V byznysu vystoupal Jan Sadil hodně vysoko, dlouhá léta vedl Hypoteční banku, seděl v nejužším vedení ČSOB a teď už rok řídí přední developerskou skupinu JRD. Ve sportu mu ale v cestě na Olymp – a to doslova – zabránilo zranění. Ostatně říká o sobě, že je tak moc soutěživý, že si radši už žádné velké sportovní cíle nedává. Protože by z toho, jak dopadne, měl stres, příliš by se na své výkony soustředil a zanedbával práci či rodinu. Zároveň ale ví, že pohyb potřebuje: dvě velké zdravotní rány mu ukázaly, jak tenká je hranice mezi tím, kdy je fit, a kdy je mu na umření. Opět doslova.

V příspěvcích na jeho LinkedInu, kde patří k nejaktivnějším českým byznysmenům, to je zhruba půl na půl – buď je tam v pracovním, nebo ve sportovním. Nejčastěji v běžeckém, třeba když s kolegy v rámci teambuildingových akcí nebo obchodních výjezdů vyráží na ranní jogging. „Sport je součást mého života, byl jsem tak vychovaný. Stejně jako mě doma vedli k tomu, že si mám hlídat, co jím, a necpat do sebe nezdravé věci,“ vypráví v sídle JRD na pražských Vinohradech.

Jan Sadil, který v únoru oslavil 55. narozeniny, vyzařuje spoustu energie. Ačkoli je nevelký vzrůstem, což vynikne speciálně ve chvíli, když stojí vedle 190centimetrového zakladatele JRD Jana Řežába, bývá ho všude plno. Je v něm houževnatost, životní optimismus, elán… „I teď, po roce v nové roli, jsem v euforii,“ směje se při rozhovoru, který je součástí série článků, v nichž představíme, jak o svém zdraví – psychickém i fyzickém – přemýšlejí lidé z nejvyšších pater byznysu.

Do čela skupiny JRD, s jejímž majitelem Řežábem ho pojí dlouholeté přátelství, přišel Jan Sadil v únoru 2023. Předtím byl 14 let šéfem Hypoteční banky (z těchto dob si nese mediální přezdívku Táta hypoték) a pět let seděl v představenstvu její mateřské ČSOB, kde měl na starost retailové bankovnictví. Jeho přestup na druhou stranu, do světa developmentu, byl sice překvapivý, ale logický – s drtivou většinou klíčových lidí tohoto byznysu se pravidelně coby elitní bankéř potkával a znal.

„První rok tady byl ve znamení poměrně intenzivní práce. A také učení se, pořád se mám hodně co učit, přece jen jsem svým způsobem nováček,“ dodává s tím, že JRD během roku provedl procesem vnitřní reorganizace, nasadil do ní některé prověřené firemní procesy, sjednotil její divize a obecně ji více semknul do podoby víc skupiny než shluku samostatných firem.

Loňský rok, který byl ve stavebnictví a realitním trhu ve znamení stagnace a nízkého zájmu kvůli vysokým úrokům i cenám, Sadil a spol. přežili bez větších problémů, protože skupina v minulosti zvolila střídmější růst, a tak do kritických let 2022 a 2023 nešla s příliš mnoha rozjetými projekty, které by jí pak zůstaly v rukou.

„Teď už je ale patrné, že dochází k oživení,“ potvrzuje Sadil to, co zní z nemovitostního segmentu čím dál hlasitěji. Ostatně i bytový projekt Vital Kamýk, se kterým se JRD loni trochu trápila, se už dostal v obsazenosti na plánovaných 80 procent, zároveň se doprodávají poslední jednotky pražských prémiových komplexů Bella Vista a Císařská vinice. „Nové projekty budeme rozjíždět hlavně letos a příští rok,“ doplňuje Sadil.

Když má zmínit hlavní rozdíly oproti práci v ČSOB, obyčejně jako jednu z prvních věcí zmíní dopravu – do své kanceláře to má dnes z domu devět minut tramvají, do sídla bankovního domu v Radlicích to bylo násobně víc, ať už jel MHD, nebo služebním vozem. Co se však nezměnilo, je jeho posedlost pohybem.

