Vladimír Hlavinka strávil velkou část života v nejvyšších patrech energetického byznysu. Seděl v představenstvu polostátního kolosu ČEZ, kde měl na starost jaderné elektrárny v Temelíně a v Dukovanech, mnoho let působil v Rusku či v Holandsku, pro miliardáře Igora Faita řídil skupinu Tedom Group. Zároveň rozvíjí vlastní firmu Orgrez. „Jako země jsme zaspali,“ hodnotí v rozhovoru pro CzechCrunch, co se na poli energetiky za poslední dekádu v Česku (ne)událo.

Energetika se po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu znovu dostala do popředí zájmu jak politiků, tak byznysmenů a veřejnosti. Po letech, kdy byla opomíjená a kdy se toho v ní, alespoň v Česku, moc nedělo, se najednou stala velmi skloňovaným tématem. Aby ne: ceny plynu i elektřiny vystřelily nahoru, vláda začala řešit dostavbu jaderných elektráren, začala skupovat plynovou infrastrukturu, lidé i firmy si ve velkém pořizují tepelná čerpadla a fotovoltaiky…

Vladimír Hlavinka je matador oboru, do Dukovan nastoupil těsně po revoluci a v ČEZ to dotáhl až do představenstva, kde byl zodpovědný mimo jiné právě za obě tuzemské jaderné elektrárny. A rád o nich hovoří dodnes, i když z polostátního podniku odešel už před deseti lety. Jedno téma má ale ještě radši – udržitelnost, green deal, snižování emisí. Ostatně v rámci jeho Orgrez Group rozjeli nedávno novou společnost Orgrez ECO, která se zaměřuje právě na problematiku ESG a poradenství pro jiné podniky, jak se s dekarbonizací co nejlépe poprat.

„Lidská činnost bude vždy zatěžovat planetu a my bychom se měli snažit ji zatěžovat co nejméně. Hlavní je přece předat Zemi následujícím generacím v co možná nejlepším stavu,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch sedmapadesátiletý byznysmen, který zná detailně i ruskou energetiku, protože řídil mimo jiné společnost Uranium One, jež je vlastněna Rosatomem. V interview došla řeč na to, jakou budoucnost mají malé modulární reaktory, zda probíhá něco jako renesance jaderné energetiky, v čem čeští politici zaspali, jak vypadá moderní energetika i proč se z manažera stal podnikatelem a pak zase manažerem.

Vláda by co nevidět měla vybrat, kdo rozšíří elektrárnu Dukovany a možná i Temelín. Jak debatu kolem dostavby vnímáte jako člověk, který měl obě jaderné elektrárny na starost?
Byl jsem v ČEZ, když se řešila dostavba Temelína 3 a 4, stabilizoval se Temelín 1 a 2 a když se kupovaly pozemky pro Dukovany 5 a 6. Takže nepochybuji o tom, že je nezbytnost obě elektrárny dostavět, bohužel jsme ale promarnili spoustu času. Jde to za vládou ANO a ČSSD – v roce 2013 jsme mohli vybrat, kdo elektrárnu dodá. Lidé, kteří byli u toho, když se stavěl a spouštěl Temelín, byli tehdy v nejlepších letech, bylo jim mezi čtyřiceti a padesáti, měli zkušenosti. Teď jsme ale o deset let dál a titíž lidé jsou před důchodem. Takže vzhledem k tomu, že se stavbou se reálně začne až za mnoho let, před sebou máme velký personální problém, který způsobily minulé vlády. A to je škoda.

Občas se říká, že jsme promrhali jaderné know-how a že už nejsme na špici v jaderné energetice.
Musíme rozdělit dvě věci. Máme i nadále skvělé provozní zkušenosti, umíme projektovat aktivní zóny, umíme modernizovat jaderné elektrárny a navrhovat jejich zlepšení. Co jsme však ztratili, je zkušenost s výstavbou, to je přece jen jiná disciplína. Už jenom poučení z chyb, které se udály při stavbě Temelína a Dukovan, je něco, co má ohromnou hodnotu. A za těch deset let, kdy se nic nedělo, jsme právě o její nemalou část přišli. Naše startovací pozice tehdy a dnes jsou zkrátka jiné.

