Palác Věžníků v centru Prahy byl po staletí ve vlastnictví významných šlechtických rodů, včetně Valdštejnů a Lobkowiczů. Teď je tu ale „zámeckým pánem“ Jaroslav Svoboda, majitel největší české hotelové sítě Czech Inn Hotels. Provozuje tu totiž luxusní The Grand Mark. Na rozhovor přichází Svoboda s mírným zpožděním – právě se vrátil z Jerevanu, kde plánuje ještě letos otevřít další hotel. Kousek od svého oblíbeného křesla, kam si vzápětí usedá, je i stoleček se šachy. „Tu hru miluju, ale už na ni nemám čas ani trpělivost, protože pořád přemýšlím nad jinými věcmi,“ říká jedenapadesátiletý podnikatel s úsměvem.

Tohle místo má rád, ze svého křesla má totiž dokonalý přehled o všem, co se v lobby děje. Ostatně každý detail hotelového provozu zná opravdu důvěrně, protože sám začínal od píky jako číšník a recepční. A trvalo roky, než vybudoval síť, která dnes zahrnuje 26 hotelů v Česku, Portugalsku a Gruzii.

Ani teď se ale Svoboda nehodlá zastavit – kromě střední Evropy pokukuje právě po Kavkazu. Tamní hotely povede jeho syn, který ve firmě vypomáhá už od 15 let. Jednoduché to přitom rozhodně neměl. „Prošel si tím nejtvrdším možným začátkem – prostíral stoly, myl nádobí, dělal na noční recepci. Kariérní růst jsem mu neulehčil, dnes má ovšem všechny předpoklady jednou firmu vést,“ popisuje Svoboda v rozhovoru pro CzechCrunch.

Jak jste dostal k hoteliérství?
Pracuju od svých 17 let, kdy jsem se odstěhoval z Brna do Prahy. Začínal jsem jako číšník, pak jsem pracoval na recepci. Postupně jsem se stal manažerem a později i ředitelem hotelu. Ve 29 letech jsem se nakonec rozhodl začít podnikat. Pronajal jsem si malý hotýlek v Krkonoších s osmnácti pokoji. Psal se rok 2003 – a právě tehdy vznikla společnost Czech Inn Hotels.

Na to jste měl peníze ve 29 letech?
Neměl. Peníze jsme si půjčil od svých známých investorů z britského fondu Mornington Capital. Původně měli v Czech Inn Hotels většinový podíl, postupně jsem ho ale odkupoval, až jsem firmu převzal stoprocentně. S lidmi z Mornington Capital nicméně stále investujeme, především v zahraničí.

A jak jste ty investory přesvědčil, aby vám peníze půjčili? Přece jen jste tehdy žádné podnikatelské zkušenosti neměl.
Byl to poměrně malý a nerizikový deal. Ze začátku jsem navíc nekupoval žádné velké a luxusní hotely, k tomu jsem se dostal až o 10 nebo 15 let později. Investorům jsem představil plán, který byl úměrný mým tehdejším možnostem. A jim se líbil.

Jak vypadá takový běžný den majitele hotelové sítě?
Když jsem pracoval v jiných hotelech, viděl jsem, jak vypadá běžný den tamních manažerů a bossů. Tehdy jsem si řekl, že to budu dělat jinak. Můj pracovní den nezačíná kávou v kanceláři, rozpravou se sekretářkou nebo nudným probíráním dokumentů. Hned ráno jdu sportovat, a to i s kolegy a zaměstnanci. Schůzky s partnery si pak domlouvám přímo v mých hotelích, takže mám s nimi neustálý kontakt. Tohle žádný majitel mezinárodního řetězce nedělá – proč by měl taky dojíždět do nějaké České republiky?

Ale vždyť vy také máte hotely v zahraničí, konkrétně v Portugalsku, Gruzii a brzy i Arménii. Do těchto zemí pravidelně dojíždíte?
Ano, do našich zahraničních hotelů pravidelně jezdíme. Navíc tam máme vlastní manažery, které jsme vychovali tady v Česku.

Vychovali?
Přesně tak, lidi od konkurence nepřetahujeme. Každý z našich manažerů začíná od píky – stejně jako já. Těm, kdo mají talent, dáváme větší příležitosti. Myslím si, že když je někdo opravdu šikovný, může v našich hotelech rychle dosáhnout svého „amerického snu“ a stát se ředitelem některé pobočky. Každopádně je ale vždy klíčové, aby si každý prošel celým procesem odspoda – třeba jako recepční.

