Na banální otázku „Jak se cítíte?“ se dá odpovědět buď zase banálně, tedy že dobře, nebo jako Jaroslav Pantůček: „Výborně. Vždyť já teď nemám žádnou modřinu ani zlomeninu.“ Přitom proti vám nestojí žádný hromotluk z MMA, nikde mu nevykukuje kérka ani nemá divoký účes, naopak koukáte do tváře štíhlého čtyřiašedesátníka, který neměří víc než 175 centimetrů. A ty jizvy, na které naráží, nemá dokonce ani od Rusů, s nimiž ho pojí hodně zkušeností – jako šéf státní společnosti Mero dohlíží na ropovody a je jedním z architektů českého odstřižení se od ruské ropy. Původ poranění je ještě dál na východě, v Japonsku.

Jaroslav Pantůček pochází ze Žatce, což je město na pomezí středních a severních Čech, které je proslavené pěstováním chmele. Od loňského roku je i s okolím zapsané na seznamu památek UNESCO, jenže kdysi za socialismu to byla (místní prominou) díra: „Bylo tam hodně vojáků a dost problémových spoluobčanů. Bitky na zábavách a v hospodách byly na denním pořádku. Já nosil brýle a hláška ‚Sundej si brejle‘ mě provázela celou dobu. Po ní přišla vždycky rána.“

Ne snad, že by dnešní CEO podniku, který je jediným přepravcem ropy do Česka a zajišťuje i skladování nouzových strategických zásob ropy, byl klasickým otloukánkem. Sice nebyl velkého vzrůstu, ale jak se smíchem přiznává, měl vždy po boku mnohem silnějšího a většího kamaráda a také hrál od mládí házenou, což je hodně, ale opravdu hodně tvrdý sport. A dva roky před maturitou k tomu přidal i karate.

Proč? Vždyť v roce, kdy vznikla Charta 77 a naplno se rozjela husákovská normalizace, nemohl být ještě okouzlen filmy s kung-fu, které do československých kin přišly až o dekádu později… „Mohl za to ten můj větší kamarád. Jednou jsme dostali na budku a kluci, kteří nás zmlátili, se uměli prát tak, že jsme to nikdy neviděli. Pídili jsme se, kde se to naučili. A zjistili jsme, že chodí na něco, co se jmenovalo karate. Tak to celé vzniklo,“ říká Pantůček v rozhovoru, který je součástí série článků, v nichž představujeme, jak o svém zdraví – psychickém i fyzickém – přemýšlejí lidé z nejvyšších pater byznysu.

Z karate se v dalších letech stala jeho vášeň, podobně jako z volejbalu, kterým nahradil házenou. I v této výměně byla jeho motivace komicky lakonická: „Byl jsem v pubertě, líbily se mi holky. A myslíte, že si s vámi nějaké půjdou na koupaliště zahrát házenou? Asi těžko, co?“ Úplně původně chtěl hrát hokej, jenže na nejbližší zimní stadion v Lounech to bylo 25 kilometrů a na to mu táta řekl: „Hybaj támhle naproti do haly na házenou!“

Sport, speciálně volejbal, ho pak provázel i profesní kariérou, protože se mnohem snáz zapadá do kolektivu, když můžete se spolupracovníky tu a tam vyrazit pinkat na hřiště. Proto kamkoli přišel, hned se ptal, kde a kdo hraje volejbal. A kupodivu vždy našel dost spřízněných duší: ať to byla po absolvování Vysoké školy ekonomické zkraje 80. let rakovnická pobočka Státní banky československé, nebo pak Západočeské mlékárny v Klatovech.

Po revoluci působil v nově zřízené filiálce amerického žvýkačkového obra Wrigley’s nebo v České spořitelně, než v roce 1997 vyhrál konkurz na finančního ředitele do státního podniku Mero (název je zkratkou sousloví Mezinárodní ropovody), který spravuje ropovody na českém území. Tedy Družbu, která přivádí ruskou ropu, a tehdy čerstvě budovaný IKL z Německa. A tam už sehrálo roli karate.

„Ne, že bych ho potřeboval. Ale na pohovor k tehdejšímu řediteli jsem přišel s monoklem přes půl obličeje. Takže jsem mu musel vysvětlovat, že se normálně neperu a že nejsem žádný pobuda. Docela to pomohlo uvolnit atmosféru,“ vzpomíná, jak získal post, ve kterém vydržel dalších bezmála osm let. A v roce 2005 usedl přímo do čela celé společnosti, která je ve výlučném vlastnictví státu a patří mezi strategicky mimořádně důležité podniky.

