Zvony vždy spojovaly. Do Prahy nyní přijel zástupce za všechny, které se roztavily na zbraně

Česko se znovu rozeznívá. Spolek Sanctus Castulus má ambici vrátit do Česka dávno ukradené zvony.

Eliška NováEliška Nová

zvon9801Story

Foto: Karel Cudlín

Zvon #9801 nově rozezní Prahu

Venku nedělní počasí připomíná brzký podzim, ale kousek od pražského mostu Legií to vypadá na perný slunečný den, aspoň soudě podle lodí namačkaných na několika málo metrech čtverečních. Důvod této skrumáže je ale docela něco jiného než počasí. Na dřevěném pontonu tu zrovna osm mužů rozeznívá ohromný zvon, jaký se ani ve slavných zvonařstvích nevyrábí každý den.

Velikán váží 9801 kilogramů. O náhodné číslo nejde. Představuje kilogram za každý zvon, který byl právě po Vltavě odvezen za druhé světové války do továrny v Hamburku. Tam byl roztaven a byly z něj vyrobeny zbraně. Spolu s válkou zmizely tyto zvony v nenávratnu. Teď se do Prahy vrátil částečně, respektive symbolicky každý z nich.

„Zhruba dvě třetiny zvonů tehdy zmizely z kostelů a radnic v Čechách a na Moravě bez náhrady. Nějaké byly vyrobené po roce 1989, ale málo. Drtivá většina těch míst zůstala prázdná a obvykle na místě zůstal jen jeden zvon,“ vypráví pro CzechCrunch zvoník, předseda spolku Sanctus Castulus a mimochodem také ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje Ondřej Boháč. I když jak sám říká, ta poslední funkce nemá s angažovaností kolem zvonů nic společného.

V neděli ve čtyři odpoledne stojí kus vyrobený z mědi a cínu na řece zahalený igelitem. Fouká vítr a vypadá to, jako by ho snad zakrývaly záclony, které dávají spolu s větrem tu a tam kousek nahlédnout. O hodinu později už zvonu žehná katolický kněz Tomáš Halík.

zvon9801-03

Foto: Karel Cudlín

Prahu bude zdobit nový zvon

„Inter arma silent musae – když mluví zbraně, mlčí múzy, říká staré latinské přísloví. Když vřeštily zbraně na bojišti druhé světové války, musely zmlknout zvony našich kostelů. Byly uloupeny a barbarsky zničeny. Dnes symbolicky vracíme naší zemi jejich hlas. Zvony po staletí zvaly k boží oslavě, dodávaly vznešenou krásu slavnostním okamžikům, avšak také burcovaly ve chvílích nebezpečí,“ káže Halík.

Teď už může zvon obestoupit osm zvoníků, včetně Boháče. Čtyři z nich se chopí lan po stranách a pomalu jimi začínají hýbat nahoru a dolu. Zvon se rozhoupává. Spolu s ním i dřevěný ponton, na kterém se kromě zvonu houpe sem a tam také Halík i architekt Josef Pleskot, který je členem spolku Sanctus Castulus. Stejně jako další, kdo se zasloužili o to, že tu teď zvon stojí.

Vypadá to všechno hrozně jednoduše. Že není, dosvědčí moment, kdy muže na každé straně střídají náhradníci. Provazu se chopí i Peter Grassmyer, zvonař z prastaré rodiny. Peter je se svým bratrem Johannesem už čtrnáctou generací, která odlévá zvony v dílně v Innsbrucku. Nejinak tomu bylo i u zvonu #9801.

zvon9801-02

Foto: Karel Cudlín

Požehnal mu kněz Tomáš Halík

Šlo o pátý největší zvon, který byl v rakouské dílně vyroben za hodně dlouhou dobu. Výroba zvonu je poměrně náročná disciplína. Nejdříve se musí vyrobit zvon falešný. Je z hlíny a vosku, zato v reálném měřítku. Z toho všeho se metodou ztraceného vosku tvoří forma, která se následně zakope do země. Do otvoru se nalije rozžhavená zvonovina, která má teplotu 1 100 stupňů Celsia.

Forma se musí stáhnout ocelovými obručemi a utěsnit sto tunami zeminy. Při nalévání musí zvonovina přetéci, teprve tehdy je jisté, že je celá forma zaplněná. Licí otvor se poté zasype dřevěným uhlím, které pomáhá s chladnutím. Když rozžhavená zvonovina vychladne, forma se ze země vyjme a pak rozbije.

„Rád bych poprosil o shovívavost. Přestože je tady mužstvo zkušených zvoníků, na tento zvon budou zvonit poprvé. Každý zvon vyžaduje sehrání a seznámení se. Vše je precizně spočítané, bohužel ale pro finální umístění, kde bude zvon napevno. Teď je tu pohyblivý ponton, to znamená, že fyzikální vztahy jsou trochu odlišné. I pro nás to tedy bude velké dobrodružství. Nejsme zvyklí, že se nám při zvonění pod nohama hýbe podlaha,“ vysvětluje Boháč.

zvon9801-05

Foto: Karel Cudlín

Zvon #9801 nově rozezní Prahu

Teď už ale nástroj zvoní bim bam a k němu se pomalu sjíždí tu běžná loďka, tu šlapadlo, vedle je labuť a také auto. Cestující připlouvají blíž a všechnu tu parádu si fotí. Zvon mají nejblíž, ale ten nejlepší výhled mají ti, co stojí na druhé straně. Za zvonem vykukuje Pražský hrad a zvon zvoní a zvoní. Celé dlouhé minuty.