Vychováváte tak i svého syna? Přemýšlíte o tom, že to tady jednou po vás převezme?
Všechno má svůj čas. Ale ano, začal u nás vypomáhat se snídaněmi už v 15 letech. Prostíral stoly, myl nádobí, pak šel pracovat na noční recepci. Prošel si tou nejhorší možnou cestou – rozhodně jsem mu nic neulehčil. Naopak, jeho kariérní růst jsem záměrně brzdil. Nicméně jsem chtěl, aby pochopil, o čem tahle práce skutečně je. A jsem rád, že u ní zůstal.

A co teď dělá?
Teď je mu 28 let a je zde seniorním manažerem. Řídí několik hotelů a postupně přebírá i naši euroasijskou divizi. Ale že bych ho připravoval na to, že bude zítra sedět na mém místě? To určitě ne. Všechno dělám krok za krokem. I v byznysu plánuji maximálně na dva, nanejvýš pět let dopředu. Co bude za deset let, mě nezajímá.

Neříkám, že po vás musí přebrat byznys už zítra. Spíš mě zajímá, jestli si ho na vašem místě dokážete představit.
Jasně. Je pracovitý a má všech pět pohromadě. Myslím, že má veškeré předpoklady k tomu, aby jednou firmu vedl.

Váš syn teď přebírá euroasijskou divizi, tedy hotely v Gruzii a Arménii. Co vás na Kavkazu přitahuje?
Je to zajímavá oblast, která k nám má velmi blízko. Moc se to neví, ale úroveň služeb tam je na poměrně vysoké úrovni. Navíc je to bezpečný region – čistý, cenově dostupný, s rostoucím turistickým potenciálem. Hotelový sektor tam zatím není tak rozvinutý jako na Západě, což znamená i menší konkurenci. A to nás láká.

V Gruzii ale nedávno probíhaly ostré protesty proti takzvanému ruskému zákonu. Arménie zase čelila ázerbájdžánské ofenzivě v Náhornímu Karabachu. Navíc hrozí, že by mohla přijít i o Zangezurský koridor, který propojuje Ázerbájdžán s jeho exklávou Nachičevanem…
Ten konflikt je v tuto chvíli stabilizovaný. A co se týče Gruzie, realita je méně dramatická, než jak o tom média píší. Mentalita těchto národů je taková, že když se jim něco nelíbí, tak prostě vyjdou do ulic a dají najevo svou nespokojenost. Nevidím tam žádné riziko, opravdu jde o velmi bezpečné země.

Většinu hotelů máte v Praze, další i v Brně a Karlových Varech. Podle jakého klíče se rozhodujete u nových akvizic?
Jsme především provozovatelem hotelů, byť do některých vstupujeme společně s partnery i kapitálově. V tuto chvíli máme vyhlídnuté tři až pět hotelů, které bychom rádi koupili nebo převzali.

I v Praze?
Prahu úplně nevylučuju, máme tu už ale hotelů dost. Musel by to být nějaký skutečně perspektivní a výjimečný objekt. Teď chceme posilovat hlavně v Brně, kde jsme ostatně závěrem minulého roku koupili pětihvězdičkový hotel Barceló. Velký potenciál vidíme také v Ostravě, která je pro nás atraktivní zejména díky své blízkosti k Polsku – zemi, která jde nahoru neskutečným způsobem. A zajímá nás také Bratislava, Budapešť nebo Varšava. Hodláme totiž posilovat i ve střední Evropě.

Na Prahu jsem se ptal hlavně proto, že tu je či bylo na prodej mnoho významných hotelů, například Four Seasons, Marriott nebo Hilton.
Ty jsou k mání proto, že jejich provozovatelé nedokážou dosáhnout ziskovosti, jejich jedinou možností je proto prodej. Jenže do konečné částky nezapočítávají jen původní nákupní cenu, ale i všechny investice, které v projektu utopili. Výsledná cenovka tak bývá natolik vysoká, že pro nás postrádá smysl. Za dobu naši existence jsme už nicméně několik hotelů od mezinárodních řetězců převzali, vypověděli s nimi smlouvu a začali je provozovat sami. Uvidíme, jak se teď zachová PPF Real Estate, která s největší pravděpodobností získá Hilton.

Takže je Česko zemí, kde se daří hlavně tuzemským hotelovým řetězcům?
Ano. A je to tak správně. Mezinárodní řetězce zde už dneska nemají takovou sílu jako dřív. Nedokážou své hotely provozovat s přijatelnými náklady, natož dosahovat potřebné ziskovosti. Proto mě vždy udiví, když si někdo v Česko postaví nebo koupí hotel a pak si na jeho správu najme mezinárodní společnosti. To je jako střelit se do vlastní nohy – téměř nikdy to nefunguje. Zahraniční řetězce nemají k Česku žádný vztah.

