Když se řekne Petr Rokůsek, tak každému, kdo tohle jméno zná, naskočí energetika. Úspěšný český byznysmen, který trvale žije v Lichtenštejnsku, platí za vizionáře. Před lety správně odhadl, kam bude směřovat trh s energiemi, a coby spoluzakladatel společnosti Nano Energies ukázal, jak efektivně a udržitelně obchodovat s elektřinou. Předloni na podzim ale Rokůsek tuhle svou životní etapu uzavřel a začal se naplno věnovat dalšímu projektu – slovenskému výrobci dubového nábytku Javorina, jehož majitelem se stal o rok dřív. „Odchod byl hodně těžký, ale Javorina má svou hloubku a navíc fortel a dřevo, na které se dá sáhnout. To mě velmi uklidňuje,“ říká Rokůsek v rozhovoru pro CzechCrunch.

Hi-tech prostředí, které možnosti současné energetiky představují, a nábytkářská firma, jež vznikla na konci 40. let a specializuje se na práci s masivem, toho mají na první pohled společného jen málo. Ale opravdu pouze na první pohled. Jak Petr Rokůsek dokazuje, i ve výrobě postelí či stolů se můžou naplno uplatnit moderní technologie jako umělá inteligence, kterou teď v Javorině pilně trénují, aby zákazníkům pomáhala vymýšlet nové designy. „Jen do softwaru jsme investovali 1,5 milionu eur,“ hlásí pyšně Rokůsek, který kdysi svou byznysovou kariéru odstartoval s úspěšnou firmou Jansen na výrobu hliníkových a ocelových profilů.

Nyní se opět cítí jako ryba ve vodě, protože znovu vymýšlí, co všechno by se dalo, tentokrát ve výrobě nábytku, zlepšit a zefektivnit. „Vývojář jako já si všude najde hloubku, která je stejně komplexní, takže je jedno, co dělá,“ směje se v rozhovoru, ve kterém popisuje, nejen to, co v Javorině nyní dělá, ale i jak prožíval odchod z Nano Energies, v čem vidí budoucnost výroby nábytku i proč pro Javorinu, jejíž obrat se pohybuje mezi 3 a 3,5 miliony eur, vytvořil sesterský brand a jaké s ním má plány.

Jaký je váš život po Nano Energies? Zvolnil jste, jak jste chtěl?
Upřímně pro mě byl ten odchod hodně těžký, protože Nano Energies jsem tvořil z nuly šestnáct let a byl jsem na to hodně mentálně napojený. Neustále jsem žil tím, kam se dá energetika posunout. A najednou jsem se měl odpojit… takže se mi často stávalo, že jsem se podíval na ulici a říkal si, jaká je teď asi situace v přenosových sítích. A pořád to v sobě ještě v určité formě mám, zatím jsem se tedy úplně odpojit nedokázal a pořád nad tím uvažuju.

Protože vám to chybí, nebo to děláte automaticky?

Já nevím. Ale pomáhá mi soustředit se na věci, které děláme teď v Javorině. Vizionář a vývojář jako já si všude najde hloubku, která je stejně komplexní, takže je jedno, co dělá. V Javorině je navíc super, že má svůj fortel a dřevo, na které se dá sáhnout, a nejsou to jen čísla v počítačích. To mě velmi uklidňuje.

Takže rozhodnutí opustit Nano Energies nelitujete?
No, jak to říct správně. Na jednu stranu ano, protože vidím ty potenciály, o kterých jsme snili a které před šestnácti lety působily jako bláznovství, jak se teď začínají naplňovat a já u toho nebudu. Na druhou stranu lidská kapacita je omezená a Nano narostlo to velikosti, kdy už v něm byly obrovské tlaky na exekutivu a peníze, a to nebylo pro mě. Teď je v rukou lidí, kteří jsou v tomhle směru mnohem schopnější než já, já mám radši menší projekty a tvorbu. A kluci se se mnou vyrovnali rozumně, takže teď mám peníze na to, abych mohl zase něco budovat

A co říkáte na to, jak to se skupinou po vašem odchodu dopadlo? Záhy došlo k jejímu dalšímu dělení, změnám majitelů…
Je to přirozené a věděl jsem, že se to chystá. Když firmy rostou a potřebují větší kapitál a sílu, tak je to logický krok. Energetiku nemůžete dělat s jedním milionem eur, je potřeba jít dál. Rozdělování firmy začalo už dřív, kdy jsme vyčleňovali jednotlivé divize, protože se to už nedalo uřídit z jednoho místa, což je ten svět, který už není pro mě. Důležité ale je, že se naše vize naplňují, byť třeba pod jinými jmény. Nano vytvořilo v české energetice vír změny a prošlo přes něj spousta lidí, kteří dneska pracují v jiných nebo svých firmách a energetice pomáhají. A to je pro mě slušný výsledek.