Jak tedy vypadá týdenní rutina Jana Sadila, který v dětství závodně lyžoval, a proto – ač Pražan – trávil podstatnou část roku v Jizerských horách a později s pádlem na divoké vodě?

• V pondělí podvečerní dvouhodinovka na kurzech tancování s manželkou,
• v úterý v 7:30 ráno work-out v parku a běhání s kolegy z JRD,
• ve středu odpoledne jóga,
• ve čtvrtek, když to jde, tak plavání,
• v pátek ráno jóga,
• v sobotu rozhodně běhání, ale čím dál častěji místo toho silniční kolo, kterému propadl,
• v neděli celé dopoledne sport: posilovna, plavání, pak sauna.

„Dbám teď hodně o pestrost, dřív jsem primárně běhal, teď to chci mít pohybově různorodější. Asi nejvíc si užívám nedělní dopoledne, kdy opravdu ráno vypadnu a než se rodina vyškrábe z postele, stihnu toho fakt hodně. V bance jsem nedělní dopoledne věnoval přípravám na pracovní týden, načítání materiálů, to už je teď pryč,“ usmívá se.

Juraj Šedivý, CEO skupiny Cetin Group, který svůj přístup k péči o tělo a duši popsal v prvním vydání tohoto seriálu, říkal, že by si chtěl ještě jednou zazávodit na Ironmanovi. Co Sadil, také má nějaký sen? Chce si ještě něco zkusit? Prý ne: „Jednak jsem hodně soutěživý, takže bych z toho nakonec měl stres, jak bych se musel připravovat. A tak by to pak odnesla práce i rodina. A navíc, já se v životě už nazávodil opravdu hodně, mám splněno a stačí mi jeden až dva, obvykle týmové, závody za rok.“

Nejprve to byly sjezdové lyže, doma má ještě několik medailí z krajských přeborů (a pozůstatkem je, že každoročně stráví s rodinou kolem tří týdnů ve velkých horách v zahraničí, v garáži mají sestavu lyží jak pro závodní tým). Později se ale přeorientoval na běžky, a hlavně se dal na divokou vodu. A v ní byl hodně dobrý, v týmu byl s pozdějším olympijským vítězem Lukášem Pollertem.

Ostatně i Sadil měl sen, že se na olympiádu podívá, chtěl být v reprezentaci pro Barcelonu z roku 1992. „Bohužel jsem si poranil rameno a z tohoto snu nic nezbylo. Moje první manželka tam ale závodila, zúčastnila se dokonce dvou olympiád,“ připomíná svou první choť, někdejší elitní kajakářku Marcelu Sadilovou. S tou už ale dávno nejsou svoji, nynější Sadilova manželka Pavla je zakladatelka a společně s ním spolumajitelka soukromé základní školy Edisona.

Tím, že se mu ve dvaadvaceti rozplynula možnost bojovat o medaile, se mohl naplno opřít do studií na Stavební fakultě ČVUT. V polovině 90. let pak nastoupil jako hypoteční specialista do Komerční banky a u úvěrů na bydlení zůstal v podstatě až do odchodu z ČSOB v roce 2022.

V průběhu času ho ale potkaly dvě vážné zdravotní komplikace, o nichž říká, že by je nikomu nepřál. A že vlastně ani on, ani lékaři pořádně neví, jak k nim došlo – tradiční příčiny typu nadměrného užívání alkoholu, kouření či mála pohybu na něj totiž neplatí. „Snad jen stres, ale na druhou stranu, já nejsem člověk, který by se z práce nějak hroutil,“ krčí rameny.

O co tedy šlo? Nejprve ho krátce po čtyřicítce stihla mozková mrtvice. „Musím říct, že to se mnou zamávalo. Sice jsem se celkem rychle dal zase do kupy, ale když si řeknete, že vás ve dvaačtyřiceti potká něco, co si jinak spojujete se stářím, je to šok,“ vypráví a doplňuje, že ale neměl, jak by změnil svůj životní styl, protože kromě vyššího profesního tempa nedělal nic špatně.

