Dobrých pět minut jsem jen nehybně stál a přemýšlel, do čeho jsem se to zase uvrtal. Adrenalin mi pumpoval v žilách, stresem se mi zamlžovalo i plexisklo u helmy. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem, jak se stahují mračna. Ne metaforicky – fakt se blížila bouřka. A já věděl, že pokud má být na mě Max Verstappen někdy hrdý, je to právě teď. Nasoukal jsem se do kokpitu, vydechl… a slavnostně jsem si mohl z wishlistu škrtnout to, že se chci někdy projet formulí na opěvovaném Red Bull Ringu. Ale bolelo to, bolelo. Ne nutně mě, hlavně techniky na okruhu, bez kterých bych v tom proklatém kopci stál asi ještě teď.

Můj vztah k autům je jako k háčkování nebo vyřezávání loutek ze dřeva. Protože bydlím v centru města, nemám potřebu je používat. Na větší vzdálenosti volím vždy vlak nebo letadlo a do třiceti kilometrů se bezproblémově dostanu na skútru. Obecně nejsem ani jejich fanoušek, stejně tak se o mně nedá říct, že je umím perfektně ovládat. Jsem tedy ideální adept na to, abych po letech neřízení čehokoliv, co jede nad osmdesát, usedl do formule a vyrazil s ní sám na okruh? Ne. Ale proč to nezkusit.

Oslovil mě Red Bull, který na léto chystá v Praze událost snů pro milovníky F1. Do Karlína přiveze mistrovský monopost, ve kterém závodil Sebastian Vettel – a udělá s ním show, jakou česká metropole ještě nezažila. Tak proč celý hype okolo neopepřit i výletem k rakouskému městu Spielberg, vedle kterého se nachází Red Bull Ring, jeden z okruhů seriálu formule 1. Ano, domovská trať hvězdného závodníka Maxe Verstappena, který barvy rozzuřených býků už několik let hájí.

Hlavní misí výletu byla možnost si odřídit pár kol na okruhu ve formuli. Ne teda ve formuli 1, ale v takzvané „čtyřce“, která je menší, nejede tak rychle a papírově by ji měl zvládnout kdokoliv s béčkovým řidičákem. Ne, opravdu to není běžná motokára, ve které byste se proháněli u nákupáku nebo v patrových garážích. Je to menší, méně vyspělý sourozenec těch dravých monopostů, které sledujete v televizi. A chová se přesně tak, jak byste (ne)čekali – a na to jsem trochu narazil.

Už vím, proč jsou závodníci tak sexy

Dosud jsem nikdy závodní okruh a jeho zázemí nenavštívil, takže nemám srovnání, ale Red Bull Ring na mě zapůsobil. Jde vidět, že závodní divize výrobce energetických nápojů je ohromný kolos s jasně nastavenými mechanismy a marketingem. Prostě to na vás dýchne – obzvlášť v okolí samotné trati, v prostorách, kam se běžný smrtelník jen tak nevydá, se cítíte důležitě. A ego boost zažijete také v momentě, kdy vám půjčí vybavení.

Foto: CzechCrunch

Je jasné, že ve formuli nelze sedět v žabkách, šortkách a tričku. Red Bull nám chtěl zajistit co nejautentičtější dojem, stejně tak musel klást důraz na naši bezpečnost. Proto když mi muž zpoza pultu podával kuklu, helmu, rukavice, boty a kombinézu, věděl jsem, že to nechci mít na sobě jen kvůli svému bezpečí, ale hlavně proto, že to vypadá sakra dobře. A kdybych v té tmavě modré kombinéze mohl chodit i po ulici, aniž bych vypadal jako blázen, dělal bych to.

Pak se ale otevřela vrata a my vyšli k místům, kde jsou během závodních dnů postavené pit stopy. Formule tam stály vedle sebe. Jedna vedle druhé, ve stejných barvách, v dokonalé symetrii. Poslechli jsme si poslední instruktáž a šlo se na věc. Tedy, já spíš stál na místě a přemýšlel, jestli jsem tak nervózní z toho, že se těším, nebo mám naopak příšerný respekt z toho, co vidím. Asi to byla kombinace obou.

Vlézt do formule je výzva sama o sobě. V první řadě v kokpitu nesedíte, ale prakticky ležíte – trojice pedálů je v samotné špici monopostu, takže se opravdu musíte protáhnout. Zároveň vás pomocí pásů upoutají tak silně, že se reálně nepohnete. „Man, that’s too tight,“ volám na mého anděla strážného, respektive technika. „Yes, it has to be,“ odpovídá. Navíc jen těžko otočíte hlavou, protože okolo krku a podél ramen dostanete speciální výztuhy, abyste byli v jedné pozici.