Jenže ono se dlouho nedělo nic v energetice obecně, ne?
U nás se nic nedělo. Ve světě ano. Sice se nestavěly velké strategické celky, které zpravidla musí být podpořené státy, ale velký rozvoj zaznamenala například malá distribuovaná energetika. Hodně se diskutuje, jak se budou stavět kogenerace (kombinovaná výroba elektřiny a tepla – pozn. red.), soláry, baterie, jenže to je jen jeden úhel pohledu. Energetika historicky vyrůstala od malých vodních zdrojů u pil, přes tepelné elektrárny s kapacitou dvakrát 50 MW až po ty opravdu velké bloky, kolem kterých vyrostla distribuční síť a následně přenosová síť. Obchodní model se rouboval na systém, kdy elektrárny proud vyrobí, pošlou ho do páteřní sítě a z vysokého napětí pak elektřina proudí ke koncovým zákazníkům.

To se ale nyní zásadně mění, najednou si můžete elektřinu vyrobit sám a dokonce celý proces otočit a proud neodebírat, ale naopak ho do sítě posílat. Můžete navíc aktivně pracovat s vlastní spotřebou. A tady všude jsme totálně zaspali, v Evropě v tomto směru pracovali, vymýšleli, jak se bude rozvíjet distribuce, vznikaly nové obchodní modely.

Proč jsme zaspali? Že byly levné energie, chyběl tlak a probudila nás až válka?
Už v roce 2008 Rusové poprvé zastavili plyn na Ukrajinu a ceny tehdy také dramaticky vystoupaly nahoru. My jsme se z toho bohužel nedostatečně poučili a vsadili jsme na to, že se situace vždycky nějak vyřeší. Jenže to byl omyl.

Když se bavíme o změnách energetiky, tak co malé modulární reaktory? ČEZ chce jeden postavit v areálu Temelína do roku 2032. Je to realistická cesta?
V roce 1981 vyšla učebnice od Josefa Bečváře o jaderné energetice, taková červená bichle to byla. Už tam se hovoří o modulárních reaktorech a platí to vesměs dodnes. Víte, jak říká František Hezoučký z ČVUT, jaderným reaktorům se vyká, musíte před nimi mít respekt, což je třeba vytknout na úvod jakékoli debaty o jaderné energetice. Opravdu nelze slevovat z vysokých bezpečnostních nároků. No a jak na malý reaktor, tak na velký máte v podstatě stejná pravidla pro jadernou bezpečnost, radiační ochranu, fyzickou ochranu, havarijní připravenost. Tato pravidla jednak nesmíte podkročit, jednak jakoukoliv stavbu prodražují.

Čím větší výkon elektrárny stavíte, tím spíš se vám podaří v ní rozpustit vysoké náklady právě na bezpečnost. A částečně to můžete obejít, když místo jednoho velkého reaktoru vybudujete dvacet menších v podstatě stejného typu. Jenže pak musíte mít dvacet teritorií, kde to akceptuje společnost, kde budete mít zajištěný odběr elektřiny či tepla. Vezměte si, že v Česku nejsme schopni postavit větrnou elektrárnu nebo spalovnu odpadu, takže si neumím dost dobře představit, že projde malá jaderná elektrárna.

ČEZ je chce stavět v místech bývalých uhelných elektráren.
To nehraje moc velkou roli, je to něco úplně jiného, bavíme se o jaderném zařízení. Zde hraje roli nejenom infrastruktura, tedy vyvedení výkonu, chladicí voda a podobně, ale také vhodnost lokality z pohledu třeba seismicity. EIA (posuzování vlivu na životní prostředí – pozn. red.) vypadá jinak, řídíte se navíc podle atomového zákona.

