Když manželé Kubicovi za ponurého listopadového dne před dvaceti lety poprvé vystoupili v Krásné Lípě z auta, nebylo to ani trochu romantické. Viděli zchátralé fasády domů a z otevřených oken slyšeli řvoucí tranzistoráky. Pro Irenu Kubicovou, tehdy farmaceutku z centra Prahy, to byl skoro civilizační šok. Jak sama říká, s manželem Alešem, který byl profesí ekonomem, sem tehdy utíkali z metropole spíš z mladické nerozvážnosti.

„Měli jsme naivní touhu zkusit si na jeden rok život v divoké přírodě. Ne víc,“ usmívá se zpětně. Jenže pohraničí je nakonec pohltilo natolik, že v něm zapustili kořeny. Dnes na pomezí Lužických hor a Šluknovska provozují butikový penzion, založili projekt na udržení mladých lidí v kraji a vybudovali konferenci, na kterou jezdí přednášet významné osobnosti byznysu, kultury i filozofie.

První čtyři roky prožili Kubicovi na samotě, nedaleko Brtníků, a s regionem se postupně sžívali. Nakonec se kousek odtud rozhodli postavit dům. Narodily se jim děti a pro Irenu Kubicovou, která stále dojížděla za prací do Prahy a poté do Rumburku, to znamenalo zásadní profesní obrat. Lékárnictví ji už navíc nebavilo tak jako dřív.

Začala tak v okolí nabízet to, co jí samotné chybělo – lekce dětské jógy a kurzy fyzioterapie zaměřené na zvládání stresu. Odezva rostla tak rychle, že se z práce s tělem stal její nový hlavní zdroj příjmů. Paralelně s tím změnil obor i její manžel Aleš, který využil své znalosti regionu a začal provázet cizince po Českém Švýcarsku.

Před devíti lety obě své aktivity propojili pod jednu značku Bohemian Cottage a rozhodli se pod stejným jménem vybudovat i luxusní penzion s 19 lůžky. „Nechtěli jsme stavět nový objekt na zelené louce. V pohraničí je spousta prázdných historických budov, které čekají na novou příležitost,“ vysvětluje Irena Kubicová. Koupili proto sto let starou chalupu s malou přístavbou nedaleko svého domu na Kamenné Horce a zrekonstruovali ji.

„Celý koncept jsme od začátku zamýšleli postavit na vysokém standardu a podpoře českého designu a řemesla, a to i za cenu vyšších vstupních nákladů,“ vysvětluje Kubicová. Uvnitř je tak nábytek od místního truhláře, pije se z porcelánu navrženého architektem a designérem Jiřím Pelclem, sklo pochází z novoborské sklárny Jílek nebo rodinné huti Haidl a syn, na zdech visí plastiky od restaurátora Miloše Kubišty a lůžkoviny i lněné doplňky sem dodává textilka Veba Broumov. „Chtěli jsme, aby všechno, čeho se u nás hosté dotknou, mělo svůj původ a příběh,“ dodává majitelka.

Stejnou logiku aplikují Kubicovi také v gastronomii. Klasické rauty tu nahrazují snídaňové košíky složené z lokálních a sezónních potravin – a když se tu sejde hodně početná skupina, manželé jim uvaří obědy či večeře. Chleba si pečou sami, bioprodukty a mléčné výrobky odebírají od malé sýrárny Zdeňka Hampla z Labské Stráně.

Není to jako Václavák

Vedle ubytování ale stále funguje i ta průvodcovská část. Aleš Kubica hostům plánuje výlety na základě vlastních map a místo přelidněných turistických lákadel je posílá do skrytých míst Šluknovského výběžku, Labských pískovců a Lužických hor.

„Když projdete ta nejexponovanější místa v hlavní sezóně, je to unavující jako chůze po Václaváku. Hostům se snažíme vysvětlit, že na louce nebo zapomenutém kopci za dvěma sousedními vesnicemi naberou víc energie než tam, kde automaticky zastavují plná parkoviště aut. Často k nám také lidé jezdí na osobní sabatikl nebo tvůrčí práci a z penzionu za celý týden v podstatě nevyjdou,“ popisuje Kubicová s tím, že kromě firemních teambuildingů se tu pořádají i workshopy na zvládání stresu nebo umělecké plenéry.

Manželé říkají, že se drží jednoduchého pravidla: pokud něco úspěšně funguje ve velkých městech, může to v menším měřítku prosperovat i v regionech. Na tomto principu před čtrnácti lety v Krásné Lípě založili konferenci Prolínání světů. Na akci zaměřenou na osobní rozvoj nejen v byznysovém kontextu, společnost a soft skills jezdí dnes lidé z celé republiky. V minulosti na ní vystoupil například současný prezident Petr Pavel, ředitel Nadace rodiny Vlčkových Ondřej Vlček, publicista Tomáš Feřtek nebo boromejka Angelika Pintířová.

Z čistě ekonomického pohledu konference podle zakladatelky popírá klasické poučky o škálování byznysu. Vstupenky pravidelně zmizí během tří až čtyř dnů od spuštění prodeje. „Každý ekonom by vám řekl: Stanovila jste špatně cenu, okamžitě zdražte nebo najděte větší sál a pozvěte víc lidí. Já to ale vědomě odmítám. Je to den, který si chci sama organizačně v klidu užít. Místo honby za růstem sázím na pestrost a hloubku, i za cenu toho, že program občas pohladí diváky proti srsti a nabourá jim zažité myšlenkové koncepty,“ vysvětluje Kubicová, která se tak snaží kombinovat známé tváře s inspirativními lidmi z regionů, o ¨nichž v médiích není tolik slyšet.

Rozjet jakékoliv občanské nebo byznysové aktivity v bývalých Sudetech má podle ní svá specifika. Kvůli poválečnému vysídlení Němců jsou zdejší historické vazby relativně krátké. „Někdy vtipkuji, že jsme v Šluknovském výběžku vlastně všichni naplaveniny, akorát někdo přišel dřív a někdo později,“ říká.

S budováním byznysu jí nakonec v kritické fázi pomohl i rozvojový program od Nadace České spořitelny. Sama také založila platformu Young Friendly Region, jejíž hlavní misí je bojovat proti odlivu mozků z periferií a ukázat mladé generaci, že se má po studiích kam vrátit. „Propojujeme lokální podnikatele, střední školy a samotné studenty, aby měli chuť žít a tvořit tady a byli na to hrdí,“ říká Kubicová.

„Nejcennější zkušenost z celého našeho působení je, že člověk musí přicházet s nápady, oslovovat místní lidi a nebát se neúspěchu. Že věci nejdou přesně podle plánu, ještě neznamená, že jdou blbě. Když má člověk silnou touhu, hlava už to časem vymyslí tak, aby to mělo i pevný hmotný výsledek,“ uzavírá.