Česká národní banka se dostává pod čím dál silnější kritiku odborníků kvůli tomu, jak (ne)zvládá boj s inflací. Ta i letos zůstane po většinu roku ve dvouciferných hodnotách, tedy daleko od dvou procent, která má ČNB stanovená jako svůj oficiální cíl. Jedním z lidí, kteří takzvané inflační cílování v české centrální bance zaváděli a kteří s tím pomáhají i jinde ve světě, je ekonom a podnikatel David Vávra. „ČNB už ho v tichosti opustila,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Padesátiletý David Vávra nastoupil do České národní banky hned po škole a na konci 90. letech patřil do úzkého týmu odborníků, kteří pomáhali nastavit a modelovat mechanismus, kterým se centrální banka oficiálně řídí dodnes – cílení na dvouprocentní inflaci. Vedl v ČNB také analytický tým a působil jako poradce guvernéra Zdeňka Tůmy.

S tím, jak pracovat s inflací a umět ji hlídat, jezdili s kolegy radit centrálním bankám a vládám po celém světě a postupně si na tom postavili vlastní byznys. Firma OGResearch, jejímž je Vávra šéfem a spolumajitelem, má dnes na tři desítky zaměstnanců, obrat kolem 70 milionů korun a pobočky v Praze, Brně a Budapešti, přičemž jejími zákazníky jsou vlády, finanční instituce a korporace od Asie po Latinskou Ameriku.

David Vávra se při své práci české ekonomice moc nevěnuje, jeho byznysový zrak bývá upřen na, jak sám říká, „divné ekonomiky v problémech“, situaci doma ale přesto sleduje. Ostatně byl jedním z ekonomických poradců čerstvě zvoleného prezidenta Petra Pavla. A jelikož všude po světě pomáhá centrálním bankám nastavit mechanismy, jak účinně bojovat s inflací a totéž dělal dřív i v ČNB, má k současné debatě o míře inflace, výši základních úrokových sazeb a i kvality složení bankovní rady hodně co říct. A právě o tom jsme si povídali v rozhovoru pro CzechCrunch.

Jste jeden z lidí, který pomáhal v ČNB historicky nastavit její zacílení na dvouprocentní inflaci, radíte s tím i jiným centrální bankám. Jak pohlížíte na to, co se nyní u nás děje?
Předně je třeba říct, že nepovažuji současný režim za režim inflačního cílování. Ten jsme už opustili. Otázkou pouze je, kdy přesně se tak stalo. Jestli během loňského roku, či – pravděpodobně – ještě o něco dřív. Teď máme režim řízeného kurzu a to je něco jiného než režim cílování inflace. Ten funguje na principu, že máme základní úrokovou sazbu, která je prostředkem k ovládání inflace. Zjednodušeně řečeno, zdražováním nebo zlevňováním úvěrů a úspor ekonomiku buď povzbuzujete, nebo přiškrcujete podle toho, kam chcete dostat inflaci. Jenže úrokovou sazbu nyní nahradil mechanismus, v němž inflaci řídí kurz koruny vůči euru. A tato změna se odehrála za zavřenými dveřmi, protože ČNB sice nadále tvrdí, že cíluje inflaci, ale z mého pohledu už tomu tak není.

A co tedy podle vás ČNB dělá?
ČNB dělá to, že drží kurz koruny vůči euru a doufá, že inflace doleze zpátky. Ona se vrátí, to je pravda, jenže otázkou je kdy a za jakou cenu.

Co je na práci s kurzem špatně? Když by bylo euro moc drahé, zdražovalo by se i zboží a tlak na inflaci by sílil, ne? Tak to Aleš Michl a spol. vysvětlují.
Silný nebo stabilní kurz inflaci pomůže vrátit zpátky do jednociferných hodnot, ale neumožní ji nikomu řídit. Nikdo neví, jestli to bude 6, 7 nebo 9 procent. To vám fixní kurz sám o sobě nepoví. Takže inflace sice doleze dolů, ovšem kam přesně se vydá, to moc nevíme. Samozřejmě možná je v plánu se pak k cílování opět vrátit…

Vždyť o tom, že k dvouprocentní hranici se vrátíme příští rok, hovoří zástupci ČNB často, takže na tom se snad nic nezměnilo.
Ano, takových prohlášení je dost, jenže jelikož nikdo oficiálně neřekl, že se opustil režim cílování inflace, nemá cenu prohlášením představitelů ČNB věnovat zásadní pozornost. Zásadní otázkou naopak je, co se stane s inflačními očekáváními a s důvěrou veřejnosti.

