Kyselé deště a historické emise kdysi proměnily některé horské půdy v Česku na kyselý koktejl, v němž stromům chybí vápník i hořčík a kořenům škodí toxický hliník. Šetrnou metodou, jak půdám vrátit to, co potřebují, je jejich vápnění. „Vápnění není žádná chemie – je to jen jemně mletý dolomitický kámen, který půdě vrací to, co jsme jí vzali,“ zdůrazňuje ředitel Letecké lesní Jiří Kšica. Právě jeho firma vysílá nad kopce helikoptéry schopné během jednoho dne ošetřit 70 hektarů a při tom pomocí GPS vynechat mokřady se vzácnými druhy živočichů nebo chráněné rostliny.

Že jde o účinnou – i ekologicky citlivou – metodu, dokazuje dlouhodobé vápnění v Německu. Po třiceti letech pravidelného vápnění tam vzrostlo pH půdy o více než jednu jednotku, přírůstek smrku a jedle stoupl až o třetinu a půda zadržuje vodu podstatně déle. Klíčový, a často opomíjený, je ale i další efekt: v odkyselené půdě se během několika sezon ztrojnásobila aktivita žížal a mikroorganismů. „Biodiverzita začíná pod zemí – když zmizí mikrofauna, nemá co živit hmyz, ptáky ani zvěř. Vápnění staví potravní pyramidu znovu od základů,“ vysvětluje Rastislav Rajt, zástupce německého majitele Letecké lesní.

Právě rozmanitost života podle něj dává lesu odolnost. Kořenové systémy stromů se díky živému půdnímu společenstvu lépe větví, zachytí více vláhy, vytvoří více mízy ve stromech a snáze se brání kůrovci. Tam, kde se vápní, zůstává stín zeleného patra a s ním i vlhkost, která chrání nižší polohy před suchem.

Více biomasy navíc znamená víc pohlceného uhlíku – rakouské monitorování mluví o dvou až pěti tunách CO₂ za rok na hektar navíc. „Zkrátka, když z nebe padá přírodní vápenec, neroste jen les – roste rovnováha v krajině,“ zamýšlí se Rajt.

Na české straně Krušných hor, Šumavy, na Vysočině nebo v Jesenících však leží zhruba 150 tisíc hektarů porostů, kde se nevápnilo déle než deset let. Celkem se od roku 1990 ošetřilo jen 55 tisíc hektarů a v poslední dekádě tempo kleslo na 3 až 5 tisíc hektarů ročně. „Nejsou na to u nás prostředky. V Sasku i v jiných spolkových zemích v Německu vápní nepřetržitě přes třicet let a poznáte to hned za hranicí – lesy jsou tam hustší, pestřejší a sytě zelené,“ připomíná Kšica. Německé spolkové země hradí do dvaceti procent nákladů, zbytek kryjí evropské fondy.

Zdroj: LeteckaLesni.cz

Orientační mapa historického vápnění přirodním dolomitem v České republice v posledních 30 letech

„U nás tento dotační titul bohužel stále čeká na vypsání, čímž přicházíme o nevyčíslitelnou hodnotu. A tím nemám na mysli pouze nižší těžbu dřeva, než by bylo možné, ale především degradaci společenské hodnoty lesa,“ dodává Rastislav Rajt.

Žadatelem přitom může být obec, stát i jiný vlastník lesa a evropská podpora ve výši až osmdesát procent kryje jak leteckou aplikaci, tak materiál. Cena jedné dávky vápence se pak podle Kšicových slov v rozpočtu zhodnotí až po deseti či patnácti letech – zásah je přitom potřeba několikrát opakovat. Dlouhý horizont však v realitě naráží na krátké volební periody.

„Dotace do zemědělství se samozřejmě vracejí rychleji. Zjednodušeně řečeno, už za rok či dva sklidíte, co jste letos zaseli a lépe povápnili,“ vysvětluje Kšica a přiznává, že mu nedá spát otázka, jak posílit společenskou odpovědnost právě směrem k péči o lesy: „Do řepkového pole ani do teletníku si na vycházku nevyrazíte. Zdravý stinný les je investice do rekreace, klimatu i dřeva, které zůstává jediným obnovitelným přírodním bohatstvím.“

Ministerstvo zemědělství už má podle Rastislava Rajta k dispozici inventuru půd i certifikované metodiky, které přesně určují, kde a kolik vápna rozptýlit. Vše však musí být schváleno Ministerstvem životního prostředí. Chybí jen otevřít dotační výzvu a nastavit ji na desetiletý maraton. „Odkyselení je běh na dlouhou trať. Když začneme dnes, první skutečný užitek uvidí naše děti – a v lese, kam bude pořád radost vejít. Jsme aktivní v Německu, chceme být víc v Česku, na Slovensku a v Polsku,“ říká na závěr.