Byl vůbec prvním zaměstnancem Uberu v Česku, když do Prahy před deseti lety vstupoval, a následně se přesunul do stejné pozice v Airbnb. Václav Gráf tak přímo pomáhal rozběhu tehdy nového typu služeb i jejich zakotvení v legislativě. „Bylo vidět, že státní správě jde dobře teoretizovat nad společenskými náklady, ale často nedokázala podchytit výnosy těchto služeb,“ vzpomíná v rozhovoru na tehdejší spolupráci s veřejnou správou.

Sám Gráf přitom vystudoval obor veřejné politiky na VŠE a díky Fulbrightovu stipendiu studoval na právnické fakultě Pensylvánské univerzity, pracovní zkušenosti v oblasti sbíral například na ministerstvu průmyslu a obchodu či v organizaci OECD v Paříži, kde se podílel na přípravě nové legislativy. „Stát by měl podporovat podnikavost, ne dusit lidi v tom, že si přivydělávají,“ reaguje nyní na některá rozhodnutí úředníků, kteří příchod nových služeb chtěli raději automaticky zakazovat. „Je to pro ně jednodušší řešení,“ popisuje.

Navzdory původně rozběhnuté kariéře ve státní správě Gráfa nakonec zlákal jiný sektor. „Než začala finanční krize v roce 2008, všichni chtěli do bankovnictví. Po ní se to obrátilo v prospěch technologických firem. I já jsem měl k technologiím blízko,“ říká důvody, které jej nakonec dovedly právě do Uberu či Airbnb. V posledních letech pak mimo jiné z Berlína pracoval pro německou platformu Wunderflats zaměřenou na střednědobé pronájmy.

V rozhovoru pro CzechCrunch Gráf přibližuje, jak se do Uberu a Airbnb dostal, jaké byly jeho úkoly, i jak trh s těmito službami vypadal tehdy a jak hodnotí jeho vývoj do současného stavu. Zároveň přibližuje, co by státní správě a podpoře podnikání z její strany mohlo pomoct – nepřekvapivě jde o více kvalitnějších lidí.

Jak jste se v roce 2014 dostal do Uberu?
Hlásil jsem se do několika technologických firem, které tehdy expandovaly do Evropy. Uber v Praze otevíral provozní pozici. I když jsem tehdy byl více orientovaný na veřejný sektor, chtěl jsem to zkusit. Nakonec mě operativa chytla mnohem víc než vztahy s veřejnou správou, kam jsem se již nikdy nevrátil.

V Uberu jste se přitom stal zaměstnancem číslo jeden u nás…
Ano, nastoupil jsem jako první, ale za pár týdnů do pražského týmu nastoupila Bára Werdmölder. Produktu, který přinášel Uber, jsem absolutně věřil. Přišlo mi fascinující pozorovat v aplikaci pohybující se auta v reálném čase. Zároveň jsme všichni znali kvalitu pražských taxislužeb a to, jak malý vliv na kvalitu služeb má úřednické razítko nebo magistrátní zkouška. Během bakalářského studia jsem si přivydělával jako průvodce po Praze a vyslechl jsem s nimi řadu negativních příběhů. Pro to odvětví jsem neměl moc velký respekt, takže jsem měl i osobní motivaci to změnit.

Jak tehdy Uber vypadal?
Myslím, že jsem měl štěstí na období, kdy Uber extrémně rychle rostl a každý týden otevíral nové trhy. Na vše se tlačilo, ale zároveň byla nevýhoda, že v regionu nebyli žádní kolegové s podobnými zkušenostmi, od kterých bych se mohl učit. Ale procesy a pravidla byly nastavené dobře a samotný produkt byl úžasný.

Co bylo vašim úkolem?
Uber funguje jako služba na zavolání, kde se setkává poptávka s nabídkou. Je to online tržiště, u kterých se většinou začíná na straně nabídky. Proto bylo naším prvním úkolem najít poskytovatele služby, tedy řidiče. Spustit tu službu v Praze trvalo asi čtyři týdny.

Dnes, o deset let později, se dá říct, že „válku“ mezi moderní aplikací a tehdejšími klasickými taxikáři vyhrál právě Uber, když se stal oficiální taxislužbou pražského letiště. Jak se na celé toto období díváte?
Už to nesleduju v detailu, v Uberu jsem pracoval asi jen rok a půl. Ale je vidět, že se doba hodně posunula. V čase, když jsem přesvědčoval první řidiče, aby se k nám přidali, neexistovala ani oficiální řidičská aplikace v App Storu. Každému řidiči jsme dávali cracknutý iPhone, aby mohl jezdit. Taxikáři, kteří jezdili patnáct dvacet let, absolutně nechápali, co ten Uber vůbec je. Ale bylo skvělé sledovat, jak se postupně stal populární a jak se měnila i legislativa, která jeho fungování zakotvila do praxe.