Takže to je nemožné?
Je to řešitelné, ale extrémně náročné. Snížit náklady na výstavbu můžete aspoň teoreticky tím, že budete stavět mnoho menších reaktorů stejného typu. Pak ale ještě potřebujete snížit i náklady licenčního a povolovacího řízení. Zajímavá idea je, že by vznikl celoevropský projekt, trochu jako byl třeba Airbus, a národní regulátoři by se dohodli, že budou akceptovat jednotné licenční podmínky a nebudou si přidávat nic specifického pro tu kterou zemi. To dnes neplatí, každé řízení a povolování je jiné a hodně odlišné, což může cenu zvýšit klidně o desítky procent. Pokud by se vymyslel jednotný projekt s dvaceti identickými reaktory po Evropě, rázem by to dávalo mnohem větší logiku. Takovému řešení bych věřil.

To mi moc realisticky nezní.
Nevím… Náklady budou opravdu vysoké, nenechme se mýlit slovem malý modulární reaktor, to neznamená malý náklady. Není to nemožné, ale správná cesta podle mě je jednotné evropské řešení. Nicméně i tak tu zůstane nechuť obyvatel mít něco za svým dvorkem, hlavně aby se kolem mě nic nedělo, ať se staví někde daleko. To je na jinou debatu, nicméně je to vážný problém.

Ve světě už ale přece nějaké modulární pokusy jsou, ne? Třeba loď Akademik Lomonosov v Rusku.
Ne tak úplně. Modulárním reaktorům mají dnes v principu nejblíž reaktory AP1000 od americké firmy Westinghouse. Projekt je koncipován tak, aby co nejvíce modulů bylo zhotovených nikoli na stavbě, ale u výrobce. Pořád to je ale výkon tisíc megawatt, takže se nedá hovořit o malém reaktoru. Ten je definován do výkonu zhruba 300 megawatt. A co se týče lodi Akademik Lomonosov, která funguje jako elektrárna, tak to je velmi specifické řešení, velmi drahé a vůbec bych dnes nebral v potaz nic, co přichází z této části světa, jedná se o nepoužitelné řešení pro Evropu.

Občas se mluví o renesanci jaderné energetiky v Evropě. Najde si k ní starý kontinent opravdu znovu cestu? I ve světle iniciativy green deal?
Myslím, že se to už děje. V rámci přípravy green dealu a při otázce taxonomie vznikla debata, jak se postavit k jaderné energetice a k plynu, a ta v podstatě pokračuje. Jenže základní idea green dealu přece není o technologiích, ale o tom, že lidská činnost bude vždy zatěžovat planetu a my bychom se měli snažit ji zatěžovat co nejméně. Hlavní je přece předat Zemi následujícím generacím v co možná nejlepším stavu. Naplňování této strategie bude vždy totálně odlišné ve vnitrozemním Česku a v Holandsku nebo v Dánsku. Podmínky v každé zemi jsou odlišné a tomu je třeba přizpůsobit i zvolenou cestu. Proto jaderná energetika není a nebude řešení pro všechny. Každopádně na to, abychom znečišťování razantně snížili – a nejde zdaleka jen o CO2, ale i o další polutanty – určitě máme technologické možnosti.

A děláme to?
Neděláme.

Právě. My navíc i debatu vedeme spíš negativně.
Souhlasím. Dokud se o tom budeme bavit tak, že zlý Brusel si vymyslel green deal, nikam se nepohneme. Nynější vláda už to naštěstí moc nedělá. Klíčové je, abychom tím ale začali žít. Nemůžeme si totiž říct, že vláda dostaví Temelín a Dukovany a máme hotovo. Ani náhodou. Vezměte si loňský rok a plynovou krizi. Celá společnost, každý jeden z nás, dokázala snížit svou spotřebu o 15 procent, aniž by to jakkoli snížilo kvalitu života. A nezpůsobily to vládní zákazy, ale rostoucí ceny, které vytvořily tlak a lidi si uvědomili, že nemusí topit jako dřív. S green dealem to je podobné, musíme se na něm podílet všichni. Není to o nějakém zázračném velkém řešení, ale o spoustě drobných. Vůbec to ovšem neznamená, že budeme muset zavírat podniky, jak občas zaznívá. Prostředky, jak se přizpůsobit a dělat věci chytřeji, máme k dispozici.

