Chlapi ji na loď nechtěli, tak založila vlastní tým. Twinky holky mají úspěch na moři i na jezerech

Plachetnice drží kurz rychlostí až třinácti uzlů, na palubě cvakají kladky a běží jeden manévr za druhým. Společně tu pluje osm žen a každá z nich dobře ví, za které lano v kterou chvíli vzít. Jedna kormidluje, druhá trimuje neboli nastavuje hlavní plachtu, další má na starosti kosatku a taktiku. A když je potřeba, vytáhnou obrovskou barevnou plachtu, které se říká gennaker, o rozloze větší než běžný sídlištní byt.

Tak vypadá běžný závodní den nejstarší a historicky první čistě ženské námořní posádky v Česku, která si říká Twinky holky. Na moři i na jezerech fungují jako perfektně seřízený stroj, který letos slaví dvaadvacet let života.

„Původně jsem jezdila na lodi Twinky s mým bývalým manželem a dalšími muži a strašně moc jsem s nima chtěla závodit. Jenže oni mě v posádce nakonec nechtěli,“ vzpomíná s úsměvem kapitánka týmu Renata Marečková. „Ale já jsem závodit prostě chtěla. Znala jsem holky, se kterými jsme dřív jezdily proti sobě na malých okruhových plachetnicích. Na vodě jsme sice byly soupeřky, ale na břehu kamarádky. Tak jsem za nimi přišla a daly jsme hlavy dohromady,“ vypráví.

Klíčovou oporou se jí tehdy stala jachtařka a organizátorka regat Jana Bezušková. Oslovily další známé z českých jachtařských oddílů a v roce 2004 společně vyrazily na svou první námořní regatu San Pellegrino. Na startu působily jako naprostá rarita. Ženská posádka v tuzemském námořním jachtingu tehdy vůbec neexistovala.

„Když jsme se tam poprvé objevily, chlapi nemohli uvěřit, že to myslíme vážně. Brali nás s takovým podivným obdivem. Ale my jsme z malých lodí moc dobře věděly, jak na to. Šly jsme do toho s obrovským nadšením,“ popisuje Marečková. Nešlo přitom jen o účast. Ženy brzy začaly mužským posádkám šlapat na paty. „Časem si na nás ale zvykli a vzali nás mezi sebe,“ dodává kapitánka.

Souhra místo křiku

Twinky holky si od začátku vybudovaly styl závodění, který se podle jejich slov od pánských týmů liší. Na lodi je klid. Ne že by chybělo napětí nebo adrenalin, ale sází se na něco jiného než na hrubou fyzickou sílu a vypjaté emoce.

„Chlapi občas na lodi křičí. Všechno to urvou silou. My u nás nekřičíme. Nemáme tolik síly jako oni, a tak to musíme dohánět šikovností,“ vysvětluje Jana Bezušková. „Když fouká silný vítr, je pro nás zásadní sehranost a načasování. Každá z nás ví, co má v kterou chvíli dělat, a to nám ušetří spoustu potíží.“

Kromě pravidelného tréninku a jachtařského umu hraje na palubě důležitou roli ještě jedna věc: souhra a dobrá nálada. Závodní regata trvá obvykle celý týden a posádka je na malé lodi namačkaná na ploše o pár metrech čtverečních bez minimálního soukromí.

„Když pracujete v kanceláři a někdo vás štve, můžete utéct. Ale uprostřed moře z lodi neutečete,“ směje se další členka posádky Magdalena Horánska. V civilním životě pracuje ve firmě monitorující média a na loď se podle svých slov jezdí odreagovat. Do týmu naskočila na závodech České jachtařské ligy před pár lety a od té doby s týmem nevynechá jedinou větší akci.

„Výběr parťáka na loď musí být vlastně mnohem pečlivější, než když si vybíráte kolegu v práci. Když na chvíli nefouká a jen čekáme na vítr, je klíčové, abychom se spolu dokázaly zasmát. Vždycky po regatě říkáme, že jestli smích opravdu prodlužuje život, musíme být po tom týdnu nesmrtelné,“ dodává k tomu Bezušková.