Řešili jste regulatorní otázky se státní správou již tehdy, v úplných začátcích služby v Česku?
Moje pozice byla zaměřená čistě na operativu, takže můj klíčový úkol byl dodržet růst počtu řidičů, aby mohla růst dostupnost služby jako takové. Rostli jsme rychle, každý týden jsme nabírali desítky řidičů a fluktuace byla vysoká již tehdy, takže jsem neměl moc kapacit na další aktivity. V komunikaci se státní správou jsem byl jen na úvodních schůzkách, kde jsem vysvětloval, jak služba funguje a jaké má pro Prahu výhody. Firmy takového velikosti mají na regulatorní otázky dedikované specializované týmy, které si štafetu po mně přebraly, a spolu jsme vymýšleli strategii – komunikace s veřejnou správou samozřejmě musí odrážet to, co se děje v operativě.

Operativu jste řešil, i když jste pak přešel do Airbnb?
Ano, a opět na té nabídkové straně. Cílem tady bylo získat co nejvyšší počet hostitelů. Zajímavostí je, že kolem roku 2015, kdy jsem do Airbnb nastupoval, nastala na jejich evropském trhu velká změna. Katalánsko začalo bojovat za nezávislost, v Paříži a Bruselu byly teroristické útoky. A protože většina klientů Airbnb byli Američané, kteří jsou citliví na politické problémy, začala klesat jejich poptávka po destinacích v západní Evropě a výrazně růst poptávka v našem regionu. Airbnb tehdy hledalo někoho, kdo by jim pomohl více rozběhnout Prahu a Budapešť a se zkušenostmi z Uberu jsem pro něj byl vhodný kandidát. A dařilo se nám dobře. V roce 2016 byla Praha pro Airbnb nejrychleji rostoucí městský trh na celém světě. Počet nabídek na ubytování se nám během šesti měsíců podařilo zdvojnásobit.

Otázka regulování Airbnb se diskutuje v podstatě pořád, co sem služba vstoupila. Teď už nežijete v Praze, ale sledujete toto dění? Dává podle vás smysl regulovat tento typ služby, podobně jak se o to snaží v Berlíně nebo v New Yorku?
Každé město je unikátní a Berlín je velmi specifický trh s vysokým podílem nájemního bydlení a vysokým počtem historických nájemních smluv. Srovnávat jej s Prahou proto nedává smysl. Ale co se týče regulací – Airbnb bylo v této oblasti vždy proaktivní. Osobně jsem se účastnil schůzek na ministerstvu pro místní rozvoj, na ministerstvu financí i na magistrátu, kde jsme vysvětlovali, co Airbnb dělá a jak celá služba funguje. Zároveň jsme už tehdy úřadům nabízeli, že bychom například vybírali turistické poplatky v zastoupení hostitelů. A ta debata je vlastně aktuální i dnes.

Tím jsme ale trochu odbočil od Prahy…
Můj názor je, že Airbnb je lokální problém ve čtvrti, která je Disneylandem Prahy, což je Praha 1. Nikoho na Chodově nebo na Černém mostě Airbnb nestresuje. Podle sčítání lidu z roku 2011 byly na Praze 1 tisíce a tisíce prázdných bytů v relativně omezených oblastech, a právě ty se nejvíc pronajímají na Airbnb. Nikdo v nich nebydlel, hodně z nich bylo investičních. Dobře vím, že data ze sčítání o prázdných bytech mohou být zavádějící, ale hlavní problém tkví v pomalé výstavbě a asymetrické ochraně pronajímatelů ve prospěch nájemníků. Celý tento problém souvisel s gentrifikací, jež začala v devadesátých letech, a také s regulovaným nájemným, jenž poslal desítky tisíc bytů formálně do nebytových prostor.

Lidé často nadávají, že kvůli Airbnb v Praze rostou nájmy.
V Praze by se mělo hlavně stavět a stavět. Airbnb je pouze zástupný problém. Podíl dlouhodobě pronajímaných bytů na bytovém fondu v Praze je naprosto zanedbatelný.

