Poláci ušli obrovský kus cesty, volby však rozdělují celé rodiny, říká Čech, který v Polsku podniká
U severních sousedů se o volbách v hospodě raději nemluví, upozorňuje někdejší zpravodaj Petr Vavrouška, jenž dnes v zemi dělá byznys.
Petr Vavrouška, bývalý zahraniční zpravodaj v Polsku, kde dnes podniká s Egoé
V Polsku pět let žil, když tam pro Český rozhlas dělal zahraničního zpravodaje. Posledních devět let tam skoro každý týden jezdí, u našich severních sousedů totiž podniká. Petr Vavrouška se stal manažerem bílovické firmy Egoé, která vyrábí venkovní nábytek nebo staví železniční zastávky, perony a protihlukové stěny podél železnic.
Právě v tom je největší byznys firmy v Polsku, kde má obrat až 250 milionů korun. Málokdo tak zná téměř čtyřicetimilionovou zemi jako právě on. V rozhovoru pro CzechCrunch osmačtyřicetiletý Petr Vavrouška popisuje hlavní volební témata země, to, jak se v ní lidem žije, nebo to, jak předběhla Česko ve stavění dálnic, bytů i filharmonií.
„Fandím jim, protože ušli obrovský kus cesty. Když jsem přijel v roce 2009 do Polska, bylo pro mě obtížné po něm cestovat. Než jsem se dostal z Varšavy k Baltu, byly to hodiny a hodiny na jednoproudových cestách s výmoly. Bylo to tristní,“ říká někdejší zpravodaj s tím, že dnes v Otrokovicích najede na dálnici a dojede až k Baltu.
Polskou společnost dlouho provázel mýtus solidarity, vlastenectví a idealismu. Dnes je však extrémně atomizovaná, prostoupená frustrací, cynismem a kultem materiálního blahobytu, napsal ve svém komentáři polonista Błażej Szymankiewicz. Jak vnímáte Polsko vy?
Souhlasil bych s tím, že je rozdělené, za což do značné míry může politika. Dva tábory byly i na Slovensku – Fico a ten, kdo stojí proti němu. V Polsku je to dost podobné, na jedné straně je Jarosław Kaczyński a jeho Právo a spravedlnost a pak ti, kdo proti němu stojí. Je to spor, který trvá už řadu let, od doby, kdy Právo a spravedlnost vyhrálo volby.
Není to ale tak, že každé volby logicky přinášejí rozdělení společnosti?
Jasně, v Polsku to má ale úplně jinou podobu než v Česku. Přestávají spolu komunikovat přátelé i celé rodiny. U nás není politika téma, které byste se bála otevřít v debatě v hospodě. V Polsku už si na něco takového dávají pozor, protože to je velmi často předmětem sváru. Sám jsem několikrát zažil, že když jsem se svých polských kolegů ptal, koho budou volit, nebo mě zajímal jejich názor, bylo vidět, že o tom nechtějí mluvit. Pak si vás ale vezmou stranou, aby vám svůj postoj vysvětlili. Vědí nicméně, že nepochopení jejich stanoviska by mohlo narušit pracovní vztahy, a je pro ně přednější udržet si dobrý pracovní kolektiv.
A co frustrace a cynismus?
Víte, Poláci se za posledních patnáct let posunuli neuvěřitelně dopředu. Akorát trochu trpí syndromem vlastního podceňování. Myslí si, že se nemají dobře, že to u nich nefunguje a že to je jinde mnohem lepší. Je to ale jenom proto, že nedokážou být upřímní k vlastním úspěchům. Troufám si přitom říct, že jako člověk, který pochází z jiné země, dokážu posoudit, že udělali obrovský civilizační skok. Jen to sami nevidí.
Petr Vavrouška se v Egoé věnuje marketingu a strategii
No a co ten mýtus solidarity, vlastenectví a idealismu?
