Ve svých 28 letech patří mezi nejvýraznější české tenistky. Karolína Muchová si v loňském roce sice dala nucenou pauzu kvůli zranění zápěstí, i přesto ale dnes zaujímá dvanácté místo ve světovém žebříčku. Teď se vrací zpátky do formy a kromě přípravy na další turnaje řeší i to, jak naložit s výdělky, které profesionální sport přináší. „Nerada vidím, jak vydělané peníze ztrácejí svou hodnotu, proto dlouhodobě přemýšlím, jak s penězi nakládat, aby pracovaly pro mě,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Karolína Muchová.

Tenisu se věnuje od dětství a na okruhu WTA se pohybuje už od svých šestnácti let. Zatímco dnes financuje tým šesti lidí kolem sebe včetně trenérů, fyzioterapeuta nebo mentálního kouče, na začátku kariéry si její rodina musela půjčovat peníze, aby mohla vůbec odcestovat na zahraniční turnaj. „Naši mě podporovali především proto, že mě tenis bavil a dařilo se mi. Možná i proto v té investici viděli smysl,“ vzpomíná Muchová, která svými prvními většími výdělky splácela dřívější půjčky.

Zásadní zlom pak přišel v roce 2023, kdy se poprvé dostala do světové desítky. Zahrála si tehdy i finále Roland Garros a výhry se jí začaly na účtech postupně kupit. Jakmile se pak loni zranila, uvědomila si, že peníze musí začít pracovat za ní. Muchová se proto nově spojila se skupinou Direct, se kterou začala investovat.

V rozhovoru pro CzechCrunch teď mluví o svých prvních výhrách, splácení půjček, mentální přípravě, lásce k jídlu i o tom, proč si jako odměnu za úspěšný turnaj jednou pořídila boty Balenciaga – i když se jí vlastně ani moc nelíbily.

Tenisu se profesionálně věnujete od svých 16 let. Kdy jste poprvé pocítila, že to není jen sport, ale i velká finanční investice?
Když jsem začala cestovat do zahraničí. Do té doby jsem tolik nevnímala, kolik to stojí, ani mi to rodiče, kteří mi tenis financovali, nijak nepředhazovali. Jezdila jsem tehdy jen po republice, nebrala jsem finance jako příliš velké téma. Pak ale přišly první výjezdy do zahraničí, kde bylo potřeba už platit letenky, ubytování nebo jídlo, které tam bylo pořád o dost dražší. Tehdy jsem si začala uvědomovat, kolik to všechno stojí.

A už tehdy jste s sebou vozila větší tým lidí?
Vůbec ne. Na začátku jsem s sebou měla jen svého trenéra, ale i tak to byl člověk navíc. Další pokoj, další letenka, další kus práce, kterou ten člověk odvádí.

Začátky pro vás ale nebyly úplně jednoduché – občas došlo i na přespání v autě.
Nebylo to pravidelně, ale vybavuju si i situace, kdy jsme spali na letišti nebo právě v autě. Neopakovalo se to často, jen to tak občas vyšlo. Naši mě podporovali především proto, že mě tenis bavil, naplňoval a že se mi dařilo. Možná i proto viděli v té investici smysl.

Ta investice ale znamenala, že si vaši rodiče museli nějaké peníze i půjčovat. Z prvních výher jste tedy splácela půjčky?
Ano, ale podařilo se mi to poměrně rychle. Rodiče si třeba půjčili peníze, já jsem pak za měsíc jela na US Open a hned jsem se kvalifikovala. Ty peníze se tam hned otáčí a já jsem tak byla schopná hned v ten moment většinu splatit. Myslím, že se mi to podařilo do půl roku všechno vrátit. Možná na to měl vliv i ten tlak, asi mi dělal dobře a já si díky němu uvědomovala, že peníze chci co nejdřív vrátit.

A vybavujete si první moment, kdy jste si už mohla z těch výdělků dovolit zaplatit nějaké větší výdaje – právě třeba širší tým?
Ten širší tým nevycházel z toho, že bych si ho mohla dovolit, ale že jsem ho potřebovala. Začalo být všeho víc – cestování, zápasů i zranění. Najednou jsem už vedle sebe potřebovala třeba fyzioterapeuta, byla to investice do vlastního vývoje. Naštěstí jsem neměla od té doby krizovku, kdy bych lidi kolem zaplatit nemohla.