Co byste tedy navrhoval, že by se mělo dít, abychom s inflací bojovali účinněji? Asi zvyšovat úrokovou sazbu, že?
Ano, měli bychom aktivněji používat úrokovou sazbu a kurz bychom naopak měli nechat v zásadě volně plavat. Jasně, vím, že problémy působící inflaci jsou komplexní, podílí se na ní zvýšené náklady, ohromně uvolněná fiskální politika, ale i uvolněná měnová politika, zároveň do toho přišly strukturální problémy během covidu, válka na Ukrajině a drahé energie. Je to hodně výbušný mix. Jenže pokud by inflace měla trvat dlouho, může se přenést do inflačních očekávání. A pak už by se fakt strašně špatně řídila.

ČNB teď znovu zopakovala, že inflace se vrátí do rozumných mezí počátkem roku 2024. Vy jste ale zjevně skeptický.
Vždyť skeptičtí už jsou i oni. Neustále svůj odhad posunují. Nejdřív guvernér mluvil o návratu dvouprocentní inflace v první polovině roku 2024, teď už to je podle něj kdykoli během příštího roku. To jen potvrzuje, že nemají vůbec tušení, co se bude dít. A vzhledem k tomu, co dělají, nemají už ani žádné páky, jak to nějak řídit.

Začala podle vás ČNB bojovat s inflací od začátku jejího růstu špatně, nebo se to zvrtlo až s nástupem Aleše Michla a jeho takzvaně holubičí většiny v bankovní radě, tedy většiny, která nechce zvyšovat úrokové sazby? Pod vedením Jiřího Rusnoka začala ČNB utahovat šrouby mnohem dřív než ECB nebo americký Fed.
ČNB si zaslouží kredit, že začala konat včas. Rozpoznat povahu inflace po covidovém šoku nebylo snadné a jak správně říkáte, řada centrálních bank to nejdřív nepochopila. Ale následně měla být naše razance větší a mělo se pokračovat ve zvyšování sazeb.

Kde byste dnes základní úrokovou sazbu rád viděl, když nynějších sedm procent, což je mimochodem nejvyšší hodnota od roku 1999, považujete za nedostatečných?
V Americe i v eurozóně mají inflaci kolem devíti procent a úrokové sazby tam směřují k historickým hodnotám. V Americe je řeč o nějakých pěti až šesti procentech, v ECB o až čtyřech procentech. Logicky by pak u nás sazby měly být s ohledem na výši naší inflace, ta lednová přesáhla 17 procent, dvouciferné.

Už se vysoká inflace propisuje do toho, jak se lidé chovají?
Ještě je pořád brzo, sice přicházejí první zprávy, že lidé útraty omezují, ale uvidíme teprve v několika následujících měsících, jestli meziměsíční inflační čísla spadnou k nule. To by totiž znamenalo, že se inflační očekávání nezvýšila a měli bychom šanci mít do konce roku jednocifernou inflaci.

Takže se čeká na to, jestli si lidé řeknou, že si radši utáhnou opasky, nebo zda v obavě, že bude čím dál dráž, radši roztočí poslední peníze, co jim zbyly?
Ano. Je zjevné, že průměrná inflace za letošek poskočí o zhruba 10 procent, takže lidé si musí říct, co jim dává smysl. Přišli o reálnou hodnotu všech svých úspor a příjmů, a to dramatickým způsobem. Vrátili jsme se několik let nazpátek. I když jim v práci přidali, těch 17 procent to nejspíš nebude. Navíc většina domácností jsou střadatelé, nikoli investoři, úspory mají na spořicích účtech a nemalá část těch prostředků je vlastně pryč, inflace je vymazala. Jestli si někdo šetřil na auto, měl by zapomenout.

Váš tip, jak se Češi zachovají?
Jsme hodně šetřivý národ, takže osobně si myslím, že převáží naše šetřílkovství, které je z makroekonomického pohledu pro vývoj inflace příznivé, ale z pohledu individuálního blahobytu může být diskutabilní.