Zvoní na den přesně, co z pražských Manin vyplula po Vltavě poslední loď, která z protektorátu zvony odvážela. Místu se dnes říká Hřbitov zvonů, brzy by mělo mít úplně jinou konotaci. Právě na Maninách, v nově vznikajícím parku Rohanského ostrova, dostane nově odlitý nástroj svoje místo.

„Optimálně by to mělo být přímo v místě, kde byly zvony nakládány, než je odvezli. Do té doby bude někde provizorně. Proto jsme také zvolili ponton. Díky němu je možné se zvonem dobře manipulovat, ale také nám to umožňuje s ním cestovat. Není to jen pražský zvon, byli bychom rádi, kdyby mohl navštívit i jiná města, kam se dostane po Vltavě nebo po Labi,“ popisuje zvoník a předseda spolku Boháč.

zvon9801-04

Foto: Karel Cudlín

Prahu bude zdobit nový zvon

Na cestě by zvon mohl být dva až tři roky. Záležet bude na tom, kdy bude dokončen zmíněný Park Maniny, na který je vyhlášená soutěž. Tady pak bude umístěn nastálo, a to na konstrukci, na kterou bude vypsána hlavním městem samostatná architektonická soutěž. „Měl by mít také elektrické i ruční zvonění. Byl bych hrozně rád, aby právě tímhle zvon spojoval, aby umožnil všem zvoníkům v Česku si na něj zazvonit a aby byl přístupný všem,“ dodává Boháč.

Tady na Čapadle pod Smetanovým nábřežím zůstane do konce září. Už od včerejška by se pak měl stát majetkem hlavního města, kterému spolek zvon bezúplatně daruje. V pondělí o tom bude hlasovat rada metropole.

Zvon z jedné strany zdobí nápis: „Promlouvám hlasem tisíců zvonů, které umlčela válka.“ Na druhé najdete střepy. Jde o symbolické střepy s nápisy, které měly i odvezené nástroje. Vidět je tu zbytek hesla: „Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím.“ Jsou tu i další spolu se jménem zvonu – 9801. Střepy symbolizují rovněž jednotlivá zvonařství.

„Zvony jsou jedním ze symbolů západní komunity, je to věc, která často spojuje obce, a to nejen církevní, ale i světské. Za každým zvonem jsou osudy mnoha lidí, protože lidé se často na zvony skládali v dobách nedostatku. Lidi spojují a lidé jim společně naslouchají,“ uvádí Boháč.

Nový zvon vyšel na čtrnáct milionů korun. Spolek na něj uspořádal sbírku, kterou je možné najít na stránkách 9801.cz. Ta byla naplněna ze 73 procent. Přispělo 2 319 dárců. Spolu s nimi se na financování podíleli i donátoři. Tím největším je Nadace PPF.

„Zvony jsou po staletí symbolem duchovní svobody, hodnot, tradice a společenské komunity. Projekt Zvon #9801 a s ním spojená snaha vrátit zvony a hodnoty, které symbolizují, do české krajiny a české společnosti jsou zejména v dnešní době velmi důležité,“ uvedl člen správní rady Nadace PPF Vladimír Mlynář.

Zvon #9801

Foto: Tomáš Brabec

Výroba zvonu je velmi dlouhá a nákladná záležitost

Přispěla rovněž společnost J&T Real Estate a také Sekyra Foundation, která patří stejně jako Sekyra Group developerovi Luďkovi Sekyrovi. Právě jeho firma na Rohanském ostrově staví bytové, administrativní i obchodní domy.

„Před dvěma lety jsem koupil zvon na křížovou kapli v Českém Krumlově. Byl to jeden ze zvonů, který byl shromážděn na Rohanském ostrově a později odvezen. Když jsem slyšel o této iniciativě, říkal jsem si, že to bude obrovský symbol všeho, co se ztratilo z českých kostelů. je to obrovská připomínka válečné tragédie,“ sdělil Sekyra.

Na zvon s třísetkilovým srdcem, výškou 187 centimetrů a spodním průměrem 258 centimetrů lze přispívat i nadále. Za každých 9 801 korun na transparentním účtu zazvoní třemi údery. Ale Spolek Sanctus Castulus se svou dobrovolnou iniciativou nekončí. Za cíl si klade vrátit na místo i další zvony. Už se to podařilo se zvonem pro kostel svatého Haštala nebo kostel svatého Havla. Teď by mohl být na řadě také kostel svatého Jiljí. Spolek se ale nechce soustředit jen na Prahu.

bratri-grossmayrovi

Foto: Tomáš Brabec

Čtrnáctá generace zvonařů. Johannes a Peter Grossmayrovi

„Chtěl bych jich vrátit tolik, kolik bude možné. Uvidíme, jak to půjde. Chceme se nyní zaměřit na městečka a obce, kde vůbec žádný zvon nemají, protože takové jsou a místní starostové se ozývají,“ říká Boháč. Tři čtvrtiny z předválečného počtu stále chybí. Odhadem jde o investici dvou a půl miliardy korun.

Už jednou se přitom něco podobného podařilo. Zvony zmizely z radnic a kostelů také po první světové válce. Když skončila, lidé se dali dohromady a společnými silami je nahradili. Za druhé světové války prý často riskovali vlastní život, když se některé zvony rozhodli zachránit.

Povedlo se to ale jen zřídka – a po roce 1945 žádná obdobná iniciativa nevznikla. Přišel komunistický režim, který rozhodně podobným akcím nepřál. Nyní se Česko znovu rozeznívá. Bim bam.