Javorinu jste koupil před třemi lety od investiční skupiny Premium Design Group, co vás k tomu vlastně vedlo?
Celé to začalo vlastně už před sedmi lety, kdy jsme se stěhovali do Lichtenštejnska a hledali jsme nábytek. Tenkrát jsem na Javorinu narazil. Její výtvory mi učarovaly a vybavili jsme si s nimi, co šlo. Shodou okolností byl tehdejší její spoluvlastník také jedním z našich partnerů v Nanu (miliardář Petr Němec, pozn. red.), a když ji prodávali, tak mě přímo oslovil. A já neváhal.

Jak jste o ní v té době uvažoval?
Říkal jsem si, že mám cash, který jsem chtěl uložit do nějakého projektu, protože neumím investovat na burzách. A taky jsem chtěl mít možnost zase něco tvořit a v Javorině jsem viděl její potenciál – každá návštěva, která k nám v Lichtenštejnsku přišla, se ptala, odkud máme nábytek. Zpětně jsem si i trochu vyčítal, jak jsem si málo vážil výroby, kterou jsme postavili v mé první firmě Jansen, kde jsme dělali hliníkové profily. Mně to přišlo už jako: „Uff, tak děláme reklamní panely“, ale výroba tam byla tak dobře vymyšlená, že americký investor je teď vysmátý, protože ta firma je velká a úspěšná.

To se teď snažíte zopakovat v Javorině?
Jednoznačně. Když jsem ji převzal, tak byla Javorina malinkatá firmička se skvělým produktem a hlavně s jedním člověkem, Leem Čellárem, který je pro ni naprosto zásadní osobností. Stále pro nás pracuje a nechci ho pustit, protože firmu vydřel do maximální podoby, která se s tím, co měl k dispozici, dala. Jenže pořád vyráběl kusově, na Slovensku a skoro z poloviny pro známé značky jako OEM, tedy pod jejich brandem.

Když jsem přišel, tak jsme si jasně řekli, že naším cílem je koncový klient. Dali jsme 1,5 milionu eur do výrobního softwaru, což by od nábytkářské firmy asi málokdo čekal, ale je to přesně to, co se osvědčilo v Jansenu – řídí produkci na úzkých místech, zklidňuje ji a zrychluje tím dobu dodání, už jsme ji stáhli z 11 na 6 až 7 týdnů. A taky jsme si určili, že musíme předělat náš prodejní kanál tak, abychom se připravili na nástup AI, která se na nás odevšad valí. Když si teď klient třeba v O3 na ChatGPT, který už to umí, zadá, že chce vidět, jak náš nábytek vypadá u něj doma, tak se mu to jednoduše ukáže. Jsme tedy takzvaně AI ready.

A výroba?
Ta je na to navázaná a chceme tam jít ještě dál než k ukazování toho, jak naše věci vypadají u někoho doma. Protože pro klienta nebude těžké si vymyslet, co doma chce a zobrazit si to ve virtuálním renderu. Těžké bude, aby ta představa, třeba úplně nová, byla vyrobitelná. Proto trénujeme vlastní AI, kterou se snažíme naučit, aby pomohla klientovi vytvářet harmonické sestavení, ale hlavně je na backendu napojená přímo do strojů, kde by měla přesně vědět, co zvládnou a co už ne. Jinými slovy – ty návrhy už nikdo nebude překreslovat, AI bude znát limity našich strojů i výrobní kapacity a podle toho s ním bude návrh vytvářet. A když ho zákazník odklikne, tak rovnou udělá objednávku.

To je vlastně další úroveň toho zrychlení, o kterém jste mluvil.
Jsem přesvědčený, že budoucnost v nábytkařině je ani ne tak ta výrobní, ale právě obchodní. Každý člověk bude chtít mít něco svého – ve frontendech si tak bude moci nastavit konfigurátory, které ale nejsou jen výběrátory vybírající možnosti, ale opravdové konfigurátory, jenž často vytvoří věc, která ještě neexistovala. A my díky tomu propojení se stroji budeme moci garantovat, že to dokážeme vyrobit a rovnou to začít dělat.