Hodně se teď mluví o tom, že sledujeme propad kredibility České národní banky. Souhlasíte?
Není to veselé. Zvlášť pro člověka, který v ČNB pracoval. Zároveň bych ale nechtěl, aby to znělo, že je všechno špatné, ostatně už v bance nejsem přes 15 let. Ale je zjevné, že tam něco tak úplně nefunguje. Kredit upadá a je těžké poukázat na jakékoli konkrétní výsledky ČNB v poslední době. Pokud jimi má být míra inflace, tak to se zjevně úplně nepovedlo. Vím, že existuje spousta vnějších příčin, jenže v Evropě je inflace devět procent a u nás 17 procent a takový rozdíl se musí něčím dát vysvětlit.

Mimochodem, proč je tak důležitá dvouprocentní míra inflace? Proč ne třeba tři procenta?
Je to určitá mantra, které se centrální banky drží, ačkoli nikdo přesně neví, jestli zrovna tato hodnota funguje nejlépe. Možná budou muset vymřít ekonomičtí dinosauři, kteří ji do teorie i praxe zanesli a jejich nástupci přijdou s jiným číslem. To nelze vyloučit. Ale určitě to nebude zásadně odlišné číslo.

Proč?
Musí to být nízké číslo, které lze při dobré vůli považovat za konzistentní s cenovou stabilitou. Vyšší číslo může na první pohled vypadat zajímavě, ale implementovat ho v praxi je velký problém. Uvedu to na příkladu své firmy, který je ale funkční pro pochopení celé ekonomiky. Když byla inflace kolem dvou procent, do svých dlouhodobých kontraktů a plánů jsem ji nijak nezakomponoval, nemám ve smlouvách žádnou inflační doložku. Byznys je v takovém prostředí předvídatelný, jednou za pár let zvýším cenu, mě ani zákazníky to nijak nebolí. Jenže teď, když je inflace dvouciferná, jsme byli chyceni do neuvěřitelného problému, spoustu kontraktů jsme museli přejednávat a všechny nové smlouvy děláme s inflační doložkou. To není pro naše klienty komfortní, přináší to nejistotu. A pokud bychom měli inflaci cílenou třeba na sedm procent, takovéto nervózní prostředí by bylo pořád, do systému by vstupovala velká nejistota. Zkrátka vyšší inflace je problém.

Když jste zmínil byznysový pohled, tak právě hlasy z podnikatelského světa hodně volaly po tom, aby už centrální bankéři úrokové sazby dál nezvedali, že jinak úplně podvážou ekonomickou aktivitu.
Bohužel jiný způsob, jak snížit inflaci, neznáme. Je potřeba do ekonomiky říznout, tak to holt je. Zajímavé ale je, že historicky až dosud toto škrcení ekonomiky při boji s inflací probíhalo jinak, než co vidíme teď. Zjednodušeně řečeno by normální reakce na souběh mnoha současných událostí vypadala asi tak, že by v souvislosti s geopolitickou nejistotou oslabil kurz, což by ještě zesílilo inflační tlaky, ale zároveň by ČNB situaci kontrolovala vysokými úrokovými sazbami. Ekonomiku bychom škrtili vyššími sazbami a dražšími úvěry, ale zároveň by kurz koruny byl slabší, což pro naši exportní ekonomiku představuje významný polštář. Vývozci by měli sice dražší financování, ale za své produkty by dostali víc korun. Ty by mohli pustit do ekonomiky, mohli přidávat zaměstnancům. Zároveň by úspory střadatelů byly lépe chráněny proti inflaci. To ale dnes nevidíme, škrcení ekonomiky de facto platí střadatelé a exportéři, což se, myslím, od zavedení inflačního cílení v roce 1998 ještě nestalo.

Řekla nám situace, ve které se nacházíme, něco nového o potřebě přijmout euro? Řada byznysmenů třeba poukazuje, že úvěry v eurech jsou mnohem levnější a že ti, kdo se financují v korunách, mají velkou nevýhodu…
Mně jako podnikateli by s eurem bylo líp určitě. Jako ekonom jsem ale byl vždy zastáncem vlastní měnové politiky. Nicméně na základě zkušeností z posledních dvou let říkám, že by možná bylo lepší být součástí eurozóny. Ovšem inflaci u nás by to nevyřešilo, ta pochází z uvolněné fiskální politiky, z rozdávání peněz během covidu i před ním, a to by asi jelo i s eurem.

