V šestnácti letech odešla do Indonésie, kde se učila být profesionální potápěčkou. V moři už zůstala, už ale ne jako potápěčka. Lucia Baranová se rozhodla, že bude oceán chránit. Dnes má v Mexiku neziskovou organizaci Blue Religion, která vzdělává děti, chodí uklízet pláže a také zaměstnává rybáře, kteří by jinak vyráželi na moře lovit žraloky.

„Náš program funguje tak, že v den, kdy rybář pracuje s námi, nemůže lovit žraloky. Když s námi nepracuje, tak jeho čas nekontrolujeme. Když pro ně nemáme dostatek práce, abychom jim ji dali každý den, nemají šanci zaplatit třeba jídlo pro rodinu. Musíme se tedy, aspoň teď, spokojit s tím, že neudržitelný rybolov nezastavujeme, ale redukujeme. I tak každý den zachráníme deset až padesát žraloků, které by jinak rybář ulovil. Záleží, jak úspěšný den by měl,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Baranová, která o záchranu biodiverzity bojuje také s Nikol Argayovou. V Mexiku tak působí česko-slovenská dvojice.

Právě Češi a Slováci také tvoří polovinu zákazníků na různé výjezdy, které Blue Religion pořádá a na kterých rybáře zaměstnává. „Prakticky to vypadá tak, že složíme malou skupinu třeba šesti zákazníků, se kterými každý den vyrážíme na několik hodin na loď. Tu kapitánuje místní rybář a hledáme ta nejlepší setkání s divokými zvířaty ve volné přírodě. Máme expedice za žraloky, ale také výlety pro rodiny s dětmi za šedými velrybami, které mají rády, když je člověk drbe na čumáku. Děláme šest až deset expedic za rok,“ říká Baranová, když popisuje, jak její boj za záchranu žraloků vypadá. V rozhovoru mluví také o tom, v jakém stavu populace žraloků je, nebo proč je v Mexiku, kde se jich uloví ročně čtvrté největší množství na světě, tento druh obživy tak rozšířený.

Do Indonésie jste odešla v šestnácti. To není úplně běžný věk na odchod z domova. Jak se to stalo?
Nějak jsem u nás na Slovensku nezapadla do systému. Nedával mi příliš smysl. Přišlo mi, že mnoho věcí děláme zbytečně nebo že do budoucna nemají žádné využití. Mám skvělé rodiče, kteří mě vždy podporovali v tom, co jsem dělala, a vyšli mi vstříc. Byli jsme na dovolené na Bali, kde jsem smysl viděla a rodiče mi tenkrát pomohli.

Vaše organizace Blue Origin funguje ale v Mexiku, co přesně tam děláte?
Chodíme na pláže, sbíráme odpad a vysvětlujeme, jak funguje recyklace, jak dlouho trvá, než se plast rozloží a podobně. To je jedna část. Druhý pilíř se zaměřuje na vzdělávání dětí. Sestavili jsme příběh o malém žralokovi, který cestuje oceánem a setkává se s různými problémy. Děti během vyprávění dělají také různé aktivity a hry, během čehož se učí o oceánu, jeho důležitosti a o zvířatech v něm. Třetí část je naše kampaň na ochranu žraloků, na ní pracujeme s lokálními rybáři, kterým nabízíme alternativu obživy v turismu.

Na projektu také spolupracujete s kolegyní z Česka, dá se tedy říct, že jste česko-slovenská dvojice?
Ano, s Nikol jsme tento projekt rozjely dohromady a je náš společný.

Jak v praxi vypadají ty tři pilíře, které jste popsala?
Jsme nezisková organizace, která má peníze z expedic a výletů. Bereme zákazníky na lodě a ukazujeme jim velryby, delfíny, rejnoky, lachtany a plaveme také se žraloky. Rybáři nám často na těchto lodích dělají kapitány. Mají roky zkušeností s prací na oceánu a jsou to nejlepší znalci toho prostředí.

