Komentář Luboše Kreče. Donald Trump mi není sympatický a myslím si, že se na roli prezidenta USA nehodí. Je to tlučhuba a chvástal, takový ten arogantní fracek ze základky. Přesto mu přeju, ať uspěje a na čtyři roky s ním se těším. Možná pak budu litovat, ale chci mu dát šanci. Mnohem víc než on mě rozčilují mravokárci a samozvaní ochránci demokracie, kteří už několik měsíců vytváří atmosféru, jako když nastává apokalypsa a Evropa je odsouzena k zániku.

Jedna moudrá kolegyně prohlásila, že Trump v Bílém domě je důkaz retardace politiky. Ano, nejspíš to tak je. Jenže symptomem úpadku byl už i Joe Biden, který sice nastupoval s aurou sjednotitele, ale skončil jako vysmívaný stařík zmanipulovaný svými poradci. Tak to prostě je, politika se mění, hloupne a vidíme to nejen v USA, ale i kolem sebe.

Když se kouknu na informování o Trumpovi, převládající narativ – aspoň mi to tak přijde – je, že to je průser se vším všudy. Jiří Pehe u nás v podcastu Crunch dokonce zmínil hrozbu nové občanské války. Jako člověk, který politiku sleduje, Ameriku má rád a rizika si uvědomuje, ale říkám: Dost! Dejte mi pokoj!

Donald Trump je pošuk, jeho hlášky na adresu Grónska, Panamy nebo nejbližších sousedů jsou trapné, ale to jsme přece věděli. Chyby a věci, s nimiž nebudeme souhlasit, navíc přijdou vždy, tak to bylo i s Bidenem nebo Obamou. Pojďme si místo toho zkusit představit, že se mu bude dařit.

Co když se mu třeba opravdu povede zatočit s byrokracií prostřednictvím agentury DOGE, kterou zřídil v den inaugurace a povede ji Elon Musk? Co když podobně jako Javier Milei v Argentině ukáže, že existuje i jiná cesta?

Ostatně kam nás rozumná, tradiční politika škrtů a úspor v podání rozumné a tradiční vlády Petra Fialy dovedla? Zhruba tak nikam – byrokracie je stejně rozbujelá a digitalizace se nepohnula ani o píď.

Z nedávného průzkumu, na který upozornil server Lupa, plyne, že čím dál víc lidí je otrávených ze zpravodajství a odcházejí od něj, protože je negativní a plné špatných zpráv. Taková je povaha klasických médií, ze strachu tyjí – ovšem co platilo dřív, ztrácí nyní na síle. Čtenáři, posluchači a diváci mají nepřeberné množství jiných alternativ, kam obrátit svou pozornost – a to je zásadní změna oproti ještě ne tak vzdálené minulosti.

Neznamená to, že novináři mají rezignovat na věcnou kritiku. Jenže je rozdíl mezi jí a hysterií. Bohužel mám pocit, že ve veřejném prostoru převažuje právě ta nevyvážená, hašteřivá poloha. Což platí i pro druhou stranu, stejně mi totiž vadí vypočítaví protrumpovští vítači. Zvláště pak ti, kteří se ještě před pár lety stavěli na piedestal obrany demokracie a svobody slova před nástupem jiného populisty – Andreje Babiše.

Říká se, že Američané mají ve svých genech optimismus, že zkrátka věří, že zítřek bude lepší než dnešek. Je to jejich vnitřní motor. Zkusme si místo škarohlídství naordinovat to samé. Jestli někdo potřebuje pozitivní vzpruhu a víru, že bude dobře, je to právě Česko a Evropa, které se potácí v podivné hibernaci.

Tušíme, kde jsme a kam bychom měli jít, ale nevíme přesně, jak do toho a zda to zvládneme. Trump na nás proto působí jako šok. A hrozí, že z leknutí dostaneme infarkt. Jenže tady se sluší opět zvolat: Dost! Dejte mi pokoj!

Zkusme si radši představit, že se nám podaří restart, pojďme se soustředit na to, aby zítřek byl lepší než dnešek, bez ohledu na to, jestli se Mexický záliv bude jmenovat Mexický záliv. Jestli totiž machové Trumpova typu něco dokáží ocenit, jsou to sebevědomí partneři a protivníci. To teď nejsme, a když si budeme opakovat, jak moc špatné to je a bude, tak ani nebudeme.