Vlastenectví je Polákům blízké. Vidíte to při všech státních svátcích, kdy všude vlají polské vlajky a oni jsou na to náležitě hrdí. Tomu jako Češi nerozumíme. Někdy se to ale zaměňuje s nacionalismem. Zatímco vlastenectví je láska a hrdost na svoji zemi, nacionalismus říká něco o výjimečnosti vlastního národa nad jinými. V Rusku, kde jsem žil, to byl čistý nacionalismus. V Polsku jsem měl poslední dobou několikrát dojem, že se to k tomu blíží.
Volí se tedy buď pro Kaczyńského, nebo proti němu. Letos se ale skloňují dvě jména. Kromě Kaczyńského je to ještě Donald Tusk. Obě ta jména už přitom provázejí polskou politiku nejméně patnáct let. Jak to?
Když jsem v Polsku žil, vládu Donalda Tuska jsem zažil. Byl jsem také u obměny, kdy přišlo Právo a spravedlnost. Tusk tehdy odešel do Evropy a stal se předsedou Evropské rady. Když teď ohlásil comeback, stal se pro druhou stranu nepřítelem číslo jedna. V poslední televizní předvolební debatě jeho jména zaznělo snad osmdesátkrát. Je v každém tématu, za všechno špatné může on, je to až absurdní. Tu míru averze si ani nedovedeme v Česku představit. Roli v tom sehrávají polská média, která už bohužel nejsou veřejnoprávní, ale státní.
Tusk má ale i tak docela velkou šanci uspět, nebo ne?
Ano, je to lídr občanské koalice. Je ale také jediný, kdo je spojen s minulými léty, a tím pádem jediný, na koho se dá všechno svést. Na Tuskovi je vidět, že je z toho nervózní a že taková míra agrese už je na něj moc. Šance, že by se mohl vrátit, je ale nyní vysoká.
Viděno černobílým pohledem, je to tedy Kaczyński, nebo Tusk?
Ano, víme ale, že vítězem bude Právo a spravedlnost, protože ten náskok je zřetelný. Klíčové však bude, jestli dokáže sestavit vládu. Bude mít jedinou možnost výběru, a tou je ultrapravicová strana Konfederace, což jsou extremisté, kteří chtějí vystoupit z Evropské unie, chtějí zakázat placení daní nebo obnovit trest smrti. Otázka je, kolik dostanou hlasů a jestli to bude na vládu stačit. Na druhou stranu, pokud by opoziční strany dostaly tolik, kolik jim přisuzují průzkumy, pak by asi vládu sestavily ony.
Mluví se o tom, že kampaň je v Polsku založená především na strachu. Jsou to témata migrace nebo nezávislosti soudů. Je to oprávněný strach?
Oprávněný strach lidí je z inflace, z toho, že po volbách skončí populistické pobídky na nízké ceny potravin či dotované ceny benzínu. Vláda zrušila už i poplatky za některé úseky dálnice, které dřív byly zpoplatněné. To, co vytváří politici, je spíš strach umělý, skloňují se přitom nejen migranti, ale už i konflikt v Izraeli. Už tedy nejde jen o běloruskou a ukrajinskou hranici.
Opakované téma je také diktát z Bruselu, což je paradox, protože Polsko se díky penězům z Evropské unie neuvěřitelně posunulo dopředu. No a je to samozřejmě téma, které zarezonovalo i ve volbách na Slovensku, a to jsou možné změny náhledu na pohlaví, gender a sexuální menšiny.
Bude letos v Polsku tradičně nízká volební účast? K urnám chodívá 50 až 55 procent lidí.
Naopak se očekává, že volební účast bude velká. Vypadá to, že bude hlasovat hodně Poláků žijících v zahraničí. Současná vláda si to uvědomuje, a proto se snaží zvýšit elektorát lidmi z východu Polska, převážně z vesnic, kde leží její hlasy. I proto jsou volby spojené s referendem. Otázka je, jestli nebude napadnutelné, jednak kvůli zavádějícím otázkám, jednak proto, že vládní plakáty, které k referendu zvou, mají u všech čtyř otázek zaškrtnuté ne. Návodná reklama být přitom u referenda nemůže.
O jaké otázky jde?