Jak na působení Airbnb v Praze reagovali úředníci?
Už ve 2016 jsme proaktivně organizovali schůzky se zástupci veřejné správy a vysvětlovali jsme, jak Airbnb funguje. O rok později ti sami úředníci zjistili, že existuje určitá politická poptávka s Airbnb něco dělat, tak to začali řešit. Obecně bylo vidět, že státní správě dobře jde teoretizovat nad společenskými náklady, ale často nedokázala podchytit výnosy těchto služeb. Airbnb byla zajímavá platforma v tom, že lidem pomáhala mít dodatečný příjem a podle mého názoru by stát měl podporovat podnikavost, ne dusit lidi v tom, že si přivydělávají.

Takto jste to vnímal i v Uberu?
Když se na to podívám zpětně, ta nabídková strana, tedy řidiči, přesně reflektovala situaci na trhu práce. V Praze měl Uber nejvyšší podíl partnerských řidiček ze všech zemí v celém regionu Evropy, Blízkého východu a Afriky. Deset procent jízd odřídily ženy. Dále jsme tam měli hodně mužů ve věku 55+, kteří byli nezaměstnaní a chybělo jim pár let do důchodu, ale i studenty a cizince. Šlo o klasické skupiny, které mají větší problém uplatnit se na trhu práce, nebo hledají dodatečný příjem, či požadují vyšší flexibilitu pracovní doby. To platí i v aktuální diskusi o tzv. Platform Workers Directive na půdě Evropské unie – aktuální dostupné průzkumy ukazují, že lidé si na spolupráci s platformami cení nejvíce právě flexibility, kterou rozhodně nechtějí měnit za jistoty.

Foto: Jan Faukner

Václav Gráf

Teď už bude skladba řidičů pravděpodobně dost jiná.
Ano, to bylo předtím, než nastoupily firmy s nakoupenými flotilami 150 aut. Původní koncept byl jiný. Celá změna souvisí i s tím, jak se do oblasti pustil stát. Lidé, kteří si chtěli přivydělat, zjistili, že je s tím spojená velká administrativa. Komplexnost byrokracie kolem se tak nabalila, že studentům nebo lidem na rodičovské se takový přivýdělek vůbec nevyplatil. Ale přišly nové příležitosti v tzv. gig ekonomice, tito lidé dnes dělají třeba kurýry.

Proč do toho stát zasahoval tak negativně?
Jak už jsem říkal, myslím si, že stát má problém udělat si u nových služeb analýzu nákladů a přínosů. V praxi z 99 procent zaměří pozornost na náklady a rizika, a vůbec neuvažuje výnosy. Stát aplikuje striktní výklad legislativy a úředníci nedokážou udělat tři mentální kroky navíc, notabene v situaci, kdy se po nich poptávka voličů, tedy poptávka politiků, formuje jen velmi pomalu. Jen si řeknou, že jsou tady řidiči nebo hostitelé s nestandardním příjmem a snaží se to zakázat, protože je to pro ně jednodušší řešení.

I když teď už nežijete v Česku, máte pocit, že by se to nějak lepšilo?
Myslím si, že je to částečně cyklické. Například témata zkvalitňování legislativy a snižování administrativní zátěže hodně skloňované během finanční krize, když jsem se této problematice věnoval, v letech 2008 až 2010. To je 15 let zpátky a myslím si, že dnes to bude spíš horší než lepší. Státní správa není populární zaměstnavatel. Velmi dobře jsme to viděli během pandemie, která nám všem ukázala, jak stát neumí pracovat s daty a reagovat na nestandardní situace. Ale od bývalých kolegů vím, že ostrůvky pozitivní deviace ve státní správě jsou, a jsem za to upřímně rád.

Řešením je tedy přitáhnout do státní správy šikovnější lidi?
Myslím si, že ano. V rámci výzkumu ke své dizertační práci v USA jsem zkoumal orgán, který je součástí Bílého domu – Úřad pro informační a regulatorní záležitosti (Office of Information and Regulatory Affairs – pozn. red.). Tehdy jej vedl Cass R. Sunstein (profesor a nejcitovanější americký akademik amerického práva – pozn. red.) a lidé v týmu běžně měli dvojitá PhD, jedno z práva a druhé z ekonomie. A jejich výstupy měly velkou kvalitu. Jiná cesta než zkvalitňování státní správy tu skutečně není – jinak nemůže být veřejný sektor vyrovnaným partnerem nátlakovým skupinám, které lobbují a tzv. dobývají rentu. Nechtěl bych, aby to vyznělo negativně vůči úředníkům. Ve státní správě jsem potkal desítky skvělých kolegů, často je to spíše o stanovení cílů, organizaci práce a určité míře odvahy.