Ano, jenže z byznysu pořád až moc zaznívá, jak kvůli green dealu ztratíme konkurenceschopnost a jak před sebou máme temné výhledy. Určitě to slýcháme častěji, než že to je super příležitost pro inovace a pro úspěch ve světě.
Pokud chcete uspět ve světě, je dobré, abyste měl silnou základnu doma, což v případě energetiky a progresivnějších řešení není vždy snadné. Do jara jsem působil jako generální ředitel ve společnosti Tedom, která vyvíjí a vyrábí kogenerační jednotky (zařízení pro kombinovanou lokální výrobu elektřiny a tepla z plynu či bioplynu – pozn. red.). A ta se právě nejdřív potřebovala etablovat doma, než mohla vyrazit do světa. Nejde ale jen o to, vezměte si solární panely. Dovážíme je ve velkém z Číny, na tom se asi jen tak něco nezmění, ale některé součástky a řešení si můžeme vyrobit sami. Například jak maximálně využít výkon generovaný v létě a přes den tak, aby nemusely být odpojovány. Zkrátka musíme se soustředit na to, jak změn, které se dějí a budou dít, využít pro sebe, ne jak se zakopat a držet status quo. To není cesta a platí to jak pro energetiku, tak obecně pro byznys.

Proč ale převládají ti zastánci statu quo?
Pohyboval jsem se po celé Evropě i v Rusku a můžu svědomitě říct, že technicky jsme na tom skvěle, máme dobré vysoké školství, i když to tak někdy z veřejné debaty nevypadá. Ale pořád jsme nedokázali vytvořit strukturu či zázemí, abychom uměli všech těchto našich deviz dostatečně využít, což se pak propisuje dál a dál. Naštěstí teď máme aspoň vládu, která změnám nehází klacky pod nohy a mluví víc o výhodách než o nevýhodách.

Já sám jsem příkladem určité transformace. Firmu Orgrez jsem koupil před pěti lety, protože jsem viděl změny, které se v energetice dějí všude na západ od nás. A řekl jsem si, že je příležitost být jejich součástí. Ale pozor, moderní energetika není v protikladu k té takzvaně staré, ta totiž nezmizí, část jí s námi ještě dlouho zůstane. Koexistence starých a nových technologií je nutná.

A co je ta nová, modernější energetika?
To hlavní, co se bude měnit, je postavení jednotlivých článků v celém systému. Domácnosti, jednotlivé firmy nebo bytová družstva se postupně budou učit, že s energiemi se dá pracovat a že si mohou balancovat výrobu, spotřebu, odběr i prodej. To je fundamentální změna. Do toho ještě vstupuje koncept komunitní energetiky, který musíte spojit s možnostmi, jako jsou kogenerace a spalování odpadu, větší rozmach tepelných čerpadel, solární energetika… Jasně, nevyřešíte tím sto procent spotřeby, vždycky tady budou muset být velké zdroje a centrální distribuční soustava, ale klidně 20, možná 30 procent energie se bude řešit takto lokálně.

Předpokládám, že byste chtěli být tím, kdo pomůže sdílenou a chytrou energetiku rozhýbat a propojit jednotlivé články.
Ano, my jsme připraveni. Zákony se postupně mění, do druhého čtení jde zákon, který komunitní energetiku umožní, takže se snad brzy bude moct tento koncept a obchodní modely na něj navázané rozvíjet i u nás. V zahraničí už to umí, tam tolik nezaspali. Souvisí s tím ale i rozvoj distribuční sítě, protože ta byla, jak jsem říkal, historicky budovaná tak, že proud teče plynule a stabilně z elektráren k vám domů, ne naopak a ještě k tomu ve výkyvech.