Zda lidé souhlasí s tím, aby se prodávaly polské firmy zahraničnímu kapitálu, zda souhlasí, aby se zvyšoval věk odchodu do důchodu nebo aby se odstranil plot na polsko-běloruské hranici. A konečně jestli souhlasí, aby se přerozdělovali migranti podle kvót. Na většinu otázek pravděpodobně odpoví většina Poláků ne. Ti, kdo politice příliš nerozumějí a myslí si, že tímhle hlasem mohou něco ovlivnit, asi také přijdou, aby řekli ne. Je to tedy spíš taková záminka, jak volební účast navýšit. Je to podobné, jako kdybyste se ptala lidí, jestli chtějí navýšit daně, nebo dětí ve školce, jestli chtějí jít v pátek do kina.
Jak často se v Polsku pořádají taková referenda?
Nepamatuji si, že by nějaké bylo. Naposledy v roce 2015.
Jak se Polákům nyní v Polsku žije?
Já jim fandím, protože ušli obrovský kus cesty. Když jsem přijel v roce 2009 do Polska, bylo pro mě obtížné po něm cestovat. Než jsem se dostal z Varšavy k Baltu, byly to hodiny a hodiny na jednoproudových cestách s výmoly. Bylo to tristní. S infrastrukturou jim neuvěřitelně pomohlo pořádání mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2012. Kvůli příjezdu fotbalových fanoušků byli přinuceni postavit dálnice a propojit velká města, jako je Vratislav, Krakov, Gdaňsk a Varšava. V tu chvíli si uvědomili, jak to neuvěřitelně pomáhá nastartovat turistický ruch, ale především ve vnitřním obchodu. Neuvěřitelně se zrychlila přeprava lidí i zboží. Od té doby začali stavět dálnice ve velkém.
Když dnes jedu do Polska, v Otrokovicích najedu na dálnici a jedu po ní až k Baltu. Ta síť je dnes tak hustá, že bychom jim mohli jen závidět. Dřív jsme se Poláků ptali, proč nemají dálnice, dnes se ptají oni nás na to samé. Když jedou do Chorvatska, vůbec nechápou, proč to za Brnem končí a těch sedmdesát kilometrů do Vídně chybí. Ale na druhou stranu úroveň polského veřejného zdravotnictví nebo školství je v porovnání s Českem na špatné úrovni. V Polsku čekáte na speciální vyšetření nebo operaci ve veřejných nemocnicích měsíce a měsíce. Proto si většina lidí ještě mimo klasické zdravotní pojištění připlácí to soukromé. Úroveň zdravotnictví v Česku – a říkám to jako pacient, který zažil nemocnice na Slovensku, v Polsku a Česku – je opravdu vynikající.
A jak se vyvinula společnost jako taková?
Navýšila se střední třída, která si může dovolit lepší bydlení nebo auto. Před deseti lety začali Poláci také více jezdit na dovolené, což určitě Češi v Chorvatsku zaregistrovali. Navýšily se i platy. Dřív byl rozdíl mezi českým a polským platem na stejné úrovni zaměstnance dvacet i třicet procent, to se srovnalo. Navíc mají za stejný plat menší náklady než u nás. Nájmy nejsou tak velké, ani pořízení bytu nepřijde na tolik, nízké jsou ceny potravin, benzín je levnější, navíc teď dotovaný. Životní úroveň se tedy určitě zlepšila. Polákům se nyní s jejich platem žije lépe než nám.
Netýká se to ale chudého venkova, části u běloruských a ukrajinských hranic, která je víc zemědělská, chudší a méně osídlená. Tam se Polákům určitě žije hůř, na druhou stranu, příspěvky, které dostávají od státu, jsou velmi štědré. Kdybych byl Polák, dostával bych na svoje tři děti podporu zhruba dvanáct tisíc korun, za každé osm set zlotých. Původně měly tyto peníze podpořit kroužky nebo nákup vybavení do školy, to ale nikdo nekontroluje. Lidé si tak za ně mohou našetřit na dovolenou, nebo je prokouřit. Tak jako tak jsou to obrovské peníze do rozpočtu rodiny, které z toho často platí i hypotéky. Důchodci dostávají třinácté a nově i čtrnácté důchody. A přesně tyto pobídky jsou jedním z hlavních důvodů, proč lidé volí Právo a spravedlnost. Bojí se, že jinak by o ně přišli.