Když to vezmeme z osobnějšího hlediska – pamatujete si, za co jste utratila první větší peníze?
Ty první peníze jsem opravdu většinově vracela. A doteď, pokud něco materiálního chci, tak mám svůj systém, kdy si řeknu: Ok, tak když teď zahraju třeba čtvrtfinále na tomhle turnaji, tak si tu věc můžu koupit. Ve finále už ji ani tolik nechci, ale musím si ji pak koupit, protože jsem si to slíbila. (smích)

Pamatuju si, že jsem si v těch prvních turnajích takhle slíbila nějaké boty od Balenciagy. Přesně ty byly případ toho, že se mi už ani moc nelíbily, přišly mi zbytečné, ale byl to můj slib pro sebe samu.

Na profesionální úrovni hrajete už několik let. Mezi co všechno teď rozdělujete své výdaje?
Všechno si sama financuju, jsem svým vlastním sponzorem, takže cesty i náklady pokrývám já. Je to kolotoč – co vydělám, tak investuju zpátky. Teď mám dva trenéry, kondičního trenéra, fyzioterapeuta, mentálního kouče, manažera. Dohromady asi nějakých šest lidí, které zaměstnávám a platím.

To už je určitá zodpovědnost. Uvažujete o svých výdělcích spíš krátkodobě, třeba turnaj od turnaje, nebo si stavíte i dlouhodobější finanční plán?
Já se popravdě ani nekoukám, kolik za jaký turnaj dostanu peněz. My v každé zemi platíme daně, takže to ve finále nikdy není tolik, jak se může zdát. Já hraju tenis asi naivně proto, že mě baví, baví mě vyhrávat. Čím jsem ale starší, tím na finanční budoucnost myslím víc a starám se o to, aby peníze pracovaly za mě.

Jak jste se naučila s nimi pracovat? Byl někdo, kdo vám v tom pomohl nebo poradil?
Já potkávám hodně lidí a vždycky si od nich vezmu to, co mě může někam posunout, něco naučit. Už jsem se i několikrát spálila – někteří cítí peníze a snaží se na nich přiživit. Teď mám ale kolem sebe lidi, kterým věřím a na jejichž rady dám.

Během loňského roku jste musela kariéru pozastavit kvůli zranění ruky. Jak moc vás ovlivní taková nečekaná pauza?
Těch zranění už jsem měla přece jenom víc. Bylo to ale jiný, když jsem se zranila ve dvaceti a nebyla tolik zajištěná. Když se zraním teď, tak vím, že dokážu svůj tým podržet z financí, které mám. I tak jsem ale právě začala víc přemýšlet nad tím, jak se v tomhle můžu cítit komfortněji, abych byla zajištěná i bez hraní.

Já navíc nerada vidím na svém účtu hodně peněz. Dlouhodobě už přemýšlím, jak je rozdělit, aby neztrácely na hodnotě. Snažila jsem v tom sama zorientovat, naučit se nějaké základy, ale moc dlouho mi to nevydrželo. (smích) Pak jsem se prostřednictvím Pavla Řeháka spojila s jeho skupinou Direct, kterou už delší dobu znám, a proto jsem nemusela trávit nad principem investic příliš času.

Jakou roli pro vás hrají hodnoty – třeba udržitelnost nebo podpora českého byznysu – při rozhodování, kam investovat?
Já spíš trvám na tom, aby bylo to portfolio různorodé. Investuju třeba do nemovitostí, inspirují mě i lidé z okolí, ale obecně se snažím hlavně o diverzifikaci.

Máte nějakou srdcovku, do které byste chtěla v budoucnu investovat?
Určitě nějaké sportoviště, ať už do něj zainvestovat nebo být třeba spoluvlastníkem. Dokážu si představit, že to je hezký pocit, udělat něco tam, kde člověk vyrůstal.

Ta loňská pauza pro vás musela být náročná i psychicky. Jak jste to zvládala?
Já už jsem si tím několikrát prošla. Teď šlo ale o zápěstí, od kterého se odvíjí skoro všechno. Pamatuju si ten moment, kdy mi tam přepnulo, snažila jsem se pak najít jiné východisko, než jen tu operaci. Nakonec už ale bylo jasné, že to bez operace nepůjde, a právě tehdy jsem měla těžké dny. Člověk neví, co bude dál. Dala jsem ale plnou důvěru chirurgovi Radku Kebrlemu, který mi hodně pomohl.