V nejvyšší funkci vydržel až do nástupu Andreje Babiše na ministerstvo financí, který jej spolu s mnoha dalšími manažery a vysoce postavenými státními úředníky v roce 2015 vyměnil. Už předtím ale Pantůček rozehrál partii, i s pomocí politiků, která následně pomohla po ruském útoku na Ukrajinu v únoru 2022: ještě v roce 2008 přišel s nápadem, že by Česko mělo získat minoritní podíl v ropovodu TAL, který přivádí ropu z Terstu a napojuje se na náš ropovod IKL. „Přivedlo mě k tomu poučení z toho, jak nám Rusové omezovali přívod ropy, když se vyjednávalo o umístění amerického radaru v Brdech. Bylo mi jasné, že to chce vymyslet plán, jak na nich být co nejméně závislí.“

Pro ideu, aby Česko koupilo pár procent v nadnárodním potrubí, které vede od konce 60. let ropu z Jadranu přes Alpy do střední Evropy, postupně získal politiky z tehdy dominantních stran ODS a ČSSD, hodně mu pomáhal i dlouholetý zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška. Celá operace nakonec trvala čtyři roky, než se podařilo někoho z členů konsorcia TAL, v němž jsou ropné kolosy jako Shell nebo Exxon, přesvědčit, aby Českou republiku pustili dovnitř – a dnes máme v TALu podíl pět procent.

Právě díky nim se podaří příští rok definitivně odpoutat od ruské ropy, protože během roku 2025 se dokončí posilování a úpravy kapacity ropovodu a změní se mechanismus, kolik a kam ropy proudí. Výsledkem bude, že do Česka jím přiteče zhruba osm milionů tun, což odpovídá naší roční spotřebě. „Co bude s Družbou, je otázka. Ale nezatracoval bych ji, v budoucnu by jí mohla proudit třeba ropa z ukrajinské Oděsy,“ upozorňuje Pantůček, který se do vedení Mero vrátil krátce po startu ruské agrese a jedním z jeho úkolů od vlády bylo právě dokončit projekt TAL-PLUS, který rozjel a který po jeho odchodu z firmy zamrzl.

V mezičase zůstal v energetice, působil na manažerských postech v mezinárodní skupině MVV Energie CZ, ale také se nadále věnoval karate. V něm už v 90. letech dosáhl na třetí nejvyšší černý pásek, ovšem ne ledajaký – vybojoval jej na speciálním turnaji v německém Baden-Badenu, kam přijeli tři mistři přímo z Japonska a ocenili pár desítek nejlepších borců z Evropy. „Postupně jsem si uvědomil, že karate je něco mnohem víc než bojový sport. S tím, abych se uměl bít, jsem jej začal dělat, ale jeho podstata je jinde,“ říká.

Když vypráví, kterak karate vzniklo jako obrana obyčejných sedláků proti samurajům a jak bylo dlouho neznámým uměním i pro samotné Japonce, přímo mu září oči. Člověk má skoro pocit, že vyskočí na stůl a pro větší názornost začne ukazovat chvaty i dechová cvičení. A když rozpravu ukončí, nejradši byste si našli nejbližší tělocvičnu, kde se karate provozuje.

„Snažím se trénovat aspoň dvakrát týdně. A doplňuji to běháním, občas posilovnou. Bohužel přes zimu musím běhat na trenažéru, protože nemám mandle a snadno nastydnu,“ líčí svou sportovní přípravu Pantůček. A strava? „Nedržím žádnou speciální dietu, řídím se selským rozumem. A když si dám něco těžšího, vím, že to pak musím vypotit.“

Co se týče volejbalu, ten už je pro něj ale podobně jako házená minulostí. Ovšem nikoli dobrovolně a opět v tom mělo prsty karate – zhruba před deseti lety si po tréninku s kamarádem dali nezávazný souboj v tehdy hodně populárním kontaktním sportu K1, ve kterém je povoleno útočit třeba i na holeně. Zápasu propadli tak moc, že si z něj Pantůček odnesl poškozené koleno. Moc mu nevěnoval pozornost a při volejbale, v němž se kvůli své nízké výšce vyprofiloval jako nahrávač, mu pak jednou po výskoku úplně povolilo, takže musel na operaci.

„Operoval mě doktor Jiří Váchal, který je skutečná kapacita, léčí třeba známé sportovce. Měl jsem jen lokální umrtvení, přece jen z karate mám snížený práh bolesti. Když se nade mě postavil a řízl mi do něj, usmál se a řekl: To je tak fantasticky podělané, že tu budeme dlouho. Výsledek je, že jsem se musel vzdát volejbalu, karate ale ne,“ vypráví Pantůček.

A s karate hodlá zůstat tak dlouho, jak to půjde, ostatně v Japonsku jsou mistři, kteří jej provozují na špičkové úrovni i ve věku začínajícím osmičkou. Takže do důchodu skoro ideální. Ostatně Jaroslav Pantůček má ve svých 64 letech jasno, že nynější mise v Mero je jeho nejspíš poslední: hlavní je zprovoznit vyšší dodávky ropy přes ropovod TAL do Česka. Jinak co se ekonomiky týče, Mero dlouhodobě šlape – za rok 2022 utržilo 2,25 miliardy korun a čistý zisk byl bezmála 800 milionů.

Takže po něm už nic nebude? „Myslím, že říct, že jsem byl u toho, když po více než 60 letech jsme se zbavili závislosti na ruské ropě, je fajn. Alespoň tu po mně něco zůstane. A co bude dál, to se uvidí.“