Z Orlíku až na oceán. První Čech se postaví na start legendárního sólového závodu přes Atlantik

Bretaňské Saint-Malo se 1. listopadu zaplní plachetnicemi. Odtud vyrazí na Route du Rhum, sólový závod přes Atlantik až na Guadeloupe. Přes 6 500 kilometrů, dva až tři týdny strávené na moři. Závod se jezdí jednou za čtyři roky od roku 1978 a letos se na start chystá rekordních 118 jachtařů – a mezi nimi i Milan Koláček.

Odstartuje v kategorii Class40, nejpočetnější třídě závodu se 49 loděmi. V této kategorii jezdí i díky podpoře Nadace PPF od loňska, na startu Route du Rhum bude poprvé a stejně tak poprvé s ním i česká vlajka. Jeho cesta ale začala daleko od moře. Milan Koláček se narodil v roce 1979 a vyrůstal v Brně. K plachtění ho přivedl otec, amatérský jachtař. Když mu bylo kolem deseti let, pustil se táta do stavby vlastní plachetnice a on mu u toho pomáhal.

Naplno se k plachtění dostal později. „Rodiče mě k tomu přivedli, když jsem přicházel do puberty. A strašně mě to chytlo,“ vzpomíná. S bratrem závodil na dvoučlenné plachetnici 420 po českých přehradách, na Nechranicích nebo na Lipně. Trenéra neměl, a tak si po každém vyjetí zapisoval, odkud foukalo, jak měl nastavené plachty a jak loď reagovala.

Zlom přišel kolem dvacítky, kdy jako student strojního inženýrství na brněnském VUT poprvé odjel na závod na moři. Byl to Pohár Nike v Chorvatsku, český offshore závod, kde se jezdilo přes noc a trasy netrvaly hodiny, ale dny. „Pochopil jsem, že to není jenom o závodě kolem bójek, ale o vyrovnání se s počasím, s povětrnostními vlivy. Že je to něco, co mě naplňuje a co bych chtěl v životě dělat,“ říká Koláček.

Od té doby jezdil, kam se dalo. Nejdřív do Chorvatska, pak do Itálie. Diplomovou práci psal o výrobě kompozitů, tedy materiálů, ze kterých se dnes staví závodní lodě. „A vlastně jsem tomu začal obětovat víc a víc času a postupně téměř všechno,“ přiznává.

Po škole, v roce 2005, odjel do Dublinu. Potřeboval se naučit angličtinu, bez které se v jachtingu nedalo dál vzdělávat, a zároveň si chtěl vydělat peníze. V Irsku nejdřív pracoval v obchodě s lodním vybavením, pak dva roky dělal kapitána na osmnáctimetrové jachtě, o kterou se i staral. Na vlastní loď tehdy neměl, a tak šel za prací všude, kde se k jachtingu dalo přiblížit. Pracoval v loděnicích, v dílnách na šití plachet, v závodních týmech. Pomáhal ostatním a při tom sbíral znalosti, které později potřeboval pro vlastní projekt.

V roce 2007 odletěl na Nový Zéland. Posílal e-maily do aucklandské loděnice Cookson Boats, kde se stavěly závodní lodě z uhlíkových kompozitů, ale nikdo neodpovídal. Tak přišel osobně a zaklepal na dveře. Vzali ho. Každé další stěhování mělo stejný důvod. „Vždycky jsem byl na místech, kde je jachting, dá se říct, národní sport. Kde je kolem toho vybudovaný průmysl, kde je know-how a kde se můžu učit od lidí, kteří mají zkušenosti s výrobou lodí, se závoděním nebo s designem. To v České republice prostě není,“ vysvětluje.

Na koupi závodní lodě neměl, zkušenosti ze Zélandu ale ano. Po návratu do Brna si proto zhruba za půl roku postavil vlastní karbonovou 6,5metrovou loď třídy Mini a pojmenoval ji Follow me. V roce 2009 s ní odjel do Bretaně, kolébky sólového jachtingu, a o tři roky později s ní vyhrál francouzské mistrovství.

