Ještě před pár dny jsem se se zarudlým nosem v dlouhé bundě klopýtala po studených kostkách pražských ulic a marně utíkala před předvánočním šílenstvím. Teď, o pět tisíc kilometrů dál na jihovýchodě Arabského poloostrova, sedím na zadní sedačce bílého džípu. Za volantem je muž v dlouhé bílé tunice a s hlavou krytou tradičním šátkem.

V očích mu hraje soustředěný výraz. Následuje konvoj dalších čtyř vozů, když vtom náhle strhne volant a sjede z cesty do oranžové pustiny. S upuštěnými pneumatikami se vrhá do jízdy po vysokých dunách. Posádka, kterou kromě mě tvoří i další tři lidé, s napětím utichne, jakmile se auto na hřebenu převáží tak, že jeho čelní sklo míří přímo do země. V ten moment řidič šlápne na plyn a džíp se sklouzne po písku jako surfař po vlně. Tento kousek zopakuje ještě několikrát, dokud nám v žilách nekoluje čistý adrenalin.

Kousek od cesty, kterou pak míříme do kempu, nás se zaujetím pozoruje majestátní velbloud. Řidič zpomalí, a nakonec úplně zastaví, abychom mohli vystoupit. Zvíře je překvapivě klidné, zvědavě k nám natahuje krk a nechá se dokonce pohladit. Teprve zblízka si všímám jeho neuvěřitelně dlouhých řas, které ho chrání před všudypřítomným pískem.

 

„Podívejte, čeká mládě,“ usmívá se náš průvodce Sami. Jeho kolegyně, charismatická průvodkyně Jana Altay z cestovní kanceláře Čedok, přikyvuje. A právě oni dva nám mají ukázat pravou tvář Ománu.

Ománská poušť je plátnem, na němž se po staletí odehrávají příběhy beduínů. Tito původní obyvatelé pouště, příslušníci nomádských arabských kmenů, po generace kočovali nehostinnou krajinou, chovali dobytek a obchodovali napříč Arábií.

Ačkoliv moderní doba jejich životní styl změnila, jejich odkaz je stále živý a setkání s nimi je esencí zdejší pohostinnosti. Místo formálního podání ruky nás vítají tancem. Z kufrů džípů vytahují deky, polštáře a ovoce. Piknik na rozehřátém písku s naprosto cizími lidmi, kteří se k vám chovají jako k rodině, ilustruje povahu Ománců.

Výlet do pouště patří mezi nejpopulárnější turistické aktivity a pro ty, kteří chtějí zážitek zintenzivnit, se nabízí nocleh v kempech. Nečekejte však spartánské podmínky, dnešní pouštní ubytování často zahrnuje klimatizované chatky s vlastním sociálním zařízením.

Někteří hoteliéři dokonce plánují výstavbu bazénů, což má přilákat klienty hledající maximální komfort. Jana Altay se na to však dívá s nadhledem a vzpomíná na podobný luxusní projekt v Jordánsku, který po covidu zavřeli. „Údržba filtrů v prostředí, kde neustále víří jemný písek, se totiž ukázala jako extrémně náročná a nákladná,“ líčí.

Představa arabské země se často omezuje na písek a moře, ale Omán tento stereotyp bourá svými vádí. Tato vyschlá říční koryta se v období dešťů plní vodou a mění se v úchvatné kaňony s tyrkysovými jezírky. Jedním z nejkrásnějších je Vádí Šab – a tato cesta začíná krátkou plavbou na loďce a pokračuje trekem mezi strmými útesy.

Odměnou za fyzický výkon je koupání v průzračné vodě. Pro odvážnější se tu nabízí skutečné dobrodružství, a to možnost proplavat úzkou skalní štěrbinou do skryté jeskyně s vodopádem. Podle Altay je právě vádí tím místem, které nabízí úplně jiný zážitek než poušť, a cestovní kanceláře často výlety do nich kombinují s návštěvou historických pevností na severu země, jako jsou Rustaq nebo Nakhal.

Mramor, opera a tolerance

Kromě přírodních divů ohromí Omán i těmi, které stvořil člověk. V srdci Maskatu, hlavního města země, září Velká mešita sultána Kábúse. Tento impozantní komplex z roku 1992, s podlahou z leštěného mramoru, pojme tisíce věřících a je jednou z mála mešit v zemi přístupných i nemuslimům.

Vstup do ní má však svá přísná pravidla, na která dohlíží ostraha. Zatímco muži musí mít dlouhé kalhoty, ženy jsou povinny zakrýt paže, nohy i vlasy. Jestliže je však Evropan ochotný na chvíli ustoupit od svých zvyků a v horkém letním dnu se schovat pod šátek, čeká ho dechberoucí podívaná.

Areál mešity tvoří hlavní mužská modlitebna, menší ženská modlitebna, pět minaretů symbolizujících pět pilířů islámu, knihovna, informační centrum a rozsáhlá nádvoří. Použité materiály, jako indický pískovec, italský mramor či bohatě zdobené arkády, tu dokládají snahu spojit tradiční islámskou architekturu s velkolepostí moderní stavby.