Takže mně budete jednou řídit spotřebu doma i se sousedy?
Práci s elektřinou u vás doma vám teoreticky, pokud jste připojený k internetu, umíme vyřešit už dnes. Když bude schválená komunitní energetika, půjde to povýšit na další stupeň, abyste si výhledově mohl vyměňovat třeba přebytky ze solárů se sousedem. Nebo jiný příklad. Obec instaluje fotovoltaiku na střechu školy, ta bude nejvíc vyrábět v létě, kdy se v ní nikdo neučí. Tak ji pošle sousední obci na výhřev bazénu, kam se jezdí koupat celá dědina.

A firmy, jako je ta vaše, to budou propočítávat a budou „organizovat“, kdy, od koho a kam má co téct a budou si brát provizi z ušetřené spotřeby?
Přesně tak. Umíme to už na úrovni domácností a podniků, když máte bazén, soláry, čerpadlo a třeba elektroauto, dá se s tím zajímavě pracovat. Dají se zapojit například i modely, které pracují s předpovědí počasí. Samozřejmě platí, že když se bavíme o spotřebě v řádu kilowatt denně, není to obchodně zajímavé, kouzlo je jako vždy ve větším objemu.

Evidentně bude potřeba začít o energetice přemýšlet o dost jinak.
Naprosto. Řeknu troufalou věc. Vezměte si, že máte firmu s energeticky hodně náročnou výrobou, která má střechy osazené fotovoltaikou. Celozávodní dovolená tam tradičně bývá v létě. Možná se ale jednou bude muset uvažovat o tom, že firemní volno bude v zimě do Tří králů, ale ne v červenci a v srpnu, když se může jet naplno s elektřinou z vlastní elektrárny. Navíc mluvíme pořád o výrobě a jestli jádro, nebo obnovitelné zdroje, ale je to i o akumulaci, distribuci, přenosové soustavě. Tam všude čeká mnoho příležitostí.

Co vás vlastně vedlo ke koupi Orgrez? Vy jste byl přece vždy manažer.
Pohyboval jsem se vždy v manažerských pozicích. Když si vyděláte určité peníze, začnete ale zvažovat, co s nimi. Do důchodu se mi nechtělo, a tak jsem si koupil Orgrez. Byla to velmi dobře fungující a kvalitně řízená společnost. A tam jsem mimochodem najednou zjistil to, co zná mnoho vlastníků – že nesmíte svým manažerům překážet.

Jasně, takže jste poměrně rychle zase řešil, co se sebou.
Svým způsobem ano. Udělal jsem úkrok stranou a zase jsem se vrátil k manažerské práci a šel jsem na více než dva roky řídit pro Igora Faita skupinu Tedom. Přišel jsem tam, když fond Jet Investments společnost koupil. Následně jsme tam spustili novou strategii, mimochodem část se týkala právě obchodu s elektřinou. Nejviditelnější je společnost Tedom Energie vedená Jakobem Odložilíkem, o které je dnes na trhu docela dost slyšet. Přidali jsme také Tedom Solution, což je zase instalace nejen kogeneračních jednotek, ale systémů složených z fotovoltaiky, kogenerační jednotky, baterky… Prostě instalace systému, který asi nejvíc řeší problém zákazníka s energiemi.

V Tedom Group už ale zase nejste…
Je to složitější, ale nebyly za tím žádné neshody, naopak se nám pracovalo velmi dobře. Když to zjednoduším, roli sehrála upravená kvalifikace toho, co je a co už není malá a střední firma. Kvůli tomu, že jsem byl CEO Tedom Group, což je velká firma, mohly by evropské orgány pohlížet i na Orgrez jako na velkou firmu. A to by znamenalo, že bychom měli omezený přístup k některým dotačním titulům. Takže jsem se rozhodl upřednostnit vlastní podnik, jakkoli mi to bylo líto.