Už takhle na něčem pracujete?
Zkoušíme to na knihovnách a různých policích a sestavách u vchodu do bytu, kde potřebujete mít věšáky, zrcadlo, nějakou skříňku.… Ty jsou často v omezených prostorech a musí se dělat na míru. Výhodou je, že když si to u nás nakonfigurujete, tak si to pak přes telefon na to místo promítnete s přesností na jeden milimetr, takže to bude rychlejší než nahánět truhláře, který vás stejně bude přesvědčovat, abyste to udělali tak, jak je on zvyklý, a pak budete čekat, než na to bude mít čas. Prázdné místo pro tenhle postup na trhu je, jen to technologicky musíme ošetřit tak, aby to bylo na tuty, protože zaměření není jen tak. Ale ty technologie dneska už jsou, v iPhonech máme všichni lidary, takže to není problém, jde jen o to to pořádně vyladit.

Jak jste s tím daleko?
Máme algoritmy, které automaticky vypočítávají rozšířené reality, takže všechno, co máme v nabídce, si promítnete doma. Během několika vteřin dokážou udělat i ty nestandardní věci, ale museli jsme ještě hodně investovat do hardwaru, abychom AI natrénovali, aby tvořila opravdu harmonicky. Největší problém totiž je, aby umělá inteligence tvořila hezké věci. Je to stejné jako v jazykových modelech, kdy chcete, aby mluvila spisovně. My chceme, aby dělala nejen funkční a vyrobitelné věci, ale i ty, které budou hezké na pohled. Takže jsme jí dali spoustu podkladů, ona teď tvoří a u výstupů sedí Leo Čellár a říká jí, jestli to je pěkné, nebo ne. Stejně jako když se učí jakákoliv jiná umělá inteligence. Zároveň ji samozřejmě musíme hlídat, aby opravdu dodržela naše výrobní možnosti, protože by nejradši měla pole neomezené a v něm si halucinovala, stejně jako když před časem kreslila lidské ruce se třemi nebo šesti prsty, ale neustále se to zlepšuje.

Kdy to spustíte naostro?
Knihovny už takto vyrábíme, ale zatím není možné, aby si je nakonfigurovali sami zákazníci. To máme v plánu na podzim. Obecně se veškerý náš nábytek, ať už na něj dělá návrh AI, nebo ne, snažíme promakat, aby měl smysl, vypadal pěkně, nerušil a zároveň byl plně funkční. To chvíli trvá. Nábytkařina se v posledních letech zvrhla do všech těch velkých obchodních domů, a výrobci jsou tak totálně oddělení od klientů a jejich potřeb. My se to snažíme vracet zpátky.

Což odpovídá tomu, že v poslední době rozšiřujete portfolio do zajímavých směrů, třeba o sestavu na cvičení, za kterou jste dostali Red Dot…
Přesně tak. Ta sestava je mimochodem hodně úspěšná, až ji nestíháme vyrábět. Vymýšlíme ale i další věci včetně nových prodejních modelů. Smysl nám dávají renovace, zpětný výkup nebo nabízet nové finanční modely, aby lidé nábytek vůbec nemuseli vlastnit.

Že byste někomu na dvacet let půjčili postel?
To ne, ale vezměte si mladou rodinu, která někde bydlí dva tři roky, a pak musí jít dál. Takže bychom určili cenu, za kterou tu postel po třech letech koupíme zpátky, protože víme, že zrenovovat ji umíme v podstatě bez problému. A na after marketu jsou lidé, kteří ocení, že se takto chováme ke zdrojům.

Tím ale nekončíte, v březnu jste také rozjeli nový brand Beoak pro západní trhy. Zboží je totožné, ale jméno Javorina se neosvědčilo?
Po dvou letech jsme zjistili, že brand Javorina v Evropě nefunguje. Lidé mimo Česko a Slovensko to jednak nevysloví a jednak si – bohužel – řeknou: „To je z východu, to bude nekvalitní“. Já si Javoriny opravdu nesmírně vážím, ale, upřímně, s novým týmem, který jsem přivedl, jsme tu toho udělali tolik, že už to stejně není ta stejná firma a Beoak nám dává lepší šanci se víc rozpřáhnout. Jak to bude dál, se uvidí. Nikdo nechce dvě značky, ale Javorina je tak velký lovebrand, že si ji teď z úcty nedovolíme v Česku a na Slovensku změnit. V zahraničí ale už budeme jen Beoak.