Takže skrze tyto výlety si vyděláte na celý provoz?
Ano, pomáhají financovat celý projekt. Organizujeme je jak pro potápěče s licencí, tak pro kohokoliv, kdo umí šnorchlovat. Všechny expedice jsou přitom založeny na setkáních se zvířaty v oceánu. Prakticky to vypadá tak, že složíme malou skupinu třeba šesti zákazníků, se kterými každý den vyrážíme na několik hodin na loď. Tu kapitánuje místní rybář a hledáme ta nejlepší setkání s divokými zvířaty ve volné přírodě. Máme expedice za žraloky, ale také výlety pro rodiny s dětmi za šedými velrybami, které mají rády, když je člověk drbe na čumáku. Děláme šest až deset expedic za rok, aby to pokrylo náklady organizace, není to masovka, ale vystačíme s tím tak, abychom nemuseli být závislí na dotacích. Z poloviny jezdí Češi a Slováci, z druhé pak Američané a další Evropané.

Pracujete s tím, že dáte rybářům práci, aby nemuseli žraloky lovit, je to tak?
Vlastně ano, ale nikdy jim nezakazujeme žraloky lovit. Nemůžeme si to dovolit a ani nechceme nikomu diktovat, jak se chovat. Náš program funguje tak, že v den, kdy rybář pracuje s námi, nemůže lovit žraloky. Když s námi nepracuje, tak jeho čas nekontrolujeme. Když pro ně nemáme dostatek práce, abychom jim ji dali každý den, nemají šanci zaplatit třeba jídlo pro rodinu. Musíme se tedy, aspoň teď, spokojit s tím, že neudržitelný rybolov nezastavujeme, ale redukujeme. I tak každý den zachráníme deset až padesát žraloků, které by jinak rybář ulovil. Záleží, jak úspěšný den by měl.

Zároveň jsem se dočetla, že úspěšných dnů je v Mexiku čím dál méně. Je to tak?
Je to tak, každým rokem vlivem nadměrného rybolovu žraločí populace klesají. Rybáři tak mají méně úlovků, chodí lovit na delší čas a na vzdálenější místa. Jeden rybář, se kterým teď pracujeme, musí jezdit na vodu na pět dní, aby to pro něj dávalo ekonomicky smysl. Jejich práce není vůbec lehká a příběhy, které vyprávějí, jsou neuvěřitelné.

Takže vám to hraje do karet?
Někteří rybáři určitě rádi vymění náročnou a málo placenou práci v rybolovu za výdělek v turismu. Alternativa, kdy na vodě stráví méně času a za lepší peníze, je určitě lákavá. Jinak jde ale o muže, kteří jsou na své schopnosti právem velmi hrdí a my bychom bez nich třeba některé znalosti o výskytu zvířat ani nemohli mít. Naše vztahy s nimi jsou založeny na spolupráci.

Čím to je, že tu práci dělají, když není nijak zvlášť výdělečná?
Je to profese, která se v Mexiku hodně dědí z generace na generaci a má dlouhou tradici. Když se s rybáři bavíme, tak ani vlastně nevědí, jak jinak peníze vydělat. Zdědili loď, lovit žraloky je někdo naučil v mladém věku. Když se podíváte na rybářské lodi, často vidíte na palubě dítě. Tím pádem by se dalo říct, že nemají moc na výběr. Neměli šanci jít někam studovat a vybrat si jinou práci. Proto jsme se rozhodli s nimi navázat spolupráci namísto toho, abychom s nimi bojovali. Je třeba si uvědomit, že to nedělají proto, že by chtěli ničit ekosystém, dělají to proto, že nemají jinou možnost.

Stalo se vám někdy, že by nějaký rybář třeba řekl, že nemá zájem a raději bude lovit?
Samozřejmě. Ale v oblasti, kde jsme nyní, jsou lidé velmi otevření spolupráci. Mám srovnání z minulosti, kdy jsem jezdila hodně po světě, dělala jsem dobrovolníka pro Mořské pastýře, což je obrovská organizace, která se snaží chránit oceány, a ti mají trochu bojové nasazení. Fotografovala jsem tehdy žraločí trhy, byla jsem v Hongkongu, Indonésii nebo Japonsku a tam rybáři nereagovali moc příjemně. Ale je fakt, že jsem tam stála s foťákem a asi jim to nebylo příjemné. Když jsem s vlastní organizací změnila přístup, kdy rybářům ukazujeme respekt, i jejich přístup je úplně jiný.

Myslíte si, že by vaše organizace nebyla tak úspěšná, kdybyste působili jinde, třeba právě v Asii?
I v Indonésii existuje projekt založený na podobném principu a funguje výborně. Záleží na přístupu a na tom, kolik času a energie tomu člověk věnuje.