V Polsku vybudovali v poslední dekádě hustou dálniční síť
Vláda tedy sází na populistická opatření?
Takových pobídek je opravdu mnoho. Teď třeba nově přišla vláda s programem na první bydlení. Lidé, kteří si pořizují první byt nebo dům, mají státem garantovanou výši hypotéky dvě procenta. Normálně mají hypotéky šest procent, takže stát doplatí rozdíl mezi dvěma procenty a marží banky. Vždycky si říkám, jestli Poláci někde našli ropu, zlato nebo diamantové doly, protože výdaje státu jsou obrovské. Samozřejmě, že to nakonec zaplatí sami Poláci ze svých daní, ale pořád je to něco, co chce spousta lidí využít. A už nepřemýšlejí tolik nad tím, kdo to zaplatí a na úkor čeho.
Kdo jsou tedy voliči opozičních stran?
Poláci, které tolik netrápí materiální věci, ale spíš ty hodnotové. Mohou mít problém s mírou konzervatismu v zemi či s vlivem katolické církve, mírou netolerance k odlišnostem nebo liberálnímu přístupu k životu. To je to, co je trápí.
Češi vnímají z Polska spíš kusé informace. Například o nedobrém žití pro ženy v souvislosti s potraty nebo pro sexuální menšiny. V tomto ohledu se tedy tamní společnost nevyvíjí?
Právo a spravedlnost je u moci osm let a za tu dobu se nic z toho nezměnilo. Ba naopak. Potratový zákon se ještě zostřil a je to opravdu velký problém, který se dotýká polských žen. Je chyba, že to tak necítí i všichni muži. Když jsem se bavil se všemi polskými kolegyněmi a kamarádkami o tom, co je pro ně důležité ve volbách, překvapilo mě, jak zásadní je pro ně otázka, jak se stát chová k ženám. Proti Kaczyńského vládě nepůjdou hlasovat kvůli sobě, ale kvůli svým dcerám a vnučkám. Překvapilo mě, jak je tato motivace častá. Opozice to ví, protože všechny opoziční strany to mají ve svém programu.
Jedna věc je volební program, druhá realita po volbách. Myslíte, že se po nich něco změní?
Myslím, že ano. Třeba ten potratový zákon je tak ostrý, že k nějaké změně určitě dojde. Zcela jistě to nebude legalizace, jak ji známe z Česka, k liberalizaci by ale mělo dojít.
Poláci byli vždy na prvním místě v čerpání jakýchkoli fondů Evropské unie. Navíc ty peníze neskončily v nějaké korupční černé díře.
O dálnicích už jsme mluvili. Také o tom, že Češi koukají na Poláky skrz prsty. Poslední dobou slýchám spíš opak, kdy Češi dávají Poláky za příklad. Že je to země, která rychle buduje infrastrukturu, která skvěle zvládá konverze bývalých továren, země, kde se staví byty, filharmonie a další kulturní svatostánky. Jak se Polákům povedlo to zlomit a dostat se tak daleko?
Poláci byli vždy na prvním místě v čerpání jakýchkoli fondů Evropské unie. Svým lobbingem a diplomatickou silou opravdu dokázali získat co nejvíce prostředků. Česko by na ně dosáhlo také, ale nedokázalo je vyčerpat a využít. Poláci je naproti tomu vždycky do posledního eura utratili. To jim neuvěřitelně pomohlo. Navíc ty peníze neskončily v nějaké korupční černé díře, ale ve skutečných projektech.
Před osmi lety vsadili na rozvoj železnice a trati se opravují, budují se ty vysokorychlostní, opravují se nádraží. Je to priorita vlády. Stejně tak se proměňují polská města, vznikají nové byty i kanceláře, mají kvalitní architekturu. Vždycky mi bylo líto, jak se Češi dívají na Poláky s despektem, snad už se to láme, letos o prázdninách zavítalo na dovolenou do Polska o sto procent Čechů víc. Druhá věc ale je, že poslední dva roky je přísun těchto peněz zastavený.
