Když Ivana Kocmanová po letech vzala do ruky jehlu a nit, sama pořádně nevěděla, proč ji napadlo právě vyšívání. Ještě víc ji překvapilo, že jí technika šla téměř automaticky. Začala převádět do výšivek své fotografie, práce zveřejňovala na Instagramu a postupně kolem nich vznikla značka BRO. Když se jí pak někdo před prvním Designblokem zeptal, kde se vlastně vyšívat naučila, až tehdy se jí vybavilo dětství. „Vzpomněla jsem si, že mě to naučila teta. Když byla ve vězení, posílala naší rodině vyšívané dečky, které jsme měli celé moje dětství v obýváku. Když se vrátila, naučila mě vyšívat,“ vypráví Kocmanová.

Pochází z Havlíčkova Brodu a k vlastní tvorbě se dostala až po několika profesních zastávkách. Žila delší dobu ve Francii, a když se vrátila do Prahy, překládala z francouzštiny, pak dlouho pracovala v reklamě. Nějaký čas také pobývala v Montréalu, kde studovala grafickou školu.

Nakonec zakotvila u grafiky v nakladatelství dětských knih, které její přítel převzal po rodičích a ona se stala jeho spolumajitelkou. V nakladatelství během téměř dvaceti let upravila všechny vydané tituly, některé z nich přeložila z francouzštiny a angličtiny a na mnoha se také podílela jako autorka.

Vedle toho ráda fotografovala. Měla množství snímků z rodinného života i cest, a když zrovna výšivka zažívala vlnu popularity, napadlo ji jeden z nich vyšít. „Vyšila jsem tenkrát moje dvě malé dcery, jak spontánně tančí v Central Parku. K tomuto motivu jsem se pak několikrát vrátila a v určité obměně je také součástí mojí nejnovější kolekce,“ říká pro CzechCrunch Kocmanová.

Vytvořila si tak vlastní postup. Začala používat půlené hedvábné nitě, které jí dovolily vyšívat jemné detaily, zkušenosti s grafikou jí zase umožnily připravovat motivy v počítači tak, aby byly co nejpřesnější. Téměř od začátku tak vyšívala s jasně rozpoznatelným rukopisem. „Já jsem to tenkrát jen zkusila a najednou jsem viděla, že mi to jde. Nevěděla jsem vůbec proč, nevěděla jsem jak, ale prostě mi to šlo a vlastně z ničeho jsem dokázala za krátkou dobu vytvořit svoji vlastní estetiku,“ vzpomíná dnes stále s údivem tvůrkyně.

Až zpětně si Kocmanová začala dávat dohromady, proč pro ni byla technika tak přirozená. Když jí bylo něco mezi osmi a deseti lety, učila ji vyšívat teta, která se k ruční práci sama dostala během pobytu ve vězení v 80. letech. Rodině odtud posílala vyšívané dečky, které Kocmanová celé dětství vídala doma.

„Mám takovou mlhavou vzpomínku na moment, kdy mi říkala, že musím mít krátkou nit, aby se mi nezašmodrchávala. Ale vzpomněla jsem si na to až po letech,“ vysvětluje. Později doma našla také ubrus, který sama jako dítě vyšila. „Je neuvěřitelné, že od dětství na něco opravdu zapomenete. Není možné, že byste zapomněli jezdit na kole nebo bruslit, ale já jsem fakt zapomněla, že tohle umím.“

Pro její výšivky je typická jemná kresba lidských postav, jejímž základem bývá červená hedvábná linie zachycující pohyb těla. Tu místy doplňují hustě vyšité barevné plochy nebo hedvábné aplikace. Kocmanová pracuje s francouzským ručně barveným hedvábím, jemnou čínskou hedvábnou nití i tradiční českou perlovkou. U nové kolekce vyšívá na ručně tkané indické hedvábí, skrze které prosvítají stehy z rubové strany, okraje látky přitom nechává záměrně roztřepené.

První motivy po návratu k vyšívání tak vycházely hlavně z jejích fotografií. Objevovali se na nich rodiče, dědeček, její dítě i neznámí lidé zachycení na cestách. Některé rodinné snímky pro ni měly osobní význam. Po rozvodu rodičů například vyšívala fotografie z doby, kdy ještě byli spolu. „Přemýšlela jsem nad tím, že i když se třeba hrozně blbě rozešli, byly tam vždycky nějaké okamžiky, kdy se měli rádi. To mi pomáhalo,“ popisuje Kocmanová.

Postupně se od rodinných fotografií přesunula především k lidem ve městech. Výraznou roli v tom sehrál New York, kam poprvé vyrazila kolem roku 2008. V roce 2015 tam pak s rodinou strávila skoro tři měsíce a právě v Brooklynu vznikla řada fotografií, ze kterých později čerpala.