Mexiko má čtvrtý největší počet ulovených žraloků. Myslíte si, že v tom velkou roli sehrává právě rodina? To, že se to dědí z generace na generaci?
Spíš je to fakt, že je tady žraloků prostě hodně. Jsou tu oblasti, kde je velmi brzy od břehu hluboká voda. Ujedete pár mil a je tam tisíc metrů hloubka. Je tu tedy velké množství oceánských žraloků. Loví se tu hlavně modří žraloci, kterých je tu opravdu mnoho. Takže tomu generačnímu předávání bych nekladla takový význam, protože takhle se to dělá všude na světě.

Zároveň ale říkáte, že žraloci ubývají. Znamená to, že dřív nebo později se rybáři stejně budou muset přeorientovat na jinou práci?
Mexiko, stejně jako celý svět, má celkově velmi slabé regulace na ochranu žraloků. Jsou tu chráněny jen tři druhy – žralok bílý, velrybí a velký. Tito tři žraloci jsou chránění kvůli turismu, protože vydělávají neskutečné množství peněz. Třeba žralok velrybí se jednou do roka v červenci shromažďuje u ostrova Isla Mujeres. Je to obrovský žralok, který se živí jen planktonem, takže se ho lidé nebojí. To znamená, že na ostrově je masový turismus, protože za žraloky tam chodí stovky lidí denně. Živí to celý ostrov. Jinde se zase lidé potápějí s bílými žraloky. Někdo jednou spočítal, že díky tomu má jeden žralok hodnotu několika milionů dolarů. To je neporovnatelné s tím, co dostane rybář za to mrtvé tělo.

Ostatní žraloci jsou chránění dva měsíce v roce, zbytek času je absolutně legální je lovit. Náš projekt chce nejen ukázat rybářům, že je alternativa právě v turismu, ale chceme také ukázat mexické vládě, že nejen ti tři žraloci, ale i ti další mají velkou hodnotu, pokud jsou živí. Jsme tak součástí tlaku na vládu, aby dala pod ochranu větší část oceánu. Pokud se bude rybolov smysluplně regulovat a vznikne více chráněných oblastí, bude prostor jak pro udržitelný rybolov, tak pro udržitelný turismus.

Jak to, že není tak vysoká cena žraločího masa?
Málokdo ho vyhledává, je toxické, protože je plné těžkých kovů. Žralok je na vrcholu potravinového řetězce a kumuluje se v něm velké množství rtuti. V Mexiku se prodává jako rybí taco a často se schovává pod nejasnými názvy. Existuje i výzkum, který prováděl testování vzorků neoznačených rybích výrobků, a často se ukázalo, že jde právě o žraločí maso. I v Anglii, když si dáte fish and chips, se to může stát.

Už vás mexická vláda nějakým způsobem registruje?
Snažíme se o podporu projektů pro změnu státních legislativ a mezinárodních úprav, jako jsou zákony Evropské unie nebo úmluva CITES o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy zvířat. Nemyslím si, že by mexická vláda registrovala nějak ve velkém naši organizaci, ale určitě registruje obrovský problém s výlovem žraloků. Ten je hodně založený na obchodě se žraločími ploutvemi. My můžeme spolupracovat s organizacemi, které omezují tento obchod.

Kolik rybářů zaměstnáváte?
Spolupracujeme s více rybáři, ale žádného nezaměstnáváme na plný úvazek. Záleží na sezóně a počtu zákazníků, podle toho je najímáme. V oblasti, kde jsme teď, tedy ve státě Nayarit, spolupracujeme se sedmi rybáři. Po domluvě jsou připravení s námi naskočit na loď.

Co je tedy cílem?
Chceme prolomit to generační předávání, aby děti viděly i jinou šanci. Snažíme se děti i trochu učit anglicky, aby měly šanci pracovat v turismu. Na to žádnou školu nepotřebují. Cíl je tedy postupně ukazovat alternativy a ukazovat udržitelné možnosti obživy. Chceme rozšiřovat povědomí o tom, jaký je oceán a jak důležité je se o něj starat.

