V říjnu roku 2013 se podzimní Praha poprvé rozzářila světly Signal Festivalu. Letos vkročí tato oslava světel a digitálního umění do své druhé dekády a činí tak s velkými ambicemi. Vůbec poprvé představila tříletý kurátorský koncept, díky němuž získává jasnější směr. Stojí za ním audiovizuální umělec Pavel Mrkus, s nímž ředitel festivalu Martin Pošta začal letos úzce spolupracovat. „V umění stále hledáme především radost. Nechceme přicházet jen s těžkými otázkami a znejistěním, ale chceme pracovat se světlem, které ve fyzické i symbolické rovině ozvláštní podzimní dny,“ říká Mrkus v rozhovoru pro CzechCrunch.

Pavel Mrkus se jako umělec už více než dvě desítky let pohybuje především v oblasti nových technologií, kde se zabývá neustálým hledáním rovnováhy a environmentálními tématy. Společně s umělcem Danielem Hanzlíkem založil a vede ateliér Time-Based Media na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kde působil od roku 2015 až do začátku letoška jako děkan. Díky tomu dlouhodobě vnímá také to, jak současné dění působí na nejmladší generaci českých umělců a umělkyň.

Do týmu Signal Festivalu byl pozván, abych načrtl program na delší dobu než jen na jeden ročník. Představil tak rámec na celé tři roky, jehož první kapitola začíná letos v říjnu. Celý tříletý cyklus má souhrnný název Ekosystémy. Mrkus je popisuje jako formy různého způsobu existence, a to nejen v environmentálním smyslu, ale ve všech možných společenských, kulturních, městských a dalších významech.

Foto: Signal Festival

Signal Festival propukne 12. října

Signal Festival se letos zaměří na téma prozkoumávání rozličných rozměrů světa, které se proměňují nejen působením moderních technologií. Návštěvníci se budou moci prostřednictvím instalací ponořit do spletitých myšlenek tvůrců a tvůrkyň, do rozmanitosti životního prostředí, architektury, do oblastí, které otevírají vědecké obory jako matematika či biologie, ale také do toho, co nám v životech umožňuje umělá inteligence nebo principy her.

„Signal chtěl vždy kombinovat umění, vědu, přírodu a technologie a vytvářet prostor pro vznik a prezentaci nových formátů uměleckých děl. Myslím, že v letošním ročníku se nám podařilo připravit velmi zajímavou sestavu umělců a umělkyň, kteří se pohybují na vysoce hodnocené mezinárodní scéně nejen v oblasti digitálního nebo světelného umění. A to byl jeden z našich cílů,“ míní Pavel Mrkus.

Jedenáctý ročník Signal Festivalu se rychle blíží. Jak byste shrnul vaši dosavadní spolupráci?
V roli kurátora jsem se objevil vůbec poprvé. Jsem praktikující umělec, takže mě trošku překvapilo, že o mně Martin Pošta a jeho tým vůbec uvažovali. Ale zkusil jsem to a nyní aplikuji, co jsem odpozoroval z jednání kurátorů, s nimiž jsem dosud spolupracoval. Festival má samozřejmě svá specifika, je určený taktéž pro trochu jiný typ publika, než jaké chodí do galerií, a odehrává se ve veřejném prostoru, což s sebou nese spoustu specialit, na něž se musí dávat pozor.

Realizace jsou zároveň násobně nákladnější, než tomu bývá v galeriích zaměřených na volné umění, což je kontext, v němž se běžně pohybuji. Ne všechno, co si člověk vymyslí, se podaří reálně udělat, ale učím se. Snad se větší část našich letošních plánů povede.

Jak vlastně probíhalo skládání tříletého kurátorského konceptu?
To bylo velice jednoduché. Prostě jsem ho napsal, pak jsme si o něm povídali ve festivalové programové skupině a po následné prezentaci před uměleckou radou festivalu byl víceméně přijat a připraven k hlubšímu rozpracování do podrobností. Neustále sleduji, co umělci u nás i ve světě dělají, dívám se, co se děje kolem, čím žije společnost. Pak stačí tohle vše, co vnímáme každý den, uchopit ze vzduchu kolem sebe a vytvořit z toho příběh.

