Oba z nuly vybudovali firmy, které prodali za vyšší desítky milionů korun. Oba následně řešili nečekané výzvy, byť každý odlišné. A oba teď pomáhají dalším nadějným podnikatelům na brněnském JICu. Jan Mayer vybudoval startup Dataweps, jenž se integroval do Heureky, Libor Hoření v sedmnácti rozběhl portál Toprecepty.cz, z nějž vyrostl největší web svého druhu v Česku a později přešel pod křídla skupiny Pale Fire Capital. Pro CzechCrunch oba mluví o stinných stránkách jinak obecně adorovaného stavu – o životu po exitu, tedy po prodeji firmy.

Mít najednou na účtu desítky milionů korun s sebou přináší i určité problémy. Co s tolika penězi dělat? A co vůbec dělat s volným časem? „Můžete totiž dělat úplně všechno, ale nemusíte vůbec nic,“ popisuje Libor Hoření, jenž pak zažil dvouletý pád. „Nic jsem netvořil, jen jsem se flákal. A z nudy začaly další věci. Abych meditoval, zapálil jsem si jointa, kterých postupem času bylo víc a víc,“ přiznává s tím, že v investicích poté naletěl i známému, a tak přišel o několik milionů.

Aby se Jan Mayer podobných situací vyvaroval, ozval se kamarádům, kteří již podobný problém – tedy že najednou nabyli hodně peněz – řešili. „Posbíral jsem dobré rady a ty pak skládal dohromady. Jedna rada mi utkvěla, Vojta Roček mi říkal: ‚Je těžší o peníze nepřijít než vymyslet, jak je zhodnotit.‘“ vzpomíná. V rozhovoru také rozebíráme, jak se Hoření dostal ze sestupné spirály zase ven, výzvy po prodeji firmy i to, co dělat se získanými prostředky a jak zbytečně nikomu nenaletět. Bavíme se i o paradoxech investičních trhů či o tom, jak se vůbec na život po exitu připravit.

Co vlastně dělá člověk poté, co prodá svoji firmu a na účtu má najednou desítky milionů?
Libor Hoření: Já jsem asi půl roku různě cestoval. Když mi došly nápady, kam vyrazit, vzal jsem mapu, položil ji na pole za Brnem, půjčil jsem si luk a šípy a střílel – co trefím, tam poletím. Skončil jsem na jihozápadním cípu Aljašky, doletěl jsem malým vrtulákem za komunitou Inuitů, kteří dodnes loví a jedí velryby.

Jan Mayer: V mém případě to bylo jinak, po prodeji se Dataweps začlenil do Heureky a já byl motivován earn-outem, abych ve firmě pracoval dál. Po uplynutí této doby jsem dostal nabídku být ředitelem pro Česko a Slovensko, což mi přišlo zajímavé a říkal jsem si, že to zkusím na dva roky. Nakonec jsem tam zůstal téměř pět let.

Z Heureky jste odcházel teprve nedávno, proč vlastně?
Jan Mayer: Narodilo se mi třetí dítě, i proto jsem chtěl omezit práci. Nebaví mě ale sedět jen tak doma, pak cítím, že hloupnu. A nechci, aby to bylo pro děti vzorem – to, že se vysedává doma a nepracuje. Chci dětem ukazovat, že pečení holubi nelítají do pusy zadarmo. Přijal jsem proto nabídku JICu, dlouhodobě k sobě máme blízko, kdysi jsem byl jejich klientem, dokonce jsem s mým tehdejším projektem v podnikatelské soutěži porazil Kiwi.com. Ten můj ale na rozdíl od nich rychle skončil. (smích) JIC nám pomáhal i s rozjezdem Datawepsu, teď podobné zkušenosti vracím další generaci podnikatelů.

Libor Hoření: Já jsem se do JICu dostal náhodou. Ozvali se mi, že hledají někoho na mentoring studentských startupů. Ani nevolali přímo mně, mysleli si, že jsem hrozně busy úspěšný podnikatel. Já přitom nedělal nic. (smích) Řekl jsem jim, že pokud chtějí někoho na poloviční úvazek, mě by to bavilo, tak jsme si plácli. Podpoře studentů v podnikání jsem se věnoval již přes deset let, ale nárazově a bez systému – když se někdo ozval, zašli jsme na kafe. To jsem dělal rád, dává mi smysl inspirovat mladé lidi, aby tvořili něco užitečného. Tehdy to byl pro mě game changer, uvědomil jsem si, co vlastně v životě chci a že jsem nebyl šťastný.