Jaký hotel jste třeba převzali od velkých mezinárodních řetězců?
Tak třeba právě ten, ve kterém se zrovna nacházíme. V roce 2012 jsme The Grand Mark převzali od švýcarské společnosti Kempinski, okamžitě s ní vypověděli smlouvu – a dnes má tento hotel třikrát nebo čtyřikrát vyšší hodnotu. Je to úplný sen. A takových příběhů máme víc. Například v roce 2016 jsme od německé společnosti Dorint koupili žižkovský hotel Don Giovanni, který jsme pak o tři roky později prodali skandinávskému fondu Wenaasgruppen, a to s několikanásobným ziskem. Přitom ho stále provozujeme.

Líbí se vám Don Giovanni? Někteří ho považují za kýčovitý příklad podnikatelského baroka, navíc se mu občas přezdívá „růžový dort“.
Mně se ten hotel fakt líbí. Je to prostě výrazná budova, která dřív provokovala výraznou růžovou barvou. Ta už ale vyšisovala, takže teď stavba lépe zapadá do svého okolí. Na tom hotelu tak nevidím nic špatného. Po Praze je spoustu ošklivých budov, které se zdaleka tolik neřeší. Ve své době se kritizoval i Tančící dům nebo Dům U Černé Matky Boží. Každá stavba, která se nějakým způsobem vymyká běžnému standardu, čelí negativním komentářům.

A slyšíte někdy negativní komentáře na vzhled Don Giovanniho i v dnešní době?
Opravdu mi je jedno, co říká paní Nováková, která bydlí někde za rohem. Každý má jiný vkus – mně třeba mnohem víc vadí Žižkovská věž, na kterou si už všichni zvykli. Navíc je Don Giovanni jedním z nejnavštěvovanějších hotelů v Praze. A tím by asi nebyl, kdyby byl hnusný.

V minulých letech utržil Czech Inn pravidelně vždy přes jednu miliardu korun, v roce 2023 jste se pak dotkli hranice dvou miliard. Už víte, jak se vám dařilo loni?
Odhaduji, že jsme dosáhli přibližně tří miliard v tržbách. Je to velký skok daný mimo jiné tím, že jsme loni převzali tři velké hotely s vynikajícími výsledky. Rok 2024 byl jednoznačně nejlepší v naší historii.

I díky tomu, že už je cestovní ruch v Česku zpátky na předcovidových číslech?
Určitě, na ta čísla jsme se ale vrátili mnohem později než Západ nebo Polsko s Maďarskem. Navíc tu teď sice máme nadprůměrnou obsazenost, ale zároveň i podprůměrné ceny za ubytování, které nemůžeme zvyšovat. Viníkem je mimo jiné Airbnb, pro které tu dodnes neexistují žádná jasná pravidla. Vedle toho tu v hotelovém byznysu je velmi konkurenční prostředí.

Nebojíte se overturismu v Praze?
Overturismus se vůbec netýká Prahy. Chápu, když se tento výraz použije v souvislosti s Benátkami, ale u České republiky nedává smysl. A vůbec – proč bychom se měli bát cestovního ruchu? Vždyť to není sprosté slovo. Máme tady hodně příležitostí i hotelů, klidně sem může přijet podstatně víc lidí. A nikoho z nás to nijak neomezí.

Opravdu neomezí? Masová turistika se často spojuje se zdražováním a vyháněním místních obyvatel z center měst…
To je nesmysl. Pokud se chceme bavit o cenách bydlení, ať se nejdřív vyřeší Airbnb – pak půjdou ceny bytů výrazně dolů. Vůbec nechápu, proč tenhle problém stále ignorujeme. V Praze jsou desetitisíce bytů, které slouží jen ke krátkodobému ubytování turistů, což zvyšuje nájmy nám všem.

A řešíte to s ostatními hoteliéry? Máte třeba nějakou lobbistickou skupinu?
Ne, máme dost své vlastní práce. A já návštěvníkům Prahy nebráním, aby se ubytovali v bytě. Každý ať se rozhodne sám. Ale je rozdíl mezi turisty, kteří sem přijíždějí kvůli kvalitnímu zážitku, a těmi, kteří hledají hlavně alkohol a párty.

Vyzkoušel jste si někdy ubytování přes Airbnb?
Jasně, v Barceloně. A nelíbilo se mi to. Z toho ubytování jsem utekl hned druhý den. Já mám rád bezpečnost a služby, které dokážou nabídnout jen dobré hotely.