A neměla by se znovu rozproudit debata o přijetí eura?
Debata o euru u nás bohužel zmizela, skončila před deseti lety s řeckou krizí. Měla by se ale vrátit na stůl a myslím, že se to začíná dít. Euro je především politické rozhodnutí, ekonomicky to tak fundamentální věc není. Teď by nám s ním sice možná bylo lépe, za dva roky to ovšem může být jinak. Z dlouhodobého pohledu to nic nezmění, protože o tom, zda naše ekonomika bude úspěšná, primárně nerozhodne euro, ale úplně jiné věci.

Které to jsou? Před pár lety jste pro Aspen Institute pomáhal zformulovat sadu opatření, která by Česko posunula vpřed, a hovořil jste o potřebě digitalizace, investic do vzdělání, lepší infrastruktuře… Změnilo se to?
Moc se toho bohužel nezměnilo, už si ani nejsem jistý, že se dožiju dálnice do Rakouska. A o tom to je, máme jako země velký problém s produktivitou, v níž nás postupně předhání i Slovensko. Začíná si toho všímat celý svět. Poslední roky se už tolik sice nevěnuji Česku, ale je zjevné, že naše školství není v pořádku, investice do infrastruktury kulhají, státní administrativa nefunguje, jak má. Víte, jestliže mezi naším druhým a třetím největším městem vedou převážně železniční jednokolejky, na zelenou a moderní ekonomiku pro 21. století to úplně nevypadá. Chybí tady zkrátka určitý druh kapitálu, abychom byli produktivnější.

A jste optimista, nebo už ne?
Jsem optimistický z našeho politického klimatu, z toho, že jsme se dokázali postavit za Ukrajinu, jsem spokojený, že jsme se sjednotili za kvalitním prezidentským kandidátem. Určitá rozpolcenost pořád přetrvává, ale už je menší. To vše mi dává důvody k optimismu. Je tu určitý ideový směr, snad jsme vytvořili politicko-kulturní konsensus, který nám dává šanci se soustředit na to, co je podstatné a začít opravovat všechny ty šroubky a matice v našem ekonomickém modelu, který se už přežil.

Vy a vaše společnost OGResearch působíte po celém světě. Co přesně děláte?
Specializujeme se na ekonomiky v problémech, které provádí reformy nebo se o ně aspoň snaží. Pomáháme jim s budováním kapacit.

Takže vládám říkáte, jaké mají dělat reformy? Nebo se spíš držíte v poradenství centrálním bankám?
Děláme spíš to druhé. Nesnažíme se nikomu vtloukat do hlavy, co by měli dělat, spíš čekáme, že nám řeknou, co dělat chtějí, a my jim pomůžeme to zrealizovat. Je hrozně ošemetné někam přijít a začít rozdávat rozumy, co a jak má být.

Takže vaším typickým klientem jsou…?
Většinou to jsou centrální banky nebo jiné podobné vládní instituce.

Jak se vlastně takový byznys buduje? To máte nějaký speciální obchodní tým, který klepe na dveře vládních úřadů?
Tento byznys má svá specifika. Výhodou i nevýhodou je, že vlád je na celém světě jen asi dvě stě. Premiéři a guvernéři se sice mění, ale funkcionáři pod nimi tak moc ne. A my jsme si dokázali už vybudovat určité jméno, dokážeme pro centrální banky udělat v podstatě cokoli a jsme v těchto kruzích známí od Latinské Ameriky po Asii. Ví o nás skoro každá centrální banka. Firem jako my je málo, je to hodně niche segment. Vyžaduje specifické dovednosti a zkušenosti.

Vy jste firmu rozjeli už v roce 2006, že?
Firmu jsme sice založili v roce 2006, ale fakticky jsme fungovat začali až v roce 2009. Profesně jsme začínali v ČNB a jako její experti a zaměstnanci jsme jezdili přednášet a konzultovat všude možně, mimo jiné i přes Mezinárodní měnový fond. Všimli jsme si při tom velké disproporce mezi tím, kam se ubírá měnová politika, která šla hodně dynamickým směrem, a tím, že soukromý sektor tomu vlastně vůbec nerozumí. Nedokázal si poradit s tím, co a jak chtějí nově dělat centrální banky, jak rozumět jejich prohlášením. Ani finanční sektor toho nebyl moc schopen. Na začátku nového milénia totiž začalo být mezi centrálními bankéři hodně populární inflační cílení, rozvojové ekonomiky na něj ve velkém najížděly. A my byli celkem průkopníci.