Vrchol návštěvy však pro mnohé představuje právě mužská modlitebna, jeden z největších prostorů svého druhu na světě. Dominuje jí ručně tkaný koberec o ploše přes čtyři tisíce metrů čtverečních, na němž pracovalo 600 íránských tkalců, a obří křišťálový lustr zavěšený pod padesátimetrovou kupolí.

Právě tady, v tichu mešity, nejlépe pochopíte, proč se v Ománu cítíte jinak než jinde. Místní vyznávají specifickou formu islámu zvanou ibádí, která je proslulá svou tolerancí. Ománcům je jedno, zda jste žid, křesťan nebo ateista, ke všem přistupují se stejným respektem.

Kulturní otevřenost se odráží i v další architektonické perle Maskatu. Royal Opera House ve čtvrti Shati Al-Qurm je na Arabském poloostrově naprostou raritou, nejbližší operní dům byste našli až v Káhiře, vzdálené dva tisíce kilometrů. Stavba vznikla z popudu sultána Kábúse, velkého milovníka vážné hudby, a dnes slouží i jako domov Ománského královského symfonického orchestru.

Budovu, jejíž vnější plášť tvoří travertin a vápenec z nedalekých lomů, realizovala britská firma Carillion Alawi. Interiéry zdobí mramor a detailní dřevěné intarzie, přičemž k opeře přiléhá i galerie s luxusními obchody. V Maskatu však nečekejte mrakodrapy jako v sousední Dubaji. Metropole se jejich stavbě záměrně vyhnula na přání sultána, který si nepřál, aby výškové budovy zastínily hory a minarety.

Kozí trh a realita odpadků

Pokud se z uhlazeného hlavního města vydáte na sever do Nizwy, čeká vás cesta do historie. Zdejší trhy jsou pověstné především pátečním ranním trhem s kozami. Jde o autentickou, hlasitou a místy chaotickou podívanou. Zpravidla brzy ráno se zde scházejí prodejci a kupci z celého regionu, aby obchodovali s dobytkem.

V místním souku seženete vše od bylin po starožitné zbraně, ale neopatrnému turistovi se může stát, že zabloudí do špatné uličky. Místo koření pak narazí třeba na káď s odřezanými kozími hlavami, které zde řezníci přímo na místě zpracovávají.

I když Jana Altay popisuje Omán jako čistou zemi, která voní kadidlem, realita má i své stinné stránky. Ačkoliv se země prezentuje jako ekologicky uvědomělá a za odhazování odpadků hrozí vysoké pokuty, realita ve městech i v přírodě občas pokulhává. Plastové lahve a sáčky bohužel nejsou vzácností. Místní často uvádí, že jde o vizitku turistů a zahraničních dělníků, nicméně je to vada na kráse jinak úchvatné krajiny.

Co se týče hygieny jídla, tam je situace opačná. Zatímco v Egyptě je „faraonova pomsta“ téměř jistotou, v Ománu se turisté podle průvodkyně nemusí bát jíst ani street food. Hygienické standardy jsou zde výrazně vyšší, přestože vodu doporučuje kupovat spíše balenou.

Omán je sice tolerantní, ale stále má svá pravidla. Ne všude se například vykoupete v plavkách a specifickou kapitolou je alkohol. V zemi je důsledně dodržován zákaz jeho konzumace na veřejnosti a v běžném obchodě ho nekoupíte. Hotelové restaurace, bary a noční kluby jsou světlou výjimkou, ale připravte se na jiný zážitek než v Evropě. Nejde o orosený půllitr, spíše dostanete plechovku západního, mírně nasládlého piva, za kterou zaplatíte v přepočtu zhruba dvě stě korun, a to ještě budete mít štěstí.

Česká bublina v resortu

Pro ty, kteří si netroufají na individuální cestování, je tu samozřejmě možnost organizovaného zájezdu. Klára Divíšková, mluvčí Čedoku, líčí, že nedávno navázali spolupráci s hotelem Barcelo Mussanah. Čtyřhvězdičkový resort si vybrali mimo jiné proto, že nabízí oblíbený režim all inclusive. Je to místo, kde češtinu uslyšíte téměř na každém kroku a které slouží jako bezpečná základna s evropským standardem. Je však třeba si přiznat, že skutečné kouzlo a duše Ománu se do zdí resortu tak úplně nevpisují, je to bezpečná, komfortní bublina, odkud musíte vyrazit ven, pokud chcete zemi skutečně poznat.

Díky bezpečnosti a kvalitním silnicím je Omán přívětivý i pro ty, kdo se odváží vyrazit sami. Půjčení auta vyjde na pět set až tisíc korun denně a benzín stojí v přepočtu šestnáct korun za litr. Větší SUV je však nutností pro ty, kdo chtějí hlouběji do hor nebo pouště.

Také ceny potravin jsou v Ománu často nižší než v Česku a elektronika je díky nízkým daním také výhodná. I když ve městech běžně zaplatíte kartou, do hor a menších bister je nutné mít připravenou hotovost v ománských rijálech.

Omán tak nabízí vzácnou kombinaci. Exotiku bez chaosu, tradici bez vnucování a dobrodružství s pocitem bezpečí. Je to země, která si zaslouží pozornost, a možná právě proto, že se nesnaží být druhou Dubají, ale zůstává svá.