Nils Jebens se na pražské gastroscéně pohybuje přes 30 let a vede restauraci, kde si v jednu dobu podávali dveře světové celebrity a politici jak na běžícím pásu. Přesto když se ho zeptáte, co nejdůležitějšího se za své kariéry naučil, vzpomene si na dobu ještě před tím vším. A sice na to, jak se v norské armádě učil v ledovém a temném moři u polárního kruhu zneškodňovat podvodní miny. „Není to nic, na co by už nepřišli lidi přede mnou,“ říká dnes už každým coulem restauratér klasického střihu, „ale na začátku jsem si nedovedl představit, že to dokážu. A pak se to povedlo a mně došlo, že když něco opravdu chcete, tak to prostě jde,“ dodává majitel Kampa Parku.

Zcela v duchu téhle jednoduché poučky se pustil i do budování vyhlášené restaurace u Karlova mostu. Nor Jebens ji v září 1994 rozběhl se svým obchodním partnerem, Švédem Tommym Sjöö. Spolu vedli ještě restauraci v Obecním domě, kavárnu v Savarinu a později i podniky Pravda a Barock, po několika letech se ale jejich cesty rozešly a Jebens si nechal právě Kampa Park.

„Myslel jsem si, že je to na pár dalších let a pak se vrátím do Norska a najdu si pořádnou práci,“ směje se Jebens s tím, že se mu před třiceti lety v Praze zkrátka líbilo. Pracoval tu jako zástupce rakouské sítě kasin, a když tohle jeho angažmá skončilo, hledal způsob, jak si pobyt v naší metropoli o něco prodloužit. „Že to nakonec byla restaurace, byla vlastně náhoda. Do té doby jsem žádnou nevedl, ale viděl jsem, že tady podnik na vysoké úrovni chybí, a měl jsem zkušenosti s kasiny, což se hodilo. A nakonec se všechno rozběhlo tak dobře, že jsem se nikam stěhovat nechtěl,“ líčí.

Foto: Kampa Park

+6

Kampa Park patří spolu s restaurací V Zátiší, jež aktuálně prochází omlazující transformací, k vůbec nejstarším fine diningům v Praze. Nils Jebens už v 90. letech dobře vycítil příležitost a vybudoval z něj podnik, který získal bezmála kultovní status.

Zejména na přelomu milénia se z něj stala pomalu povinná zastávka pro všechny zahraniční hosty zvučných jmen, kteří do Prahy zavítali. Večeřeli tady The Rolling Stones, U2, Arnold Schwarzenegger i Sylvestr Stallone, Bruce Springsteen, Angelina Jolie s Bradem Pittem, ale i bývalý americký prezident Bill Clinton s manželkou Hillary či Laura Bushová a spousta, spousta dalších. Na začátku se Jebens se všemi fotil a rád se snímky chlubil, po čase ho to ale prý omrzelo.

„To, co jsme zažívali tehdy, se teď už samozřejmě neděje. Celebrity k nám ale pořád chodí, to zase jo,“ pyšní se Jebens. Loni se prý u Vltavy zastavila například kapela Rammstein nebo znovu Arnold Schwarzenegger, když v Praze natáčel druhou sérii svého seriálu Fubar. „Byl u nás už potřetí a to už něco znamená, ne?“ pokládá si Jebens řečnickou otázku. Najíst se sem zašla i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen při své oficiální návštěvě Česka.

„Je pořád velice příjemné, že k nám tito hosté jezdí a oceňují, že jim dokážeme dopřát soukromí a klid. Mnohem víc si ale asi vážím toho, že jsme se dokázali etablovat jako podnik, kam chodí i místní klientela. Že jsme místo, kam se vydáte na obchodní jednání i oslavu. Nejsme podnik, kam byste měli chodit každý den, a jsem pyšný, že jsme se tak dokázali prosadit,“ popisuje Jebens. Sám se po Kampa Parku pořád, i po oněch jednatřiceti letech, často stále pohybuje a komunikuje s hosty, jimž doporučuje vybrané lahůdky. A i když do toho, co se finálně objeví na menu, mluví, přípravu nechává zejména na jednom muži.

Tím je místní šéfkuchař a další dobře známá osobnost pražské gastroscény Marek Raditsch. S Jebensem se potkal už v Obecním domě a v Kampa Parku, byť zpočátku ne na nejvyšší pozici, vaří od jeho rozjezdu. A jednou prý podnik po norském podnikateli převezme, tak s tím alespoň Jebens počítá.

Foto: Kampa Park

+3

Kuchyně vltavské restaurace, kde si v létě můžete k aperitivu dopřát i projížďku motorovým člunem a prohlédnout si tak centrální část Prahy z nevšedních úhlů, je mezinárodní s občasným českým twistem. Velkou roli tu hrají ryby a další vodní živočichové a samozřejmě prvotřídní suroviny, které jsou jak lokální, tak dovážené. I když se menu neustále obměňuje a novinky přicházejí třikrát ročně, na dvě jídla místní hosté nedají dopustit a v nabídce jsou v podstatě od začátku.

„Je to náš halibut a pepřový steak. Když jsme je zkoušeli z menu stáhnout, tak nám to pravidelní hosté vyčítali, takže jsou s námi pořád,“ směje se Jebens. Halibuta si v Kampa Parku můžete dát pošírovaného v olivovém oleji s černými lanýži, bramborovo-hořčičným pyré, pancettou a emulzí beurre monté, pepřový steak z plemene Black Angus pak s restovanou cuketou,
glazovanou šalotkou, bramborovým koláčkem a koňakovou omáčkou. Doprovod jídlům dělají vína z Evropy, Chile, USA i Nového Zélandu, interiér restaurace je lehce zdobný a odpovídá Jebensovu pojetí vytříbené exkluzivity.

Jednatřicet let života podniku ale samozřejmě nebylo bez mráčků. Znatelné byly dopady krize po roce 2008 a těžké bylo i období kolem covidu. Ten například nepřežila sousední Jebensova restaurace Cihelna, která vedle exkluzivního a degustačního Kampa Parku nabízela denní a o něco rychlejší servis.

„Musel jsem tehdy prodat dům, abych to tady udržel. Jasně jsem si ale řekl, že tuhle restauraci nepustím, a podařilo se mi to. První dobrý rok, kdy se nám podařilo zaplatit všechny závazky a začít zase vydělávat jako před covidem, byl ale až ten loňský,“ popisuje Jebens.

Že je opravdu už lépe, potvrdil před létem i tím, že se s Raditschem, který se postupně stal jeho přítelem a jednou má být i nástupcem v čele podniku, opět vydali na výpravu za objevováním gastronomických trendů. „Dřív jsme takhle jezdili často, pak to nějakou dobu nepřicházelo v úvahu, teď už je ale zase ta správná doba,“ je přesvědčený Jebens. Letos tak zamířili do New Yorku, během několika dnů oběhli šest michelinských podniků a s načerpanou inspirací už pracují.

„A to je vlastně to, co mě na provozování restaurace baví – že se neustále něco děje, nikdy to není příliš dlouho stejné. Drží vás to ve střehu,“ krčí rameny Nils Jebens. A v duchu svého hesla, že všechno jde, když se chce, nemá obavy ani z budoucnosti. „Byli jsme tu první a dlouho jediní. To už teď sice neplatí, ale když si vezmu, jak často nám jiné restaurace okopírují jídlo nebo kolik dnes uznávaných kuchařů prošlo naší kuchyní, tak strach nemám. My prostě chceme být nejlepší.“