Co tím myslíte?
Libor Hoření: Dnes už vidím, že po prodeji firmy to u mě byla spirála dolů. Vstával jsem bez budíku, poté jsem vyřídil pár zpráv, čuměl na YouTube, objednal oběd, po obědě si zdřímnul… Nic jsem netvořil, jen jsem se flákal. A z nudy začaly další věci. Abych meditoval, zapálil jsem si jointa, kterých postupem času bylo víc a víc. Když takto ležíte celý den na gauči, má to dopad, najednou jsem necvičil, objednával jsem si stále horší jídlo a strádal.

Jak dlouho to trvalo?
Libor Hoření: Asi dva roky, než jsem si i díky koučovi uvědomil, že nejsem šťastný. Vždy mě bavilo něco tvořit, vymýšlet, posouvat. Zároveň mě ale nikdy nebavilo vstávat v šest ráno, mít každou hodinu jinou schůzku, sotva stíhat oběd a přijít v noci domů zničený. Vyhovuje mi systém někde uprostřed, dostatek řádu, ale zároveň i svobody.

Zamýšlel jste se někdy nad tím, jak se vám do takové spirály podařilo dostat?
Libor Hoření: Asi největší poučení vnímám v tom, že systém a řád mi neustále někdo nastavoval – nejdřív rodiče, pak škola, poté podnikání, kde si jej do jisté míry nastavujete sami, ale také máte odpovědnost vůči jiným. Když jsem firmu prodal, poprvé v životě jsem se ocitl ve vzduchoprázdnu. Najednou jsem mohl úplně všechno a nemusel absolutně nic. V tu chvíli mi to nedošlo, ale ten systém a řád si prostě musím nastavit sám.

Jan Mayer: To, co popisuje Libor, jsem zažil na vysoké škole. Po gymplu jsem byl poprvé bez řádu, nemusel jsem podávat konstantní výkon. To byla doba, kdy začínaly sociální sítě, nedělat nic bylo strašně jednoduché, člověk jen hloupnul. Tehdy jsem si řekl, že do takového stavu se již nechci dostat, což mi také pomohlo zůstat při zemi i po prodeji firmy nebo odchodu z Heureky. Hodně v tom všem ale pomáhá právě rodina a děti. I když bych kvůli práci nemusel, kvůli nim musím vstávat v 5:30 ráno. Dává mi to řád, nemůžu dělat jen tak cokoliv jako předtím Libor.

Libor Hoření: Teď už vidím, že prodej firmy neotevírá jedny, ale dvoje dveře. Jedny jsou super: teď mám daleko víc zdrojů na to, abych tvořil něco užitečného, ať už v další práci, nebo rodině, v partnerství, s kamarády, v osobním životě. Druhé dveře vám umožňují dělat úplně všechno a zároveň vůbec nic, takže klidně flákání se. Já jsem otevřel druhé dveře a naštěstí jsem udělal krok zpátky, abych prošel těmi prvními.

Říká se, že zakladatelé své firmy vnímají jako děti, o které roky pečují a věnují jim hodně energie, ale nový majitel se může rozhodnout otočit kormidlem směrem, kam by původní zakladatelé nešli. Jaký je to pocit, prodat svou firmu?
Libor Hoření: Stává se, že když někdo za firmu zaplatí randál, chce ty peníze vydělat zpátky, a tak ji začne řídit jinak. Mně to nebylo moc příjemné, já jsem měl svoji firmu opravdu rád, budovali jsme komunitu, pečovali o ni i o zákazníky. Noví majitelé pak na web nasadili fakt hodně reklamy, ždímali čísla, honili výsledky. To mě jako zakladatele mrzelo.