Pak přišla třída Figaro, ve dvojici i sólo, a s ní první výsledky mezi profesionály. V roce 2018 vyhrál svou kategorii v Rolex Middle Sea Race kolem Sicílie, v roce 2022 se stal mistrem Evropy v sólovém jachtingu a v roce 2024 vyhrál Middle Sea Race znovu, tentokrát v kategorii dvojic.

Loni začal naplno závodit v Class40 jako první a jediný Čech. Class40 jsou dvanáctimetrové plachetnice stavěné pro závody na oceánu, které dokážou plout rychlostí skoro 50 kilometrů v hodině. V sólovém oceánském jachtingu je nad nimi už jen třída IMOCA, tedy lodě, na kterých se jede Vendée Globe, sólový závod kolem světa bez zastávky. „Jsou to high-tech lodě, jedny z nejrychlejších ve své kategorii na světě. A jsou extrémně náročné na ovládání, fyzicky i technicky,“ říká Koláček.

Class40 je ale finančně náročný projekt a pro jachtaře ze země bez moře je shánění peněz často těžší než samotný závod. Zlom přišel v Les Sables-d’Olonne na startu Vendée Globe. Na pontonu, kde kotví závodní lodě, se Koláček potkal s lidmi z Nadace PPF. Ti viděli, jak velkou událostí závod ve Francii je, a k tomu zjistili, že se v tomto prostředí pohybuje i Čech, který zná ostatní jachtaře a závodí s nimi.

„Myslím, že to byl klíčový moment, kdy se mi podařilo přesvědčit ty správné lidi, aby mě podpořili v tak unikátním a vlastně neobvyklém projektu v České republice,“ říká Koláček.

Nadace PPF ho podpořila na sezony 2025 a 2026 v Class40. Ty mají být dalším krokem k jeho dlouhodobému cíli, což je Vendée Globe 2028. „Milan má všechny kvality elitního jachtaře, technické znalosti, odhodlání i mentální odolnost,“ říká Jana Tomas Sedláčková z Nadace PPF. Projekt doporučil podpořit i Jean-Pierre Dick, francouzský jachtař se čtyřmi starty na Vendée Globe. „Berou mě vážně, protože jsem víc a víc připravený, jsem mnohem rychlejší na vodě i v trénincích. A začínám mít vybavení, které je konkurenceschopné,“ říká Koláček.

Právě vybavení bylo letos hlavním úkolem. V únoru podepsal smlouvu na stavbu nové lodi typu Mach 40.6, kterou navrhl francouzský konstruktér Sam Manuard. Na vodu ji spustil po zhruba pěti měsících a pojmenoval ji Ocean Call. Vyšla na necelý milion eur, což je v téhle třídě spíš střízlivá částka. V srpnu na ní Koláček dokončil 1 200 mil dlouhou kvalifikační plavbu na Route du Rhum a loď při ní přesáhla rychlost 24 uzlů, tedy zhruba 45 kilometrů v hodině.

Právě to, že umí lodě také stavět, se ukazuje jako jeho největší výhoda. Na oceánu se totiž na lodi pořád něco rozbíjí. Jachtař přitom spí jen v několikaminutových intervalech a všechno, co se pokazí, musí opravit sám. „Často se nám něco rozbije, porouchá, přestane fungovat, nebo se dostaneme za hranu možného použití plachet, lan nebo kování,“ říká Koláček. Zastavit se v přístavu nebo přijmout cizí pomoc pravidla většiny těchto závodů zakazují. „Protože jsme na lodi sami a nikdo jiný nám pomoct nemůže, dává mi to velkou výhodu oproti konkurentům, kteří jsou pouze atleti,“ dodává.

Za projektem přitom není velký tým, ale hlavně on a jeho partnerka Pavla. A to nejtěžší podle Koláčka nečeká na oceánu, ale na pevnině. Je to život v cizí zemi a neustálé dojíždění za rodinou do Čech. „Člověk není doma, je v cizím prostředí, musí se naučit cizí jazyk. Je v prostředí, ve kterém nevyrostl, takže vlastně žije v jiné mentalitě,“ říká. Všechno sleduje i jeho dvanáctiletá dcera Emma. Route du Rhum přitom není jeho poslední cíl. Nejdřív ale musí Ocean Call dovézt přes Atlantik až do Pointe-à-Pitre.