Blížily se jí osmnáctiny a výhled do budoucna se rýsoval docela jasně. Spolu se svou sestrou – dvojčetem Natálií, sbírala Klára Poledníková už léta úspěchy v tanci a aerobiku, měly za sebou medaile z mistrovství České republiky a začínaly zářit i v novém sportu, do kterého se pustily: v ženském boxu.

„Inspirovala nás jedna mistryně světa v aerobiku, která kondičně chodila na box. Byl to pro nás úplně nový svět, ve kterém jsme růžové oblečky a flitry musely vyměnit za chrániče na zuby a bandáž rukou. Vlastně se nám vůbec nechtělo,“ líčí rodilá Ostravačka., jak je se sestrou zpočátku u boxu držela jen ambice ještě víc uspět v aerobiku. Nadšení pro ring a zápas přišlo až postupně.

„Octly jsme se v mužském světě, bylo nám šestnáct a od prvního tréninku jsme si říkaly, že už nikdy nepřijdeme. Ale stejně jsme pokaždé znovu přišly,“ vzpomíná Klára na období prvních zápasů. S těmi s Natálií začaly už po třech měsících trénování a absolvovaly je ještě v aerobikových botách. A opět uspěly.

„Rozhodnutí přišlo rychle. Končíme s aerobikem a pouštíme se naplno do boxerského života,“ dodává. Každá ze sester soutěžila v jiné váhové kategorii, aby splnily maminčino přání nikdy nezápasit spolu. Obě postupně získaly dvě juniorská zlata z mistrovství České republiky, byly v nejlepší formě, připravovaly se na mistrovství Evropy do 23 let a měly našlápnuto ke kariéře v olympijském boxu.

Idyla se ale konala jen na první pohled. Přesně v den osmnáctých narozenin se Klára dozvěděla, že má rakovinu ve třetím stádiu. Nádor jí během chvíle vzal všechny plány – a místo do ringu zamířila do nemocnice. „Léčila jsem se zhruba půl roku, 1,5 kg velký nádor mi vyoperovali a pak následovala chemoterapie. Bylo to těžké. Pro rodiče, pro Natku i pro mě. Ale dnes vím, že mi to i mnoho dalo. Hlavně nový směr, kterým bych se jinak možná ani nevydala,“ říká otevřeně Klára Poledníková.

Foto: Ostravská boxárna

Po vyléčení bylo jasné, že k vrcholovému sportu už se Klára nevrátí. Pustila se do zkoušení různých typů zaměstnání. „S oblibou říkám, že jsem vyzkoušela všechny práce, které už nikdy nechci dělat,“ směje se. Živila se jako pokojská, servírka v nočním baru, stevardka ve vlaku, trénovala děti i seděla za kasou.

Dnes, o pár let později, provozuje se svou sestrou vlastní sportovní studio Ostravská boxárna. Na 250 m² tu klienti najdou dvanáct boxovacích pytlů, ring a malé fitness centrum s dřepovacími klecemi. Za několik měsíců přibudou ještě tři další místnosti s posilovacími a cvičícími stroji. „Ve výrobě máme zrovna dvousměrnou kladku. Pořád to tu dovybavujeme a rozšiřujeme, aby i ti, kdo k nám chodí po celý rok, měli pořád něco nového a těžšího,“ vysvětluje Klára Poledníková.

Nejčastější klientelu tvoří u Kláry a Natálie ženy. Dřív by prý do ringu ani nevkročily a časem na něj nedají dopustit. „Ukazujeme jim, že box je skvělý sport pro kondici, postavu i dobrou náladu. Chtějí dvě věci: trenérku místo trenéra. A vypnout hlavu. Obojí u nás najdou,“ říká mladá podnikatelka. Vystudovala kondiční trenérství na Masarykově univerzitě, nyní pokračuje trenérstvím a managementem na Univerzitě Palackého v Olomouci. Říká o sobě, že nejvíc ji naplňuje pracovat s obyčejnými ženami, jaké běžně potkává na ulici.

„Chci trénovat s lidmi, kteří mají chuť se zdravě hýbat. S maminkami, co si potřebují odpočinout od dětí, s ženami s nadváhou, které hledají novou motivaci vrátit se do kondice. S holkami s firemní multisportkou, které mají přetíženou hlavu a jsou v tlaku pracovních povinností,“ líčí Klára Poledníková. „Mám i speciální kurz na práci s obézními a taky mě hodně baví cvičit s lidmi po onkologických diagnózách,“ dodává s tím, že i pro obě tyto skupiny je box ideální sport.

„Pořídily jsme i bandáže do boxovacích rukavic v růžové barvě, aby se u nás holky a ženy cítily fajn,“ ukazuje spokojeně. „Trénink je náročný, nedá vám čas přemýšlet nad ničím jiným. Ať máte sto kilo, nebo jste ve formě, přizpůsobíme vám tréninkový plán. A když máte doma nervy, jdete je prostě vymlátit do pytle,“ vysvětluje Klára výhody kondičního boxu.

Ve svém studiu tráví i dvanáct hodin denně, ale nelituje. .„Díky nemoci jsem si řekla, že chci dělat už jen to, co mě opravdu baví – a s lidmi, které si vyberu,“ vysvětluje, k čemu dospěla. V týmu mají s Natálií ještě jednoho trenéra a momentálně vybírají pár nových. „Chceme tu další kvalitní lidi, ideálně s vystudovanou školou. Hlavně musí zapadnout do našeho stylu – držíme pohromadě jako rodina, ale tvrdě makáme. A máme specifický smysl pro humor,“ usmívá se Klára.

Na otázku, kdo jí radí s podnikáním, krčí rameny. „Jsem praktik. Všechno se učím sama. Zkouším to na sobě. Co funguje, to si nechám. Co ne, zahodím. Některá ostravská studia už sice kopírují náš styl nebo prezentaci na sítích, ale už mě to nerozčiluje jako dřív. Bez zkušenosti jim to stejně nebude fungovat,“ sdílí své přesvědčení a než odpoví na poslední otázku, ohlíží se do minulosti: „Znovu už bych to celé zažít nechtěla. Ale na tom, co jsem prožila, bych nic neměnila.“

A co box a sebeobrana? Učí se ho ženy i kvůli bezpečí? „Určitě vám box dodá sebevědomí. Ale kdyby mi hrozilo reálné nebezpečí, vzpomenu si na radu svého trenéra: Utíkej! Rukama bez rukavic bych se fakt prát nechtěla,“ směje se Klára.