vytipované části těla, které jsou docela dobře postradatelné. Z kostí je to například kost lýtková, v bérci totiž máme dvě a dominantní je ta holenní. Bez lýtkové kosti dokážeme docela dobře fungovat, aniž by to ovlivnilo chůzi. Stejně tak je dobrým materiálem lopata kosti kyčelní.

Celkem beztrestně můžeme brát i některé svaly, například z vnitřní strany stehna nebo široký zádový sval, který je největší svalem v těle. Jeho odběr nezpůsobí v zásadě žádné důležité funkční omezení ani viditelnou deformitu, nám pak naopak může hodně pomoci. Zachraňujeme s ním končetiny, můžeme ho použít k rekonstrukci prsu, dá se použít i na odhalenou lebku, na kterou se nedá použít kůže, protože se nikdy nepřihojí.

Tím, že půjčená část pochází z vlastního těla, tak je přijetí nové části bezproblémové?
Je bez problémů. Jelikož daná část nepochází od jiného člověka, nemusí se ani používat žádná imunosupresiva. Jediný problém může nastat s prokrvením, celá mikrochirurgická technika je totiž založena na propojení cév. Ty je třeba si připravit a pod mikroskopem je sešít. Tepnu na tepnu a žílu na žílu. Šicí materiály jsou dnes už tenké jako lidský vlas, takže pokud tyhle trubičky budou fungovat a bude v nich téct krev, tak bude fungovat i ta tkáň.

Je něco, co dnes ještě neumíte přišít?
O tom jsem nepřemýšlel, ale nejspíš hlavu. Je to totiž problém centrálního nervového systému, kdy u mozku a míchy nedochází k regeneraci. Přišít se dá samozřejmě ledacos, ale fungovat to nebude. Pokusy tady byly už v Sovětském svazu v padesátých letech, kdy Vladimir Děmichov transplantoval psí hlavu. Pokud se ale bavíme i o funkčnosti, tak tam ještě nejsme. Centrální nervový systém je stále ještě otázkou budoucnosti, hojí se totiž jiným způsobem než ten periferní, který zvládáme skvěle a jehož poranění jsou náš denní chléb.

Myslíte, že to někdy bude vůbec možné?
Věřím tomu a myslím si, že se toho dočkám i já. V plánu to ale nemám. Samozřejmě jsme přemýšleli o různých programech, třeba o transplantaci ruky. Technicky by to pro nás zas takový problém nebyl, ale jde spíš o organizaci. Zároveň si myslím, že indikací a pacientů, kteří by transplantaci ruky nebo obličeje potřebovali, je velice málo, takže vystačí několik center na světě, které se tomu věnují.

Vy také rád vyvracíte mýtus o tom, že useknutý prst by se měl přinést na ledu. Jak to teda je?
Tkáň, ať už je to prst, nebo cokoliv jiného, nesmí zmrznout a neměla by ani plavat ve vodě, to je základní pravidlo. Stačí prst přinést zabalený do vlhkého kapesníku. Oficiální postup je zabalit prst do vlhkého kapesníku nebo ideálně gázy, zavázat jej do igelitového pytlíku a ten vložit do druhého pytlíku s vodou a kostkami ledu, aby byla výsledná teplota zhruba 4 °C.

Každopádně ale Česká republika je malá a replantační servis poskytujeme 24 hodin denně jak u nás na klinice na Vinohradech, tak v brněnské nemocnici u sv. Anny. Takže je nejlepší popadnout prst a přijet. Je tady také možnost využít i vrtulník, protože se může stát, že na jednom z těch dvou replantačních center se zrovna něco přišívá. Republika je ale opravdu malá a systém naší péče je dostatečně hustý na to, aby vždy byla šance přišít danou část včas.