„Sedla jsem si třeba na hodinu nebo dvě na schody u nějakého baráku a jenom fotila lidi, kteří procházeli,“ vzpomíná. Nezajímal ji jen jejich vzhled, ale především pohyb a gesta. „Strašně ráda se dívám na lidi, kteří se pohybují jakoby svobodně. Fascinují mě třeba lidi na skejtu.“

Když se do New Yorku později vrátila s hotovými pracemi, několik výšivek rozmístila po Brooklynu a sledovala reakce kolemjdoucích. Město jí podle jejích slov dodávalo odvahu zkoušet věci, které by ji v Česku nenapadly.

Dnes už cizí lidi na ulicích fotografuje méně. Podle ní se proměnilo vnímání soukromí a sama nechce kolemjdoucí obtěžovat, proto se častěji vrací ke svému archivu starších fotografií nebo hledá vizuální podněty na Instagramu. I tak se ale její výšivky stále točí hlavně kolem lidí.

Z výšivek vznikla značka

Pod značkou BRO začala Kocmanová tvořit v roce 2018. Jednou z prvních výrazných příležitostí byl Designblok a její práce se od té doby pohybuje na pomezí designu a umění. Na Křehkém Mikulově později představila kolekci Bohové, ze které tři výšivky koupila Moravská galerie.

Postupně začala vyšívat také na oblečení, šperky nebo spodní prádlo a vytvořila kolekci porcelánového nádobí doplněného textilem, za kterou získala nominaci na Czech Grand Design. Pro Czechdesign pak připravila několik dalších výšivek a s Lucií Kutálkovou, která stojí za značkou Leeda, zase svatební kolekci včetně ručně vyšívaného závoje.

Rychlost práce určuje, jak velká značka BRO vůbec může být. Kocmanová vytvoří maximálně dvanáct až patnáct výšivek ročně, za zhruba osm let jich podle jejího odhadu vzniklo kolem 200. Jedna její výšivka přitom aktuálně stojí kolem třiceti tisíc korun. Částku považuje za kompromis mezi množstvím práce a tím, kolik jsou zákazníci ochotni zaplatit. „Ruční práci tady podle mě pořád nikdo nedokáže pořádně docenit a nacenit,“ říká. Téměř všechny její výšivky ale mají dnes svého majitele.

BRO ji samo neuživí. Aby se tak stalo, musela by tvorbě věnovat více času a dát jí komerčnější podobu, což nechce. „Když kolekci prodám, je to balík peněz, ale pak zase nemám nic a vyšívám dál. Živí mě knížky,“ shrnuje Kocmanová.

Několikahodinová práce nad drobnými stehy je navíc fyzicky náročná. První roky vyšívala bez brýlí, dnes je už při práci potřebuje, potýkala se také s bolestmi zad a ramen. Dlouho proto nerozuměla tomu, proč lidé vyšívání automaticky spojují s relaxací. „Musíte se na to strašně soustředit, stehy jsou maličké, bolí vás oči, bolí vás záda,“ vyjmenovává.

Po letech se vrací k tetiným dečkám

V posledních letech ale začala samotný proces vnímat jinak. V komplikovaném životním období se pro ni tvorba stala činností, při které dokáže na několik hodin odsunout dění kolem sebe. A právě tehdy se znovu vrátila i k příběhu tety a k dečkám, které rodině posílala z vězení.

„Najednou vnímám, jak v komplikovaných podmínkách, ve kterých byla, začala tvořit něco takhle jemného a hezkého. Musel to pro ni být únik z dané situace,“ říká Kocmanová. Sama dnes dokáže strávit tři nebo čtyři hodiny se sluchátky a soustředit se pouze na výšivku.

Právě na tomto propojení stojí také její nová série Dance Inappropriately, Baby!, kterou představí v říjnu na letošním Designbloku. Vrací se v ní k formátu drobných deček z dětství, místo tradičních ornamentů na ně ale vyšívá lidská těla zachycená při tanci. „Chci sem přenést lidi v nějaké chvíli, kdy úplně vypnou, kdy tancují, kdy se uvolní,“ vysvětluje.

Po osmi letech tvorby se tak Kocmanová vrací k předmětu, u kterého její vztah k výšivce začal. Kam se BRO posune dál, zatím neví. Přemýšlí nad většími díly a galeriemi, s výšivkou ale končit neplánuje. „Vím, že jsem v tom dobrá, že mě to naplňuje a dělá šťastnou. Je to něco, co je jenom moje, co jsem si sama vybudovala. Ve výšivce je velká síla. Je to tradiční ženská, dekorativní práce, ale zároveň má neuvěřitelnou sílu ve své výpovědi,“ uzavírá.