Když v roce 1989 ještě před revolucí Jan Mrázek emigroval do západního Německa, měl v kapse jen pár stovek eur, respektive tehdy německých marek, a velkou touhu prosadit se v „novém“ světě. Od té doby se postupně vydal do Kanady, propracoval se do nejvyšších pater velké tamní banky a se dvěma kolegy založil IT společnost Adastra. Právě tu teď po čtvrtstoletí rozvoje prodali. „Je to celkem dobré zhodnocení,“ usmívá se Mrázek v podcastu Money Maker při vzpomínce na pár korun, se kterými se kdysi do světa vydal.

Většinový podíl v Adastře koupil americký investiční fond Carlyle podle neoficiálních informací za vyšší jednotky miliard korun. Byl to už přitom druhý velký deal, který Jan Mrázek a jeho kolegové Jan Červinka a Petr Jech v posledních letech udělali. Nejprve pustili významného investora do svého startupu Ataccama. Nakonec se ukázalo, že to byl spouštěč i pro prodej Adastry, jejíž tržby se pohybují kolem pěti miliard korun. „Věděli jsme, že ji jednou prodáme, ale tohle vše urychlilo,“ popisuje Mrázek.

Jak se bez kontaktů a znalosti jazyka rozjíždí život v Kanadě? Jak si vybudoval dobrou pověst v tamním byznysu a nakonec i díky tomu úspěšně rozjel vlastní firmu? Mrázkův příběh je přitom lemován řadou náhod. Do Česka se kdysi vracel jako vyslanec jedné z amerických firem, aby vystoupil na konferenci. Nakonec tu našel dva spoluzakladatele, se kterými začali psát příběh Adastry.

Proč nikdy nevzali externí investici, jak vyjednávali o prodeji a jak se teď změní jejich životy? O tom všem se bavíme v podcastu Money Maker, který si můžete pustit v přehrávači níže nebo na všech podcastových platformách. Nyní přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v něm padlo.

Spouštěč prodeje

My jsme věděli, že jednoho dne – ale nevěděli jsme, kdy přesně – firmu prodáme. Každý z nás má nějakou množinu dětí a budoucnost Adastry jsme neviděli jako rodinnou firmu. Nepotismus jsme nikdy nepěstovali, a tak jsme si říkali, že jednoho dne své firmy prostě prodáme. Nakonec to skutečně odstartovala investice do Ataccamy, kde jsme mimochodem neměli žádné poradce. Udělali jsme si to celé sami a byl to fakticky hodně dobrý deal. U prodeje Adastry už jsme měli JPMorgan Chase, ale u Ataccamy jsme se hodně naučili.

Nechcete říct, že jste na prodej

Investiční bankéři pomáhají i třeba s oslovením trhu, protože vy nechcete jít do světa a pověsit na každé nádvoří, že jste na prodej. To dělají ti největší zoufalci. Vy chcete naopak říct: „Hele, jsme tady, a když budete mít hodně velký zájem, tak třeba zdvihneme telefon.“ A když nějaký deal dělá JPMorgan Chase, má to velkou kredibilitu, protože nikdo lepší, alespoň v našem světě, kde Adastra funguje, není.

Nejtěžší okamžiky? Prodej ne

Prodej firmy vypadá investorsky zajímavě, někde se o tom mluví nebo píše a nemůžu říct, že to nebyla spousta práce. Ale kdybyste se mě zeptal, co byly nejdůležitější nebo nejsložitější momenty v mém byznysovém životě, tak tohle by se tam ani neobjevilo. Tady nebylo žádné drama – prostě dobře prodám, nebo neprodám a prodám někdy jindy, to je všechno. Tam nešlo o život. Ale když děláte byznys a o tu firmu se bojíte fakt jako o dítě, tak třeba rané roky, krize kolem roku 2008 nebo covid byly mnohem náročnější.

Nikdy jsme neměli ztrátu

Když jsme se bavili s investory a oni se podívali na finanční výkazy obou našich firem, tak jim vypadávaly oči z důlků a říkali: „Ale vy jste v plusu, z čeho jste to celé financovali?“ No, z ničeho, jenom z naší práce. Ataccama si na sebe už později vydělávala sama, ale první roky byla financovaná z toho, co jsme vydělali v Adastře.

Po finanční stránce jsme vždy byli konzervativní. A krizové momenty pro nás neznamenaly to, co často pro jiné firmy – pro ně to byla otázka přežití, a pokud by rychle nenašly investora, tak jejich byznys mohl lehnout. My jsme v téhle situaci nikdy nebyli, protože jsme naše byznysy řídili úplně jiným způsobem. A tohle vám při vyjednávání s investory dodá sílu. Prostě když nechcete, tak nemusíte.