Jak to?
Evropská unie chce po Polsku reformu soudnictví. A ta není. Unie proto zemi zadržuje miliardy eur z národního fondu obnovy. Z něj jdou peníze do infrastruktury, na železnici, na obnovu budov, fotovoltaiku nebo elektromobilitu. A dokud se reforma soudnictví neuskuteční, EU peníze nevydá. Polsko je tak na křižovatce. Mělo dobře našlápnuto, teď je ale trochu v křeči. Spousta projektů je rozjetá, nejsou na ně ale peníze. Má to přitom konkrétní dopady.
Firmy například už rok a půl čekají, že se podepíšou smlouvy se státní firmou Polské železnice. Výběrová řízení skončila, k podpisu smlouvy ale kvůli chybějícím penězům nedošlo. Řada velkých firem tak nemá práci pro lidi. Nikdo ani neví, kdy ty peníze do Polska doputují – a jestli vůbec. Je to tedy také téma číslo jedna v předvolebních debatách.
Jak se tedy v Polsku nyní podniká?
Já osobně si vůbec nemůžu stěžovat. Prostředí je čitelné, vztahy s dalšími firmami, které podnikají ve stavebnictví, máme dobré.
A to přesto, že máte zakázky i na železnici?
To je něco, co nedokážeme ovlivnit. Jsme rukojmí té situace a stejně jako další firmy čekáme, co se stane. V lepším postavení jsou společnosti, které stavějí dálnice a silnice, protože na ně jdou peníze z rozpočtu státu. Investice do železnice jsou ale bohužel dotované převážně z unijních rozpočtů.
Takže se to nedotýká ani vaší zakázky na železniční zastávky, nádraží a perony?
To ano, jsou to projekty, na které čekáme. A není jich málo. Zejména na jihu Polska, ve Slezsku, mají vznikat nové trati nebo se mají modernizovat ty stávající. Teď už se mělo začít stavět. Peníze z evropských fondů se nicméně mají využít do roku 2026, pořád je tedy relativně čas.
Jaroslaw Kaczyński, předseda strany Právo a spravedlnost
S vaší firmou jste se tedy vrhli především na stavby a mobiliář, který jste původně dělali ještě ve společenství s firmou mmcité, už neděláte?
Postupně ho začínáme rozjíždět. V Polsku jsou pro nás ale stěžejní právě stavby na železnici, tedy zastřešení peronů nebo vlaková nádraží, obrat tam máme asi 250 milionů korun. Podél železnic také stavíme protihlukové stěny.
A co veřejné zakázky v Polsku, jsou férové?
Většinou figurujeme jako subdodavatel, teď jsme se ale účastnili jedné veřejné zakázky na generálního zhotovitele protihlukových stěn ve Varšavě pro Polské dráhy. A tu jsme vyhráli. V Polsku pořádají především aukce, čímž se eliminuje jakákoli korupce. Je to velmi přehledný systém, ve kterém dáte nabídku a buď je nejlevnější, nebo ne.
Jak se Polsko tváří na příchod zahraničních firem?
Třeba ve stavebnictví je většina hlavních firem, podobně jako v Česku, zahraničních. Je tam ale také naprosto rozhodující, že zaměstnávají Poláky a že materiál, který používají, byl lokální. Před měsícem jsem byl na železničním veletrhu v Gdaňsku, v životě jsem tam neslyšel tolik češtiny. Přítomnost českých firem byla opravdu masivní. Ale i české firmy tam deklarují, že mají polské zaměstnance a používají polské materiály. To je důležité.
A jak by podnikání v Polsku mohly ovlivnit právě volby?
Řada podnikatelů se bojí, že nejrůznější sociální bonusy vlády budou stát hodně peněz. A ty se dají získat buď dividendou od státních podniků, nebo navýšením nejrůznějších daní pro občany, firmy. Výsledek voleb buď změní, nebo zachová tu hodnotovou atmosféru ve společnosti. Konzervativní propojení s katolickou církví, averze vůči evropským regulím versus liberální přístup k životu, to je to, co mohou volby zásadně ovlivnit.
Nepřehlédněte:
