Mnozí o ní mluví jako o zpěvačce světového formátu. Tea Sofia patří mezi nejzajímavější jména nastupující generace českých hudebnic. V šestnácti letech zaujala prvními singly, od té doby vystoupila na zahraničních festivalech, vyhrála Czeching Radia Wave a její obličej se nedávno objevil i na titulce českého Cosmopolitanu. Začátkem května vydala své druhé album Café Bar Sunset Love, které pojala jako večer strávený v baru – každá z jedenácti skladeb představuje jiný koktejl, jiné emoce, které odráží proces rozchodu, kterým si sama v té době procházela. „Pořádně jsem se tím prošťourala, a tím pádem to i rychleji uzavřela sama v sobě,“ říká teď pro CzechCrunch.

Tea Sofia, celým jménem Tea Sofia Zybartas, se poprvé objevila na české scéně už jako šestnáctiletá, kdy vydala svou první píseň. Hudbu ale skládala už od čtrnácti a úplně na začátku byl klavír, ke kterému si sedala od čtyř let.

Začínala intuitivně, postupně se učila nejen psát texty a hudbu, ale i je nahrávat, produkovat a orientovat se v tom, jak celý proces hudební tvorby funguje. „Prvních pár let to byl takový pokus omyl. Snažila jsem se spíš zjistit, jak to celé funguje – co je mix, co je master, co jsou pluginy, jak se vlastně produkuje hudba,“ vysvětluje.

Její styl se v průběhu let vyvíjel – zkoušela různé žánry i jazyky, třeba srbštinu, jelikož má sama srbsko-litevské kořeny. Nakonec ale zůstala u angličtiny a kombinace popu, soulu, R&B a rapu. Dnes je jí třiadvacet, dokončuje studium marketingu na UK a vedle toho tvoří hudbu ve svém domácím mini studiu. „Většinou si potřebuju všechno předprodukovat sama, aby to mělo podobu, jakou chci,“ říká.

Její druhé a nejnovější album Café Bar Sunset Love, které vyšlo pod vydavatelstvím Warner Bros 2. května, vznikalo poslední tři roky. Na desce se podílel i producent Lvcifer a hostoval belgicko-francouzský hudebník Chris Sam. Všechny skladby jsou podle Tey propojené a odráží postupný proces rozpadu vztahu – od hezkých chvil až po ty úplně poslední. Na albu se tak postupně objevují písně s názvy Hope, Sweet Lie, a nakonec i jazzová skladba Golden Blues, která značí nový začátek.

Právě autentický prožitek a emoce hrály při nahrávání klíčovou roli. „Nahrávala jsem zrovna ve chvíli, kdy jsem to prožívala, aby ta emoce byla slyšet i v hlase. Ale právě to mě na tom hrozně baví – že jsem schopná vytvořit zvukový otisk mojí tehdejší verze,“ říká zpěvačka.

Texty si píše všechny sama, při tvorbě se ale zamýšlí i nad tím, kde je hranice mezi univerzálním lidským pocitem a soukromou situací. „Sdílím nějakou moji křehkost, ale snažím se přitom neublížit druhý osobě. Nechci nikoho stavět do nepříjemný pozice,“ vysvětluje.

V některých případech tak písně přepsala, jindy je raději vůbec nevydala. „Měla jsem jednu písničku, kterou jsem napsala v období, kdy jsem byla naštvaná. Napsala jsem hodně hrubý text. Pak jsem si ho zpětně četla a došlo mi, že to vlastně vůbec není pravda. Nebo to byla momentální pravda, ale ve výsledku by to tomu člověku mohlo ublížit. Tak jsem to celé předělala.“

Tea Sofia zpívá primárně v angličtině, mimo jiné i proto, že se nechce omezovat jen na české publikum. K tomu se ale s cizojazyčnými texty dostává komplikovaně. „Pořád se to v Česku vnímá jako problém. Ale já si myslím, že to zas takový problém není. Jen tu často nevzniká moc dobrá hudba v angličtině, a tak na to mají lidi averzi,“ míní.

Českou hudební scénu vnímá přitom sama s rezervou – neztotožňuje se třeba se zavedenou podobou koncertů. „Umělec většinou nezpívá, ale řve do mikrofonu, nebo rapuje – což není špatně, to je taky umění. Je tady ale málo těch, kteří by fakt zpívali,“ říká, záhy ale dodává, že se věci mění. „Za těch sedm let, co to dělám, vnímám, že je nás čím dál tím víc, kteří zjistili, že se dá dělat hudba sám na sebe. Že nemusíš být pod žádným velkým labelem.“

S tím souvisí mimo jiné i finanční aspekt – podle zpěvačky může dneska člověk nahrát album za relativně málo peněz a zároveň se hudbou pak i uživit. To ale zatím není její případ. „Já jsem pořád studentka, takže mě do určité míry podporují rodiče. A měla jsem i práci – teď už ji nemám, protože se připravuju na státnice a nestíhám. Ale dřív jsem měla normálně brigády.“

Ačkoliv už se na místní scéně pohybuje několik let, sama příliš koncertů zatím neodehrála – jak říká, živému vystupování se doteď spíš vyhýbala. „Cítila jsem, že si ještě úplně nestojím za svou hudbou. Neměla jsem dostatečné sebevědomí, které teď už snad mám,“ vysvětluje s tím, že do budoucna chce živě vystupovat častěji.

Představu o ideálním koncertu má už jasnou. „Chtěla bych, aby to bylo hlavně o hlasu, o nástrojích a o tý hudbě. A aby tam byli lidi, co budou zpívat zpátky, a ne to jen natáčet. Abychom si spolu mohli povídat. Bylo by to komorní, ale zároveň ve velkém prostoru. A já bych na sobě měla dlouhé šaty,“ uzavírá s úsměvem.