Jste fanouškem postapokalyptického žánru, ale vaše milovaná polovička třeba tak úplně ne? Tak zkuste ledy prolomit v kině u snímku Vzhlížet ke hvězdám od režiséra Ridleyho Scotta, proslaveného Gladiátorem. Bude to pro vás oba víceméně stravitelný snímek, který víc než brutální konec světa řeší lidskou naději. A jestli jste už trochu pamětníci, je to i typ filmu, ve kterém by v devadesátkách hrál Kevin Costner.

Ridley Scott je velmi známé jméno, ale ne nutně záruka prvotřídního filmu. Kromě Gladiátora dokázal diváky strhnout Marťanem, ale taky budit rozpaky s Napoleonem nebo vetřelcovským Prometheem. Teď se pustil do filmového zpracování knižního bestselleru Psí hvězdy v postapokalyptickém snímku Vzhlížet ke hvězdám. Pokud při slově apokalypsa znechuceně čekáte zombíky, mutanty nebo kdovíjakou hrůzu, budete možná příjemně překvapeni. Jestli v ně naopak doufáte, tak zklamáni.

Vzhlížet ke hvězdám je především příběh o naději. Svět zdevastoval virus, jehož následky vidíme spíš jen okrajově. Hlavní hrdina s hezounskou tváří Jacoba Elordiho žije na malém letišti s drsným exvojákem Joshem Brolinem, navzájem se popichují, ale zároveň doplňují a potřebují. Jeden létá s malým letadlem do města pro zásoby, druhý odpráskne každého, kdo se k jejich kousku civilizace jen přiblíží. Jenže pak umře pes.

Foto: Falcon

+7

A není to ledajaký pes. Za těch pár minut, co je na plátně, se s ním taky skámošíte a bude vaším parťákem. Stejně jako pro Elordiho postavu, která po samotné apokalypse už podruhé přijde o smysl života – a začne tak trochu road movie, kde nasedne do svého letounu a letí vstříc… čemu vlastně? Snad té zmiňované naději. Nebudeme spoilovat a vyjmenovávat, co všechno ho čeká. Nicméně už z traileru je jasné, že narazí na další přeživší. Možná i takové, kteří v něm opět zažehnou jiskru lidskosti, jako třeba Margaret Qualley.

V tomhle je Vzhlížet ke hvězdám opravdu hodně předvídatelný film. Ne vyloženě nudný, jen nepřekvapivý. V čem ale přece jen překvapí, jsou dvě nebo tři řekněme akčnější vsuvky, které působí jako z úplně jiného díla. Jestli postapo vyhledáváte, tak zatímco drtivá většina filmu připomíná mnohem méně brutální (či kvalitní) The Last of Us od HBO, párkrát dojde i na lehký nádech bizáru jako z Falloutu nebo hromadnou akci trošku připomínající třeba 28 dní poté.

Právě zmiňované The Last of Us a Vzhlížet ke hvězdám pojí víc věcí. Krásná příroda, kytarový soundtrack, pomalejší tempo, hezouni v džínech. Akorát hit od HBO nebyl tak naivní a ti zombíci tentokrát chybí. Respektive nechybí, tahle apokalypsa je schválně místy až poetická. A do toho Elordi kácí stromy, opravuje letadlo, smutně se tváří a obecně poskytuje podívanou především pro divačky. Nicméně kdo touží po krutosti konce světa – anebo po tom, aby scénář nemířil jen jediným směrem a v závěru prostě nevyšuměl –, ten bude zklamán.

Je to prostě film pro méně náročného diváka, co chce ve svém melodramatu špetku exotického postapo napětí. Přinejlepším budete sledovat takovou pomalejší vzpomínku na filmy jako Posel budoucnosti s Kevinem Costnerem. Nemá smysl řešit, že ústřední postavy jsou stále krásné, nanejvýš lehce zaprášené. Ani fungování filmového světa nebo další nelogičnosti. Máte se koukat na Elordiho, občas se o něj bát, občas se dojímat nad jeho city a občas se kochat tím, jak nadějně pěkná ta apokalypsa vlastně může být.