Chcete svou organizaci rozšířit i do dalších zemí?
Zatím ne, Mexiko je obrovské. Budu nadšená, když se to tu rozšíří a budeme mít třeba několik poboček. Známe to tu, víme, jak zde lidé fungují, máme síť dobrovolníků a spolupracujeme i se školami. Někdy není špatné se držet při zemi. Kdybychom se měli rozšířit i do dalších států, asi bych se tomu nebránila, ale to je dlouhodobá představa.

Asi taky nejste jediná organizace, že?
Je nás velmi málo, navzájem se známe a co vím, tak jsme asi pátí na světě, co se snaží o změnu přesně tímto způsobem.

Upozorňujete na to, že od osmdesátých let klesly počty žraloků na celém světě zhruba o 71 procent. Je důvodem lov nebo i něco jiného?
Ano, žraločí populace klesly v posledních desetiletích o více než sedmdesát procent. Je to hlavně neudržitelným rybolovem. Nejen tím, který se přímo na žraloky zaměřuje, ale rybolovem celkově, protože žralok je mnohokrát z vody vylovený s něčím jiným nechtěně. Loď, která se zaměřuje na tuňáky a jiné predátorské ryby, vyloví také žraloky. Kromě rybolovu, který je zaměřený hlavně na žraločí ploutve, existuje také rybolov žraloků kvůli kosmetice. Důvodem rapidního úbytku a nedostatečného doplňování zdravých populací je ale také rozmnožovací strategie žraloků, kdy na mláďata je jedinec připravený, podle druhu, někdy až po dvaceti letech života. Mnoho vylovených žraloků se tak nikdy nemělo šanci rozmnožit.

Chápu to správně, že se snažíte vést lidi k tomu, že když se k vám přidají, budou z toho mít dobrý pocit?
To je celková myšlenka naší organizace a idea dobrovolnictví. Naše organizace navíc není postavená na černo-bílém vidění světa a myslím si, že to je právě to, co k nám lidi láká. Na rozdělování společnosti a odsuzování já sama celkově nevěřím.

Na co tedy věříte?
Že není potřeba lidi osočovat, že na hněv je reakcí zase jen hněv. Na boj je reakcí boj. Pokud se člověk něčemu snaží porozumět, pak je reakcí porozumění. Právě tak se to snažíme dělat. Pozitivně. Když chceme, aby šli lidé s námi, musíme je nějak motivovat. Na našich akcích je proto vždy dobrá nálada a k úklidům přidáváme třeba nějakou zábavnou aktivitu. Chodíme na kajaky, ze kterých sbíráme odpadky, potom máme prezentaci a večer zase sedíme u ohně. Lidi to pak berou tak, že jdou někam, kde je legrace, něco se u toho naučí, a ještě udělají něco dobrého. Tak nám to funguje. A mně je tak i psychicky lépe. Jinde to byl hrozný boj a strach, že všechno spěje k zániku.

Říkáte, že žraloci stojí na vrcholu potravního řetězce v oceánu a bez nich by pak hrozilo některým ekosystémům zhroucení. Proto se také zaměřujete na ně. Projevuje se to už nějak už dnes?
Na některých místech to vidět je a určitě to nebude pozitivní dopad, u konkrétních prohlášení mám ale ráda, když jsou podložené fakty. Žraloci ještě nevyhynuli, takže se také těžko určuje, co se by se stalo přesně, kdyby k tomu došlo. Existuje ale výzkum, kdy se po zmizení žraloků tygřích na jednom místě v Austrálii přemnožila populace želv – a ty začaly vyjídat velké části mořské trávy. Tím došlo k problému v místním ekosystému. Jinak na tuto otázku asi odpovědět neumím.

Nikdy jsem nepřemýšlela, že byste šla studovat třeba biologii?
Vědce obdivuji, ale já sama jsem své využití vždy viděla spíše prakticky. Když někam přijdu, vidím před sebou projekt, který se mi většinou podaří uskutečnit. Lidí, kteří z vize dokážou udělat něco pozitivního, je vždycky potřeba, stejně tak jako těch, co provádějí vědecký výzkum a studie.

Nikdy vám vzdělání nechybělo?
Pracujeme s mnoha biology, jsou i v našem týmu. Když jsme na lodi, informace spolu sdílíme. Hodně věcí se člověk naučí v praxi, a to platí i pro vědce. Jejich účast v naší organizaci je ale zcela jistě velmi potřebná.