Už jeho matka, které je dnes osmdesát dva a která i v tak pokročilém věku bez problémů lyžuje nebo jezdí na kole, mu vštípila, že si má na svou kondici a zdravotní stav dávat pozor: „U nás se třeba vždycky celkem zdravě jedlo. Není to tak, že bych držel nějaké diety. Ale o to, co jím, se zajímám,“ říká.

O to překvapivější byla druhá vážná komplikace, která ho stihla před třemi roky a která byla extrémně nepříjemná – zánět tlustého střeva. „Bylo to strašné,“ ošívá se ještě dnes. Ovšem stejně jako u mozkové příhody kroutí hlavou, že neví, z čeho by to mohlo být: „Poučení je, že nemá cenu si myslet, že je člověk nesmrtelný. Těmto pocitům mají někteří lidé, zvlášť z top byznysu, tendenci podléhat. Zdraví musí být na prvním místě.“

Na ruce má při povídání chytré hodinky Garmin, prý si sleduje jen pár základních metrik a používá je hlavně při běhání nebo cyklistice. Pravidelně si také hlídá svou váhu, přes léto se snaží mít 61 kilo, na zimu nabere dvě tři kila, aby mu, jak říká, nebyla zima.

I na základě obou nepříjemných kolapsů se snaží dbát o něco, čemu se dnes moderně říká work-life balance. Každý den v deset si udělá krátkou pauzu a jde si do kuchyňky nakrájet jablko a také se snaží být doma kolem šesté hodiny, aby stihl rodinnou večeři. Mimo jiné i proto, že jeho děti se blíží do věku, kdy – obrazně řečeno – vyletí z hnízda: „Chci si to s nimi užít, dokud to jde a dokud mají zájem.“

Připomíná zároveň, že coby dlouholetý špičkový bankéř a vysoce postavený manažer už dnes do práce nechodí kvůli penězům. Pohání ho spíš vrozená energičnost, neposednost, potřeba být tam, kde se něco děje, organizovat a řídit. „Zároveň mám teď pocit, že v JRD jsem někde, kde se cítím opravdu dobře. Jsme s Honzou Řežábem hodně podobně naladěni, máme stejné hodnoty,“ říká a zdůrazňuje především ekologii.

Jestli se totiž historicky JRD něčím vymykala, bylo to tím, že Jan Řežáb jí do DNA už při jejím vzniku v roce 2003 vetknul právě zelenost a důraz na zdravé bydlení. Tedy dávno předtím, než vešly do módy termíny jako ESG nebo CSR. „Už jsem se za svůj život navyplňoval a načetl spoustu ESG reportů, ale ten, který jsme nedávno sestavovali tady v JRD, mě jako první opravdu bavil. Bylo to autentické, navíc ho ani dělat nemusíme, ale chtěli jsme, je to naše přirozenost,“ chlubí se.

Nějaké předsevzetí do roku 2024 přece jen nemá? Buď jako byznysmen, nebo jako sportovec? „V byznysu to vidím dobře, trh se probouzí, ceny nemovitostí začnou zase pomalu růst, bude to dobrý rok. A jinak? Jak jsem říkal, já se už nazávodil dost, nepotřebuju nikam sprintovat. Možná ještě tu desítku zkusit…“

Jakou desítku? Loni si přece jen jeden závod dal, běžel desetikilometrovou trať na pražském RunCzechu a jeho večerním Birell běhu, kde soupeřil hlavně sám se sebou, dal si totiž za úkol, že by trať chtěl zdolat na hranici 40 minut. To se mu nakonec nepovedlo, výsledný čas byl lehce nad 42 minutami: „Ale vlastně to také není špatné. Kdyby mi někdo řekl, že v pětapadesáti budu usilovat o desítku pod čtyřicet, asi bych mu ani nevěřil.“