V případě ale, že je uříznutý třeba jen koneček prstu, málokdy je to u dospělého, obzvláště pracujícího člověka rozumná cesta. Ve chvíli, kdy se poranění ošetří bez toho, aniž by se prst přišíval, může člověk za 14 dní fungovat. Kdežto pokud ten prst budeme přišívat, tak pacient stráví 14 dní u nás a dalšího tři čtvrtě roku rehabilitací. Je tedy potřeba jednotlivě zvážit, jestli to má smysl. Stalo se nám totiž, že lidé přiletěli vrtulníkem a nakonec usoudili, že operaci vlastně nechtějí.

Vy jste jeden ze dvou plastických chirurgů, kteří kdy přišili penis, máte ale i zkušenosti s replantací skalpů. Jak se na tyto raritní případy připravujete? Máte čas před zákrokem něco dostudovat, nebo všechny postupy musíte nosit v hlavě?
Skalpů chodí víc, takže si člověk pamatuje některé případy, které byly třeba čtyři pět let zpátky. Zároveň si předáváme zkušenosti mezi sebou, takže když víme, že je pacient na cestě, zkontaktujeme se s chirurgem, který to už dělal a může se podělit o svou zkušenost. V případě amputovaného penisu to ale bylo složitější, jelikož taková zranění chodí statisticky jednou za 25 let. Vždy je ale možné podívat se do anatomického atlasu, v případě tohoto konkrétního zranění poprosit kolegy urology, aby nám pomohli s močovou trubicí a podobně. V zásadě je to ale principiálně stejné operace jako každá jiná.

Nespokojenost často hezčí nos nevyřeší

Jak často klientům a klientkám ve své soukromé praxi rozmlouváte estetický zákrok?
Děje se to velmi často. Čím je člověk starší a zkušenější, tím to dělá častěji. Estetickou plastickou chirurgii většina z nás dělá kvůli přivýdělku, ale cením si toho, když plastický chirurg nemyslí jenom na peníze. Zároveň je to daleko náročnější, co se týče konzultací i odpovědnosti, byť je to paradoxní, protože neriskuje lidskou končetinu nebo život. Klienti ale očekávají, že to bude naprosto bez komplikací a přesně tak, jak si představovali, přičemž jejich představy je potřeba dost často korigovat.

Jakmile má totiž klient představy, které se s těmi mými úplně neslučují, měl by od toho dát člověk ruce pryč. Zkušený plastický chirurg také pozná, že u klienta není něco psychicky v pořádku. Takoví klienti jsou velice častí, typicky jsou to operace nosu především u mužů. Tito pacienti totiž často řeší problémy, které plastická operace nevyřeší, někdy se to může dokonce ještě zhoršit a klient pak obrátí svou nespokojenost proti chirurgovi. Proto jsem na privátní klinice přestal nosy operovat.

Čím si vysvětlujete, že jsou to zrovna nosy?
Protože nos je nejdominantnější část obličeje a spousta lidí, kteří se zaměřují na svůj vzhled, se upínají právě na něj. Také spousta lidí, kteří jsou nespokojeni se svým životem, to přisuzuje svému vzhledu a nebudou s ním nikdy spokojeni, ani po plastické operaci.

Jakým způsobem s takovým klientem pracujete? Doporučíte mu například psychoterapii, která by mu mohla pomoci?
Můžeme mu ji doporučit, ale takový člověk tuhle dobrou radu obvykle nepřijme. Ideální scénář pak je, když se lékař s klientem zvládne dohodnout a jejich představy se v nějakém bodě protnou. Tlak totiž nesmí být vyvíjen ani z jedné strany, chirurg nikdy nesmí přebíjet představu klienta a produkovat stále stejná prsa nebo stále stejné nosy. Je ale pravda, že určití plastičtí chirurgové mají svůj podpisový vzor, a tím pádem je pak vyhledává určitý typ klientely.

Jak často mají klientky a klienti nereálné představy?
Občas ano, ale mám pocit, že se to v posledních letech dostává trochu do normálu a těch extrémních požadavků ubylo, trendy v posledních letech totiž cílí spíše na přirozenost. Už to není honba za extrémně velkými prsními implantáty a drastickými změnami v obličeji. Jsem za to jedině rád.