Vždyť v rozvinutých ekonomikách ale inflační cílení znali, ne?
Znali, ale moc ho nepraktikovali. Jedním z trendů tehdy bylo vytváření měnových unií včetně eura, které zrušily spoustu měnových politik. Pak existovala tradice cílení na určitý kurz nebo to bylo eklektické jako u amerického Fedu, který kromě inflace sleduje i zaměstnanost. Z vyspělých ekonomik inflační cílení v 90. letech pořádně dělali jenom na Novém Zélandu a v Kanadě. Mezi rozvojovými ekonomikami jsme byli pionýři my v ČNB a Chile, pak se přidal Izrael, Polsko a byla z toho móda.

A vy jste si tedy postupně řekli, že když je z inflačního cílování móda a vy tomu rozumíte, že na tom postavíte byznys, odejdete z ČNB a budete centrálním bankéřům po světě radit, jak na to?
To jsme si řekli, jenže v roce 2009 už bylo pozdě. Naštěstí se nám podařilo najít jinou skulinu na trhu a začali jsme prodávat expertízu, jak správně chápat makroekonomiku z pohledu finančnictví. Pomáhali jsme vysvětlovat měnovou politiku pro finanční sektor. Takže my stále sice radíme centrálním bankám, ale zároveň pracujeme s velkými finančními korporacemi. Pomáháme jim odhadnout, kde může být kurz, kde mohou být úrokové sazby, jak se mají zajistit na riziko, které s tím souvisí.

Sice jste říkal, že už Česko tolik nesledujete, ale byl jste členem poradního sboru Petra Pavla, je to tak?
Ano, byl jsem členem jeho poradního sboru, který teď bude ale třeba uchopit jinak. Kolem prezidenta se musí vytvořit profesionální aparát, který mu bude monitorovat ekonomickou agendu a zpracovávat pro něj krátkodobá i dlouhodobá téma. To je práce, kterou nemůžou dělat externí poradci jako já, musí se jí věnovat někdo naplno, nějaký analytický tým na Hradě. Pokud pan prezident bude mít chuť a cítit potřebu některé závěry nebo dílčí nápady občas probrat v určitém kolegiu, moc rád se ale zapojím.

A kdyby přišla nabídka, abyste se stal členem bankovní rady ČNB?
V této chvíli bych o tom neuvažoval.

Takže už navždy zůstane v privátní sféře, práce pro stát už nikdy?
Takhle bych to určitě neřekl. Jde spíš o to, že v současné situaci, v rozpoložení, v jakém se nachází bankovní rada, by to pro mě nedávalo smysl.

Nechtěl byste být jedním ze dvou jestřábů, kteří by rádi zvyšovali úrokové sazby proti holubičí většině?
Nejde až tak o to, kdo je jestřáb a kdo holubice, pokud se dokážeme shodnout, co to je holubice a co jestřáb. Potřebuju mít kvalitní diskuzi s relevantními kolegy, s nimiž sice nemusíme mít stejné názory, ale když se přeme a když debatujeme, taháme všichni argumenty ze stejného pytlíku. Nemám pocit, že by to takhle nyní bylo.

Připomínáte mi bývalého viceguvernéra, dnes šéfa Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla, který také na adresu současné bankovní rady ČNB říká, že jejím krokům a argumentům nerozumí a že je považuje za špatné a nelogické.
Je to tak. A když se neshodneme na tom, jak argumentovat, v současné konstelaci bych neměl ČNB co nabídnout. Je to ale hodně hypotetická debata, navíc jsem v práci spokojený.

Teď se hovoří i o tom, zda by neměla vláda spolu s novým prezidentem odvolat guvernéra Aleše Michla, který má údajně problémy získat bezpečnostní prověrku. Co si o tom myslíte?
Obecně platí, že odvolat guvernéra je extrémně složité. A upřímně si myslím, že to poslední, co teď ČNB a vůbec naše společnost potřebuje, je nějaký nepěkný spor mezi vládou a centrální bankou. To by ničemu nepomohlo.