Jádro týmu, které pravidelně vyjíždí na moře, dnes čítá kolem osmi lidí. Vedle organizátorky regat a mediální analytičky v něm nechybí ani radioložka, další členka se zase pohybuje v advokacii a neziskovém sektoru.

„Mě v práci pochopili a umožňují mi si brát volno a cestovat,“ popisuje Pavla Šmídová, která pracuje pro organizaci Lékaři bez hranic. Stejně jako ostatní je na flexibilitu zaměstnavatele odkázaná. Ačkoliv se sportu věnují na vysoké úrovni, neznamená to, že se jím živí. Cesty na závody, startovné, pronájem lodi i dopravu si členky hradí z vlastních prostředků jako koníček. I proto jsou jachtařky citlivé na zavedené stereotypy a filmové představy, kde jachting figuruje jako zábava bohatých lidí se skleničkou šampaňského na palubě.

„Takový mýtus, že jachting je jen pro milionáře, panuje poměrně často. Jenže na naší úrovni to ve skutečnosti není o nic dražší než běžná zimní lyžovačka nebo dovolená s cestovkou někde v hotelu u moře. Vlastně nás to vyjde míň, protože my z té lodi vůbec neslezeme a celou dobu na ní spíme,“ říká kapitánka Marečková s tím, že na luxus si nepotrpí a do obytného auta nebo stísněné kajuty plachetnice by jela raději než do pětihvězdičkového hotelu.

Rozhodně to ale podle ní není dovolená pro každého. Týdenní pobyt na moři znamená čelit neustálé nepohodě. „Máme tam docela binec, protože ten pořádek prostě na lodi v provozu nejde udržet. Zvlášť když do toho prší a mrzneme,“ usmívá se Bezušková. „Když jsou vlny a zima, musíme vytáhnout těžké hadry. To je speciální nepromokavé oblečení, které se podobá tomu lyžařskému. Ale ať je počasí jakékoliv, někdo ten manévr vždycky udělat musí. A když se na lodi něco rozbije, nejde říct: ‚Zavoláme Pepu a ten to opraví.‘ Tam jsme jen my,“ pokračuje.

Týmu se za roky závodění podařilo nasbírat několik významných úspěchů. Mezi své nejoceňovanější trofeje řadí vítězství z roku 2018 v kategorii Elan E4 na České námořní rallye, což je oficiální mistrovství České republiky. Daří se jim také na prestižní čistě ženské regatě v Monaku, kde vybojovaly druhou příčku hned při svém prvním startu. O tom, že umí mužům dýchat na záda i po dvou dekádách na scéně, svědčí i jejich cenné předloňské první místo z výborně jachtařsky obsazeného závodu Raiffeisen Trophy v kategorii Elan E4.

Ačkoliv si Twinky holky podobných sportovních výsledků váží, skutečnou hodnotu svého počínání podle svých slov objevují jinde. Z původně rychlého spojení několika okruhových jachtařek se totiž stalo hluboké a celoživotní přátelství.

Když zrovna nejsou na moři nebo na českých jezerech, vyráží společně na lyže, chodí na běžky, cvičí jógu či pilates a chodí na jachtařské plesy. A jsou si oporou nejen při sportovních neúspěších, ale i v osobním životě – společně prožily těhotenství, narození dětí i těžší chvíle, ze kterých se mohly vzájemně na lodi vypovídat.

„Když jsem kvůli vám letos dohledávala po letech naše výsledky, tak jsem si u toho uvědomila jednu zásadní věc,“ uzavírá vyprávění kapitánka Marečková. „Samozřejmě jsem na naše vítězství pyšná, ale naším úplně největším úspěchem za těch dvaadvacet let je pro mě právě tohle přátelství,“ říká.