Nedáváme si ale ambice dávat návštěvníkům odpovědi. Spíše se témat, která jsme nastolili, chceme lehce dotýkat. I když někdy budou ty doteky hodně intenzivní. Třeba v případě instalace od vizuálního studia Playmodes, jelikož jde o velmi pohlcující a fyzickou záležitost, která obsáhne celou 25 metrů dlouhou halu Holešovické tržnice.

Proč jsou pro vás nastolená témata důležitá?
Protože v nich žijeme. Jsou to otázky, které jsou neustále ve vzduchu, stále se s nimi vyrovnáváme a znejišťují nás. Jsme živé bytosti, které existují ve společnosti softwarů a algoritmů, což velmi výrazně zasahuje do našich životů. Jak sami sebe vnímáme v systému, kde delegujeme spoustu rozhodovacích pravomocí strojům, které pracují s daty a jsou mimo nás? Tohle se přitom projevuje ve všech sférách, ať už jde o životní prostředí, společnost, veřejný prostor…

Přes dvacet let pracuji jako pedagog na vysoké škole a pozoruji, že stále více žijeme v jakýchsi uvozovkách. Vnímám, jakým způsobem uvažují mladí lidé, jaké obavy vyjadřují, jaká díla tvoří, jak spolu mluví a jak moc používají slovo „jakoby“. Nechtějí říct nic závazně, protože nevědí, jestli je to pravda, nebo ne. A tyhle uvozovky dáváme v dnešní době skoro všemu. Což vnímám jako průvodní jev i dopad toho znejistění.

Foto: Signal Festival

Instalace od Playmodes bude podle Mrkuse velmi intenzivní zážitek

Jak se projevuje tato doba nejistoty na současné umělecké tvorbě mladé generace?
Umělecké vzdělávání je založené na individuálním přístupu. Nedá se obecně říci, že u studentek a studentů jako celku se projevuje to či ono. Každý je jinak citlivý, každý to má jinak nastavené. Ale způsob konzultací v ateliérech se během posledních deseti let velmi proměnil. Mnohem víc se řeší hluboké vnitřní světy, environmentální obavy, nejistoty ohledně vlastní identity a budoucnosti světa. Studenti a studentky se více obracejí k vnitřním jistotám, které venku nemají, ale snaží se je hledat v motivech ze svých životů. Někteří pak třeba z uměleckého světa odejdou, protože zjistí, že pevné kotvy, které mají, jsou pro ně tak vzácné, že je ani nechtějí zveřejňovat.

Co byste chtěl, aby si návštěvníci Signal Festivalu po letošním ročníku odnesli?
Na to nedokážu odpovědět ani pro sebe. V umění by mělo docházet k velkým překvapením. Jeden z několika důvodů, proč jsem začal s Martinem Poštou spolupracovat, je pozitivní energie, která ze Signalu alespoň pro mě vždy vyzařovala. Atmosféra festivalu je povznášející, vnáší radost do podzimu, do tmy, která začíná přicházet v tom sychravém období stále časněji.

Letos jsme se pokusili přinést větší mnohovrstevnatost jak v obsahu, tak v různých typech děl. Od těch jednoduchých radostí, kdy se postavíte na Karlínském náměstí a užijete si krásný videomapping, přes interaktivní instalace až po komplexnější projekty, které mají hodně významových vrstev. Doufáme, že si každý z festivalu odnese něco jiného, osobního. Záležet bude na tom, co si na něj přinese ze své vlastní historie či znalosti současného umění. Nebo na tom, jak moc se zajímá o společenské otázky. Každý má na umění úplně jiný úhel pohledu, umění má ale velkou moc otevírat nové způsoby vnímání světa – to snad ještě pořád platí.