Jan Mayer: U nás to bylo jinak. Důležitá je zároveň otázka, jestli firmu stavíte na maso, nebo na mléko (na jednorázový prodej, nebo dlouhodobé zisky – pozn. red.). My jsme stavěli na mléko, neměli jsme ani investory a dopracovali jsme se do pozice jedničky v Česku a na Slovensku, v Maďarsku a Německu jsme měli první klienty. Pak jsme stáli před otázkou, jestli pokračovat v takovém rozložení, jestli investici nabrat a zkusit to ještě škálovat, anebo firmu prodat.

Rozhodli jsme se pro exit. Ale nemám pocit, že bych pak přišel o dítě, což je ale dáno i tím, že jsme si nevěstu vybrali docela dobře. Věděl jsem, že s Heurekou to nedopadne špatně, znali jsme se, podařila se i integrace. Z tohoto pohledu jsem spokojený s tím, jak to dopadlo. A to, že jsem tam byl tak dlouho, to potvrzuje.

Zároveň když prodáte firmu, tak vám na účtu přistane větší obnos peněz, což někdy také vede k tomu, abyste o ně nepečovali dobře. Něco si samozřejmě dopřejete jako například vy, Libore, to cestování. Jak jste se ale vyvarovali tomu, abyste neutráceli zbytečně?
Libor Hoření: Asi přirozeně jsem začal hledat, jak investovat. Tehdy jsem si říkal, že když jsem tak dobrý v podnikání, budu dobrý také v investování, protože najdu skvělé příležitosti. Vydělávat peníze v byznysu a pak investováním je ale něco úplně jiného. Byl jsem amatér, určitým lidem jsem i naletěl, udělal jsem spoustu zbytečných chyb.

Když říkáte zbytečných – dalo se jim předejít? Sám přiznáváte, že to pro vás byla nová oblast, takže je přirozené, že člověk chyby dělá.
Libor Hoření: Máte pravdu. U mě to bylo o tom, že mi například zavolal kámoš a říkal mi o strašně super nové kryptoměně, proč to dává smysl a podobně. Intuice mi říkala, že tomu moc nerozumím, natož abych věděl, zda je to fakt užitečné a dává to smysl. Ale neověřil jsem si informace, věřil jsem mu a přišel o několik milionů. Neměl jsem chtít rovnou deseti- a stonásobné zhodnocení, ale začít víc konzervativně. Sám si zjistit víc a poradit se s více lidmi než dát na jeden názor.

S tím, že mě někteří lidé okradli, mám i další cennou zkušenost. Když to zjednoduším: okradou vás právě takoví lidé, kteří jsou na tom špatně. Takoví, co jsou furt nemocní, pořád si stěžují, nedaří se tohle a tamto, neustále jsou negativní… a pak za vámi přijdou s tím, že rozumí kryptoměnám, ukazují vám grafy a tabulky. Takhle jsem naletěl, proto se už teď nedívám jen na to, co člověk říká, ale jak žije a jak se mu daří v životě.

Jan Mayer: Abych se podobným situacím vyvaroval, ozval jsem se kamarádům, kteří již podobný problém, kdy najednou měli hodně peněz, řešili. Posbíral jsem dobré rady a ty pak skládal dohromady. Jedna rada mi utkvěla, Vojta Roček mi říkal: „Je těžší o peníze nepřijít než vymyslet, jak je zhodnotit.“ Takže místo násobků a výdělků jsem se víc soustředil na to, jak je neztratit.

To se vám povedlo?
Jan Mayer: Samozřejmě jsem udělal i chybná rozhodnutí, ale naštěstí mě žádné z nich nestálo hodně. Spíš bych je zpětně dal někam jinam. Když jsem prodal firmu, všichni mi říkali, ať peníze nedávám do akcií, že jsou v naprostém maximu a půjdou do kopru. Teď o pár let později jsou na dvojnásobku, co byly tehdy, možná ještě víc. Ale po bitvě je každý generál.

Hlavně jsem se snažil být disciplinovaný. Například mě bavilo nakupovat nemovitosti jak v Česku, tak v zahraničí, ale pak jsem zjistil, že to z pohledu výdělku není úplná výhra. Tak jsem je zase začal prodávat. Koupil jsem nějaké krypto, to pak šlo na polovinu. Naštěstí jsem nic neprodal, ale taky jsem neměl koule přikupovat – a teď je zase na několikanásobku. Nedá se nic dělat, jak vám řekne každý, investování je ve výsledku o diverzifikaci. Ale bolí, když si to musíte osahávat sám.