Já se snažím v takových situacích soustředit vždy na další krok, na to, co můžu ovlivnit. Věděla jsem, že mám operaci, že šest týdnů nebudu moct vůbec nic dělat. Tak jsem začala aspoň dobře spát, jíst, chodit do hyperbarické komory a podobně. Věděla jsem, že mi to proces rekonvalescence urychlí. Zároveň jsem si užívala i ten vynucený odpočinek. Díky tomu všemu jsem se po nějakých čtyřech měsících vrátila zpátky na kurty.

Myslíte teď na to, co bude po kariéře? Máte už představu, co by vás bavilo dál?
Vůbec. (smích) Já hodně žiju přítomností a absolutně nedokážu říct, co bude dál. Nevím, jestli skončím tenhle rok nebo za pět let. Jakmile tam tahle klapka bude, tak začnu řešit další plány. Doufám, že právě i to spojení s Directem mi pomůže se začít angažovat v nějakých projektech, třeba v podpoře dětí nebo mladších hráčů.

Vím, že nebude lehké od sportu odejít, ale zároveň se kolem něj točím dennodenně už několik let. Těším se na klid, na opravdové cestování, poznávání kultur víc do hloubky. Těším se na čas, který pro sebe budu mít.

Často zmiňujete, jak důležité je pro vás prostředí – třeba jak vám sedne hotel nebo oblíbená hudba. Co nejradši posloucháte?
Záleží na tom, jaké mám období. Občas si jedu jen DJs, jindy Duu Lipu nebo Billie Eilish. Nedávno jsem se ale bavila s trenérem o tom, že vždycky, když jdu na koncert, a pak mám zápas, tak hraju dobře. Vždycky mě to dobře naladí.

Co dalšího pro vás vytváří na cestách pocit pohody?
Určitě to, když si s sebou mohu vzít někoho z rodiny nebo známých, to je pro mě domov. Na turnajích taky ráda chodím do dobrých restaurací nebo galerií, snažím se tam najít místa, kde mohu vypnout z tenisového kolotoče. Hodně vyhledávám kavárny, kam si pak můžu vzít noťas, dát si dobré kafe a změnit prostředí.

Jak moc vás na kurtu ovlivňují věci, které si zrovna řešíte v osobním životě?
Dost. Mám svého mentálního kouče, se kterým můžu i tyhle věci řešit. Jsem citlivá na vztahy, takže s ním probírám občas i to. Když jsem v pohodě mimo kurt, tak jsem pak v pohodě i při hře. Pomáhá mi ty věci vyřešit, mluvit o nich, hodit je ze sebe ven. Potřebuju si je vždycky smáznout, než se nakupí, abych se mohla soustředit na tenisový koloběh.

Máte nějaké guilty pleasures, na které si potrpíte?
Hodně si potrpím na guilty pleasures v jídle. Tím, že nemůžu jíst moc sladké věci nebo kalorické bomby, tak si tohle vždycky užiju. Takže jakmile zahraju dobrý turnaj, přijedu z letiště a hned jdu do Mekáče, kde si objednám úplně všechno. Pak je mi z toho blbě, ale v tu chvíli si to fakt užívám. (smích)

Jaká je tedy vaše go-to objednávka, když přijde na poturnajový Mekáč?
Většinou McChicken menu, k tomu ještě přihodím nuggetky a sladkokyselou omáčku s BBQ. Pak to tam s prominutím celé zprasím a pokračuju domů. (smích)

Spousta profesionálních sportovců má své předzápasové nebo naopak pozápasové rituály. Máte nějaký i vy?
Předzápasový rituál je hudba. Ještě než mě vyhlásí na kurt, tak jdu na záchod, pustím si hudbu, jsem tam sama se sebou a snažím se nahodit do zápasového nastavení. Pozápasový rituál je pak ledová koupel. Někdy to není příjemné, po prohraném zápase se do ní ztěžka nutím, ale pomáhá mi hodně.

Co vůbec dělá Karolína Muchová mimo tenisový kurt?
Baví mě hrát na kytaru. Nedávno jsem si domů taky pořídila klavír, takže když mám chvilku a náladu, tak se ráda věnuju právě hudbě. Baví mě si taky sednout k notebooku a vymýšlet nějaké projekty, které bohužel nikdy nedokončím. (smích)