Proboha, proč mám ten zvláštně vypadající volant v ruce a není připevněný k autu? To musíte udělat sami. Pak už stačilo jen nastartovat a pomaličku se rozjet. Jelo se postupně ve dvou řadách a každá měla doprovodné vozidlo, které nás mělo první kolo navigovat a určovat rychlost. Trošku mi to zakuckalo, asi mladistvá nerozvážnost, ale ten „hlavní problém“ teprve přišel.

Zatáčku po mně nepojmenovali

Než jsme vůbec přišli na okruh, dostali jsme úvodní instruktáž o tom, jak formuli řídit, jak řadit (řadí se páčkami na volantu), v jakých situacích brzdit, kdy naopak přidávat plyn – a hlavně, jak si neublížit. Protože se pomalu, ale jistě blížil déšť, všechny tyto informace nám předali na můj vkus až poněkud vágně a rychle. Jako by pánové z technického očekávali, že už jsme ve formuli někdy seděli. Je to čistě subjektivní dojem, ale trochu bych čekal, že dostaneme více času se s vozem seznámit.

Foto: CzechCrunch

Vepředu doprovodná vozidla

Na mně se to ostatně podepsalo. Hned do druhé zatáčky jsem vyjel příliš pomalu, nešikovně podřadil a zůstal v mírném kopečku takříkajíc viset. Samozřejmě to moc nepřidá na psychice, ale stane se, je to vaše poprvé. Horší pak je, když monopost nenakopnete ani napotřetí. A do vysílačky vám mí oblíbenci z technického začnou říkat: „Number 1, where’s the problem? Keep going!“ – „Kluci, já bych rád, ale…“ A pak začalo pršet.

Takže bylo deštivé rakouské odpoledne, kolegové objížděli okruh a já si seděl v druhé zatáčce a snažil se startovat jako o život. A tady se jednoduše ukázala moje nezkušenost s řízeným aut s manuální převodovkou. Vychytat kombinaci spojka–plyn ve formuli, kde vám nepomáhá žádný systém, se ukázalo jako problém. Přece tam ale nezůstanu… Zůstával jsem. Pak jsem zahlédl v zrcátku „houkačky“. To mi pánové z technického přijeli na pomoc.

Opřeli se do formule, trošku ji roztlačili – a po chvíli už to šlo. Jako správný profesionál jsem poděkoval mávnutím levé ruky, potvrdil pokývnutím hlavy přes zpětné zrcátko a snažil se to dohnat. Věděl jsem, že už nemůžu zbytečně podřazovat do zatáček, naopak tam musím vletět o něco rychleji než předtím. Vyplatilo se. Po úvodním faux pas a nervech jsem pochopil, v čem sedím. Že je to závodní auto, ne odrážedlo.

Ve formuli s každým zařazením pocítíte, jak vás to zarazí do vaší nepohodlné sedačky. A když už konečně jedete rychlostí okolo 100 km/h, což v kontextu těch nejpokročilejších formulí samozřejmě není nic, snadno se do toho dostanete. A to říká někdo, kdo nemá k autům ani rychlé jízdě vztah. Nakonec vás to ale vtáhne a chcete z toho vymačkat víc a víc. V nejlepším se má ale přestat, říká se. A tak organizátoři závodu rozhodli za mě.

Kvůli zhoršeným podmínkám na trati se jelo asi pět kol, já stihl sotva tři. Každopádně s čistým svědomím můžu říct, že kdyby mě tam nechali řádit ještě dalších deset minut, možná bych si to zamiloval. Asi i proto jsem v posledním kole omylem netrefil vjezd do pit stopu a jel si jinou cestou. V ten moment mi to ale bylo jedno, potřeboval jsem to podojit, dokud jsem mohl.

Nakonec jsem byl nadšený, byť mám i teď, po více než týdnu od ježdění, v hlavě to první kolo, které mi kvůli mé nezkušenosti srazilo hřebínek. Všechno zlé je ale pro něco dobré, a proto když jsem jako jednoznačně poslední přijel ke garážím, kde už stáli kolegové novináři a influenceři a čekali na mě, vysoukal jsem se z kokpitu s pocitem, že je aspoň rád znovu vidím.