První obchod Beoaku jste otevřeli ve Vídni, chystáte Švýcarsko a mluvíte o decentralizaci výroby, tedy o tom, že ji přesunete i na jiná místa než jen na Slovensko. V jaké je to fázi?
Ve Vídni jsme začali, protože je to kousek od Bratislavy, výrobu máme totiž pořád zatím jen na Slovensku (ve Spišské Belé, pozn. red.). Zatím jsme tam chvíli, ale zakázky chodí, lidé se zajímají, takže jsme spokojení. Švýcarsko – showhroom, prodej a sklad – by se mělo spustit na podzim, od léta tam ale už bude působit náš tým, který povede syn mého bráchy František Rokůsek. Chceme tam mít základnu pro celý region DACH (Německo, Rakousko a Švýcarsko, pozn.red.).

Proč jste si vybral vlastně zrovna Švýcarsko? Protože to máte z Lichtenštejnska kousek?
Ano, Lichtenštejnsko je v podstatě Švýcarsko, takové jeho předměstí. Jsem zvyklý vydělávat peníze v zahraničí, měl jsem to tak ve všech předchozích projektech, ale je potřeba tam bydlet a prostředí dobře znát, tak proto.

A kdy dojde na onu decentralizaci výroby? Sám jste opakovaně říkal, že pro Švýcary je důležité, aby si kupovali lokální výtvory, tak to bude asi zásadní krok…
Až bude plně automatizovaná. Jakmile to na Slovensku odladíme, tak ji můžeme přesunout. Lokální suroviny jsou pro Švýcary opravdu extrémně zajímavé, takže teď budeme tamní duby vozit na Slovensko a zpátky je vracet jako nábytek. Až postavíme továrnu, tak si pomůžeme tím, že to pro ně bude automatická záruka kvality a taky se zbavíme kamionů. To převážení je přece strašné. A v Lichtenštejnsku už mám od správce tamních lesů povolení využívat i jejich duby.

Jak je Javorina v současnosti velká? V době, kdy jste ji kupoval, se uváděl obrat kolem 80 milionů korun.
Roční obrat máme kolem 3,5 milionů eur a letos cílíme na zhruba 4,5 milionů eur, takže zhruba 110 milionů korun. Aby se byznys opravdu rozjel, tak musí podle mých dřívějších zkušeností překročit v obratu 10 milionů eur. V tomhle rozsahu je už klid a věřím, že příští rok bychom se mu mohli přiblížit.

A co dál? Mluvíte o sobě jako o vizionáři, takže tímhle jistě nekončíte.
Samozřejmě že mám další plány. Neinvestoval bych tolik, kdybych je neměl. Ve chvíli, kdy dotáhneme všechno, co chystáme, a bude to stoprocentně fungovat, tak můžeme totiž jít do interiérů. Už za sebou dokonce máme první stavby, kde jsme udělali kompletní interiéry. Ještě to není úplně oficiální, že bychom to nabízeli na webu, ale ve spolupráci se slovenským projektem Ark Shelter, který dělá modulární domy – což je za mě další prvek budoucnosti –, jsme postavili v Tatrách první dvě vily. Je to jednoznačně další pokračování naší cesty, jen si musíme odzkoušet, jak to funguje.

A jak to funguje?
Za mě skvěle. To, že ve fabrice vyrobíte dům včetně nábytku, na místě ho za šest dní postavíte a majitel pak přijde jen s polštářem a peřinou, je podle mě budoucnost. Navíc to jsou domy, které se dají zase rozmontovat a mají zůstatkovou hodnotu. Jen se s tím chci soustředit na švýcarský trh, a ne Česko a Slovensko, tady je hodně silné prostředí tiny housů, ale to je spíš do it yourself sektor, nás zajímají lidé, kteří chtějí minimalismus a kvalitu. Takže teď v Lichtenštejnsku startujeme firmu pro tamní trh. A až natrénujeme AI na knihovny a další nábytek, tak je nasnadě, že by měla jednou zvládnout i domy.