Pár stovek v kapse

Měl jsem emigraci v hlavně strašně dlouho. Vnitřně jsem v tehdejším systému nemohl žít. (…) V roce 1989 jsem odjel na tříměsíční stáž na univerzitu do Münsteru, a jakmile za mnou přijela tehdejší manželka s ročním synem, požádal jsem v Německu o politický azyl, kde jsme byli do roku 1991. Měl jsem kliku, že jsem se tam dostal do Ph.D. programu v aplikované matematice, v operačním výzkumu.

Foto: Tomáš Svoboda / CzechCrunch

Jan Mrázek, spoluzakladatel společnosti Adastra

Makal jsem, protože jsem měl půl úvazku na univerzitě, na 100 procent jsem studoval, ještě jsem si tam dodělával matfyz na jiné škole a k tomu jsem dva a půl dne v týdnu programoval v jedné malé softwarové firmě, takže jsem se vůbec nenudil. Mimochodem emigroval jsem s 400 německými markami čili nějakými 200 eury, takže vše, co dnes vidíte, má základ právě tady. Návratnost těch 200 je fakticky docela solidní. A v prosinci 1991 jsme odešli do Kanady.

Odvaha v bance

V Bank of Montreal jsem se nebál, že mě vyhodí. Přitom v bankách pracují lidé, kteří se toho bojí. Já jsem tenhle strach v sobě nikdy neměl, a proto jsem chodil a ptal se: „Proč neděláme věci jinak? Proč nezkusíme tohle?“ Začal jsem si chodit pro peníze na nákup technologií a oni mi je začali dávat, protože jsem se choval jinak než všichni ostatní.

Vždy jsem chtěl být podnikatel, a jak jsem byl z Německa zvyklý na vedlejšáky, měl jsem je i v Kanadě, abych se nenudil. Když ostatní jeli na kola nebo na dovolenou, já jsem přišel z práce domů a programoval. Nějakým work-life balance jsem tehdy netrpěl a možná tím netrpím ani dnes.

Pochopil jsem, že je možné začít, když nemáte vůbec nic. Tenkrát se to snad ještě nejelo, a i kdyby se to jelo, tak já bych nevěděl jak – mít nápad a pak ťukat na dveře lidem, kteří vám můžou dát peníze. Vůbec jsem netušil, že něco takového je možné. Ta cesta byla, že jste freelancer a pomalu se to vše nabaluje, anebo to uděláte jinak.

Řekl jsem si, že si udělám jméno ve svém oboru a pak najdu partnery, se kterými vybuduju byznys. Moje přidaná hodnota budou kontakty, know-how, zkušenosti. Když jste freelancer, máte vždycky detailní zkušenosti z dané oblasti, ale nemáte to jméno. Začal jsem jezdit po konferencích po celém světě, dělal jsem rozhovory v technologických časopisech. A to mi dalo platformu, kterou jsem pak zhodnotil.

Hledáme PhD lidi

Nejzajímavější je, že jsme vše dělali bez externích peněz. Stavěli jsme jen to, na co jsme si vydělali. Nejsem si jistý, jestli bychom vybudovali lepší, zdravější firmu s finančními injekcemi. Třeba ano a byli bychom dnes desetkrát větší, ale třeba bychom taky vůbec nebyli, protože vás to naučí nějakým způsobem hospodařit, motivovat lidi, vyhledávat lidi. Skoro všechno stojí na lidech. Hledali jsme takové, kterým se říká PhD: poor, hungry and driven. To byla naše krevní skupina, to jsme byli my.

Když začnete firmu a nemáte vůbec žádné prachy, jak někoho přesvědčíte, aby šel pro vás pracovat? Ti lidé jdou pracovat pro vás – pro vás specificky. Čili šli pracovat pro mě, šli pracovat pro Honzu, šli pracovat pro Petra, protože uvěřili naší integritě, uvěřili našemu příběhu, věřili naší vizi. A tohle, tedy že lidi se k nám prostě přidali a šli pro nás pracovat, bylo možná ne nejtěžší, ale nejhezčí.

Nemohli jsme si vybírat všechny ty, co měli velké svaly, obchodníky s rolodexy (rotační kartotéka na vizitky), vystudované Ph.D., viceprezidenty se spoustou zkušeností z předchozího zaměstnání. V Kanadě jsem přijímal čerstvé emigranty, sám jsem se v tom dobře vyznal, a vybíral jsem si lidi, kteří byli fakticky poor, ale hungry a driven. Lidí, co jsou poor a hungry, je spousta, ale museli mít i ten zápal a chtít udělat díru do světa. A měli jsme kliku, že jsme firmu postavili na spoustě takových lidí.