Libor Hoření: Souhlasím, diverzifikace je klíčová. Na investování mě ale fascinují některé paradoxy. Například kdybych se zeptal jakéhokoliv finančního poradce, jakou nejhorší investiční radu mohl někdo v historii dostat, řekne vám: „Prodejte dům a kupte za to bitcoin.“ Nejšílenější rada, co můžete dostat. Ale kdokoliv by to za posledních sedmnáct let udělal – kromě několika pár posledních měsíců –, byl by na tom pravděpodobně mnohonásobně líp. Podobně je to s akciemi, všichni je adorují, ale když to srovnáte se zlatem, což je nejkonzervativnější aktivum na planetě, za posledních 25 let právě zlato S&P 500 porazilo.

Opravdu?
Libor Hoření: Kdybyste nakoupil kdykoliv od začátku roku 1998 do konce roku 2005 a držel to do 30. ledna 2026, zlato by vám vyneslo víc než S&P 500.

Jan Mayer: A to jsou dnes akcie docela šílené, celý index S&P 500 táhne možná top deset firem, ostatní se jen tak plácají.

Libor Hoření: Z toho všeho jsem tak trochu bezradný. Samozřejmě vám každý řekne, ať si necháte poradit od fakt dobrých a zkušených lidí, ti vám ale radí mít ve zlatě jedno až tři procenta a hlavně jít do akcií a dluhopisů… Největším dlužníkem na planetě je americká vláda, má dluh 38 bilionů dolarů. A jejich dluhopisy jsou zároveň jedno z nejbezpečnějších aktiv? Vždyť to vůbec nedává smysl! Samozřejmě, chci si a nechávám si radit od lidí, co tomu rozumí, ale někdy mi moc nedává smysl, co radí.

Abychom se trochu vrátili – napadá vás něco, co jste mohli udělat lépe, abyste se na prodej firmy připravili již například v začátcích podnikání?
Libor Hoření: Možná mám trochu nekonvenční radu, ale zkuste si sednout a zamyslet se, co jste v životě dělali ve volném čase rádi, zadarmo, protože vás to bavilo. To vám pomůže s tím, co dělat, když firmu prodáte. Já jsem si to vůbec neuvědomoval, že mě právě hrozně baví potkávat mladé šikovné podnikavé lidi, kteří něco rozjíždí a zároveň si váží mojí zpětné vazby, mých názorů. Měl jsem radost, když jsem jim mohl pomoct nebo propojit je a oni pak psali, že moc děkují, že teď spolupracují.

Jan Mayer: Vnímám to podobně, je důležité najít si osobní vizi, což vám pomůže mít nastavený směr, i když firmu prodáte. Budete věřit tomu, že vás čeká ještě něco dobrého. Libor popsal metodu – podívat se zpátky a zhodnotit, co vás bavilo, i když jste to dělali zadarmo. Vnímám to stejně, protože hromada peněz zničila spoustu lidí a to je škoda.

Libor Hoření: K tomu mě napadá… Když mi bylo sedmnáct, udělal jsem si vision board, takovou nástěnku, kdo chci být, co chci dělat: chci být finančně nezávislý, úspěšný, užitečný lidem a pozitivně zlepšovat svět. To jsem si tehdy vysnil a všechno se mi to splnilo. A je až zajímavé, kolik úspěšných lidí kolem sebe mám, kteří si takový vision board udělali, a všem se nám to splnilo. Je to hodně užitečný nástroj do života.

Jan Mayer: Něco takového jsem kdysi udělal taky, i když to bylo v rámci workshopu chození po žhavých uhlících. Říkal jsem si, že to musím zkusit, když to nedává smysl. Překonáte ale svůj strach, poté jsme pracovali na osobních vizích. Měl jsem to někde sepsané, ale ztratil jsem to. Co si však pamatuju, tak všechno se mi z těch vizí splnilo. Většinou to bývá v jiné formě, než si původně představujete, ale důležité je, že se to povede.